„Na co ještě čekám / skoro nad hrobem“, ptá se ve své osmé, zatím poslední básnické sbírce Miroslav Kubíček (1934), „není náhradní naděje?“ Jeho nové SLADKÉ HOŘKOSTI HOŘKÉ SLADKOSTI (Oftis, Ústí nad Orlicí 2009, ilustrace Václava Smejkala) znovu dokládají, že Kubíčkova síla je stále v „průzračnosti“ z názvu jedné z jeho předešlých sbírek, v průzračnosti jeho zdánlivě-jen-hry se slovy. Naděje v jeho způsob poezie vkládané nezklamává, naopak, Sladkými hořkostmi hořkými sladkostmi vrcholí. Hle, jeho Ztráty: „Blízko rýmařovského mezimračí“ (do Rýmařova mnoho let v létě zimě dojížděl do svého pracovního vyhnanství) „vítr do trávy poklekává / jak ztracený anděl // hora horu hrne / horu ztracenku / roztratíme // ztratíme se / ztrácíme se / ztracení.“ Básník však je, kdo ztráty proměňuje v Nálezy.
   Kdo o přírodě řekne, že je stále „jak šťastná láska krásná“; komu „otevřený les vyklíčí / jak lačná láska“; pro koho „v lásce i sníh rozkvétá“; komu „je škoda zmeškat něžnost sněženek“, ale kdo má i nemá „dočasně dost času / času dost na doslech“; kdo pátým pádem naléhavě volá „pozvedni duši z prachu / miserere mizerná naději“; o kom platí, že ho „polibky pořád pálí“, i když je „okolo slov podzimno“ a „páří se parfémy páry“; s kým je nám i „dlouhá noc tak krátká“.
   Kubíček o své básnické práci říká nyní S podzimem: „Hledám cestu dovnitř živlů / dovnitř slotných slov / možná naposledy“. Básník původem z kamenitého kraje pod Lipnicí, kde „od polí po hroby / pramení kamení“, zdomácnělý na Jesenicku a Šumperku, jde cestou slotných slov k poznání velmi přesvědčivému. A má dar humoru, hořkosladkého, když pod názvem Nic lidského není cizí dokáže napsat: „přibývá léků v zásuvkách / ubývá pokora k lesům / přibývá plynových strašidel / ubývá pěších cest // přibývá chamtivosti nasycených / ubývá snění ve stínu lípy / přibývá prázdných slov (...) / přibývá ubývání.“
   Sbírku tvoří čtyři oddíly – Souznění I-IV. Ve čtvrtém jediná báseň: Mlčení. Pod názvem prázdná stránka. A v první z Kubíčkových současně vydaných prozaických PRADĚDOVÝCH POHÁDEK (vydaly Jeseníky - Sdružení cestovního ruchu, Šumperk 2009, ilustrovala Miroslava Šulcová) „na úvod zaznělo ticho“. To když na skalnatý vrchol „vystoupil panovník všech okolních hor, lesů, vod a strání – Praděd“, který “tehdy ještě neměl mluvčího“, a tak si „přitáhl vítr za pačesy a nařídil mu, aby do všech stran rozfoukal zprávu“ o veřejném shromáždění obyvatel lesní říše. Dostal totiž, natažen na pramechu, pranápad: svolat své poddané a spolu s nimi najít jména pro kopce a hory do té doby bezejmenné. A celá knížka rozmarných moderních pohádek je potom o práci povýtce básnické, neboť nalézat pojmenování pro věci a bytosti - jak v pohádkovém lese tak v reálním světě - je úděl básníků. Pradědovy pohádky napsal básník dobré míry lidskosti, vtipu, empatie i svěžesti. Předpovídám této knížce (má i líbezné nápadité obrázky) zasloužený čtenářský úspěch.
   Knihkupec, který nevsadí na Pradědovy pohádky jako na nejbližší bestseller, je pitomec; není-li, bude čtenářům nabízet i Sladké hořkosti hořké sladkosti, pro začátek třeba na pultě s kuchařkami, když už poezii zatím třeba nevede. A literární rubriky, které nenapadne přinést recenzi obou knížek „šumperského“ autora úrovně až nepřístojně nadregionální, šlapou si po štěstí; po štěstí objevit, kde také hledat pravou, nikoli náhradní naději české slovesnosti zaháněné do kouta.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]