Málokdy se mi dostává do rukou kniha, jaká nyní vyšla z pera Petra Hájka, s téměř detektivním titulem SMRT VE STŘEDU (Dokořán 2009), s působivou obálkou nenakousnutého rajského jablíčka. Odpustím si jakékoliv návraty k Hájkovu nadějnému publicistickému a spisovatelskému vývoji. Nemohu však odhlédnout, že jsem znal a vážil si Hájkova rodného hnízda, z něhož ve svém mládí Petr Hájek novinářsky a spisovatelsky vyletěl. A občas proti němu i kriticky brojil. Byl jsem v pohnutých dobách „direktivního plánovitého řízení“ všeho kolem nás přímým a očitým svědkem výroku jednoho vysoce postaveného klíčníka ideologických receptů, který nesmírně vzdělanému levicovému intelektuálovi a dlouholetému šéfredaktoru kulturně literárního měsíčníku Plamen a jiných (a organizátoru kafkovské konference v Liblicích) - Jiřímu Hájkovi (otci Petra Hájka) vmetl do tváře: „Pro zdravý vývoj KSČ je jediná možnost, rychle se zbavit Jiřího Hájka!“ Možná to ten tehdejší papaláš řekl ještě mnohem ostřeji. Synové si obvykle tvrdošíjně myslí, jak hluboce se jejich otcové mýlí a jak právě oni svým životem bloudí. Ještě 17. listopadu 1989, kdy jsem s Petrem Hájkem kráčel noční Prahou, to tomu tak opravdu bylo; dnes již své radikální odsouzení opravil a svého otce si veřejně váží, ozdobil jej dokonce výrokem: „Byl to krásný člověk a pořád na něj vzpomínám.“
   Petr Hájek nyní vydal knihu Smrt ve středu a okamžitě, jakmile se objevily první zvěsti o jejím obsahu, se na něho vrhli supové české mediokracie. Začali autora nemilosrdně trhat, nestyděli se přiznat před zraky televizních diváků, že knihu ani nečetli, že pouze listovali jejími stránkami v nadmutých knihkupectvích; obětovat svou zlatou vindru ze své portmonky by považovali za největší nestoudnost. Chudí duchem, lkali sami nad sebou.
   Petr Hájek se odvážil dotknout nedotknutelného, nutil a nutí čtenáře odložit brýle mámení, které jim vytlačily důlky mezi očima a za ušními boltci. Představte si, že nás Petr Hájek vyzval, abychom se snažili pochopit, co se kolem nás a s námi vlastně děje! Nechce se nám převzít šálení o tom, že co dříve majestát církve, vytvářející veřejné mínění i v nejintimnějších lidských věcech, až po rozhodující vliv v mocenských hrách, přešlo na počátku třetího tisíciletí do vlastnictví médií. Staly se z nich nejenom vetřelci do našeho soukromí. Petr Hájek tuto výpravu navozuje myšlenkou: „Člověka není možné znovu stvořit. Je však možné pokusit se stvořené si přivlastnit a využít ke svým záměrům.“ A což teprve Hájkovo vysvětlení a zpochybnění tragické velikosti „posvátného a nedotknutelného“ 11. září 2001 v podobě „Druhého výstřelu z Aurory“? Nepoučenému a bigotně věřícímu se chce zvolat: „Zadrž, Satane!“
   Genese požáru Řišského sněmu (z něhož goebbelsovská propaganda obvinila komunisty), fikce o tom, že hrdelní procesy v padesátých letech minulého století byly i v poválečném Československu jenom důsledkem spiknutí ze zahraničí, spiklenců, usilujících o svržení nejspravedlivějšího společenského uspořádání… Autor knihy Smrt ve středu podobně uvažuje o 11. září 2001: „Jedenácté září v New Yorku City se tak, jak nám bylo předvedeno, zdůvodněno a zafixováno, nikdy nestalo. Nemohlo se stát. Obraz, který politická reprezentace USA (v širším slova smyslu) pro vlastní i světovou veřejnost vytvořila, byla v každém případě manipulace, přinejmenším mediální.“
   Pokračovat v připomínání dalších pozoruhodných Hájkových glos nepovažuji za užitečné, leč jedno si nemohu odpustit: ještě včera mne za podobné výroky hyperaktivní kolegové kamenovali; i Petr Hájek se vyjadřuje zhruba stejně: „O Bushově Americe už netřeba ztrácet řeč. Bylo to promarněné osmiletí vlády pravice, které ji zřejmě nadlouho zdiskreditovalo. Ponižující prohlídky na letištích se staly demonstrativním symbolem obrovské moci, kterou v té době získala státní byrokracie.“ Vizuálním projevem českého „vlezněkam“ se stal autentický fotografický snímek dvou prezidentů, tulících se hlavami k sobě – Georga W. Bushe a Václava Havla, tolik připomínající polibek Leonida Iljiče Brežněva a Ericha Honneckera. Hájkovi se ani přiznáním „velikosti“ Václava Havla nepodařilo ochránit jej jako „symbol revoluce“, když ukazuje na velmi stinné stránky jeho odtrženého vizionářství, na jeho radikální verzi politické superkorektnosti (jednostranná „omluva“ Němcům za jejich poválečné „vyhnání“ z Československa, vina a odpovědnost na zničení části slovenského průmyslu pacifistickým rozhodnutím uzavřít zbrojovky aj.).
   V Hájkově knize čtenář nemůže popřít autorskou zkušenost člověka, který přemýšlí o zázemí, jež dokonale zná a které, snad jenom na čas, opustil. Který si uvědomuje, kdo je vytváří nebo spoluvytváří. Jenže – ten, kdo se v káře dneška veze, není ani vláskem podobný Karlu Havlíčku Borovskému, spíše je klonem zrůdy, jakou představoval quisling a zrádce Emanuel Moravec. Ani ve snu Petr Hájek nedělá tyto paralely – avšak je si jich, podle mne, naprosto jasně vědom!
   Myslím, že nestačí odvracet hlavu od knihy Petra Hájka Smrt ve středu , jako to učinili tři z mediálních trpaslíků, když si na soudnou stolici pozvali před televizní kamery, coby obviněného, právě Petra Hájka. Z níže podhradí chtěli vystřelit na samotný hrad, jenže jejich výstřel jenom zasmradil již tak páchnoucí prostředí, v němž žijeme a dýcháme.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]