Tímto veršem v básni Smutek, napsané v r. 1931, jako by předpověděl básník Hanuš Bonn deset let před smrtí svůj tragický osud. Stal se totiž jednou z prvních obětí nacistického teroru po zářijovém nástupu Reinharda Heydricha do funkce říšského protektora v r. 1941.
   Hanuš Bonn, tichý intelektuál, jehož „disciplínou byla hudba, poezie, přátelská komunikace“, řečeno slovy jeho přítele Zdeňka Urbánka, pocházel z německy orientované židovské rodiny. Narodil se v Teplicích 5. července 1913. Po přestěhování do Prahy navštěvoval gymnázium, kde byl jeho učitelem Jan Mukařovský, který ovlivnil studentovo múzické nadání, jehož doménou byla hudba a poezie. Chlapec byl zdatným klavíristou a již v patnácti letech uveřejňoval ve Studentském časopise verše a recenze. V době středoškolského studia pracoval také v českožidovském spolku Kapper. Následně vystudoval právnickou fakultu, kterou ukončil v r. 1938 doktorátem.
   Založením byl introvert, který se ovšem nevyhýbal společenskému styku. Navštěvoval např. kavárnu v budově Svazu soukromých zaměstnanců Na Zbořenci, kde se scházeli levicoví studenti a působil tu Divadelní kolektiv, jehož členy byli např. Pavel Tigrid a Zdeněk Urbánek. Mlčenlivý Bonn, který v té době neměl rád umělecké sdružování, stál stranou a nesdílel radikalismus svých tehdejších vrstevníků. Jeho nejbližším přítelem byl Egon Hostovský.
   V poezii byl pocitově i veršovou tonalitou opojen Šrámkem a Wolkerem, ctil Nerudu, Tomana a Halase. V r. 1936 vyšla jeho jediná básnická sbírka Tolik krajin. Již dříve zavrhl většinu svých juvenilií a nalézá svůj vlastní hlas jako „hladový tulák lásky“. Vedle milostné tematiky dedikované dívkám Věře, Zdeně a Klaudii, ožívají v jeho poezii často hudební motivy a kompoziční struktury inspirované Beethovenem, Brucknerem, Schubertem a vyjádřené i terminologicky názvy básní Nokturno, Pianissimo, Malá noční hudba, Sonáta o dvou větách apod. Umělecké zrání introvertního básníka bylo doprovázeno březinovskou metafyzičností a stále více se opakujícími motivy úzkosti a smrti. Nicméně nostalgický ráz Bonnovy poezie byl nejednou přehlušován optimistickým vyzněním básní, vyslovujícím víru v člověka a trvalou životnost lidského odkazu.
   V předválečných letech přeložil mladý básník z němčiny a angličtiny výbor z poezie severoamerických a afrických domorodých kmenů, který vydal pod názvem Daleký hlas. V té době redigoval i několik ročníků českožidovského kalendáře. K jeho překladům patří i nedokončené tlumočení Duinských elegií Rainera Marii Rilka. Časopisecky až do válečných let publikoval své práce kromě Studentského časopisu v Kritickém měsíčníku, Kvartu, Lidových novinách ad.
   V roce 1938, kdy se stal zaměstnancem Židovské obce, stejně jako v dalším chmurném období, zesílily v jeho poezii pocity úzkosti, z níž hledá východisko v náboženské kontemplativnosti. V referentské funkci na Židovské obci odmítl pečovat o sestavování seznamů pražských i venkovských židovských rodin, neboť tušil, k čemu měly tyto materiály sloužit. V nedokončené básni z r. 1941 Nokturno II. s podtitulem Pláč básníkův v meditaci o smrti, kterou charakterizuje jako „prodejnou, ohyzdnou a smrt hanbou“ se v závěru vzpíná k invokaci „Ó Bože, smiluj se nad námi!“
   8. října 1941 byl Bonn zatčen a odeslán do koncentračního tábora Mauthausen. 20. října za nejasných okolností básníkův život končí. Ve zprávě gestapa je uvedeno: „Utopil se při pokusu o útěk.“ Podle nedoložené verze byl zastřelen při pokusu o útěk. Naplnila se tak jeho dřívější poetická vize.
   Dílo nadějného básníka patří obdobně jako tvorba jeho tragicky zahynulých vrstevníků Jiřího Ortena a Jiřího Daniela k neopominutelným hodnotám české poezie dvacátého století. Bonnova básnická tvorba vyšla ve dvou poválečných výborech uspořádaných Jiřím Valjou (Dílo H. B. s podtitulem Básně a překlady – 1947) a Zdeňka Urbánka (Dozpěv – 1995).

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]