To, že výbor z povídek angloirského klasika Williama Trevora ANDĚLÉ V RITZU (MF 1998) lze ještě nalézt v knihkupeckých regálech, svědčí spíš o všeobecném nezájmu, v lepším případě o dezorientaci čtenářů než o autorově slovesném neumětelství. Vždyť desatero Trevorových povídek bylo pořízeno z pěti sbírek v časovém horizontu 1967 - 1986 a na žádném z textů nelze poznat disproporci mezi učednickými léty a tvorbou zralosti. Také počet stran jednotlivých čísel, který se pohybuje mezi dvaceti až třiceti, svědčí o cílevědomé snaze dát prostor několika postavám k vyslovení životního poselství, ať už jakkoli kontroverzního.
Tematicky vychází Trevor z mikrosvěta rodiny, kde se na jedné straně mohou manželé cítit svázáni konvencemi až k frustraci (Slaměné vdovy, Andělé v Ritzu), na straně druhé jejich potomci vnímají rodinu přinejmenším jako hráz proti smutku a pocitu osamělosti. Tento přízrak moderní civilizace si nejplněji uvědomuje šestatřicetiletá Bridie z úvodní povídky Tančírna U dvou srdcí, když v závěru uvažuje o své budoucnosti v souvislosti s nápadníkem, kterého nemiluje a který navíc musí s nabídkou k sňatku počkat do smrti matky. Tou dobou už tu nejspíš nebude ani její otec a ona se provdá za Tankera Egana. Samotné by jí bylo na farmě smutno. Ale pozor! Henrietta z povídky Útěky začíná vychutnávat přednosti samoty, když jí mladičká Sharon Tammová odvede manžela. Ve chvíli, kdy si naplno uvědomí význam své osoby a možnosti, které jí život nabízí, Sharon jí nemocného manžela vrací. Jestli si je Helena v závěrečné povídce Dcera své matky něčím jistá, pak tím, že se nikdy nestane matkou. Co kdyby se opakovala zkušenost, která se jí zaryla tak hluboko pod kůži. A to jde pouze o nejčastěji frekventované téma autorových textů. Konfrontace oficiální morálky s potlačovanými tužbami, malý a velký svět, hra na pravdu či únosnost tajemství, to jsou teze představující náplň dalších pozoruhodných textů jako jsou Poslední vůle, Raymond Bamber a paní Fitschová.
William Trevor definuje moderní povídku jako vydestilovanou esenci. Lze s ním přinejmenším souhlasit, zvláště když spisovatel jako on dokáže naslouchat druhým, disponuje vytříbeným jazykovým citem, dovede přesně a trefně pojmenovávat a umí pracovat s náznakem. Ten činí na čtenáře nemalé nároky, zvláště pokud se týče point jednotlivých povídek. Text končí, příběh se uzavírá, ale náznak otevírá netušené možnosti. Potvrdí opakované čtení, že jsou univerzální témata života a smrti, lásky a nenávisti konkréty vroucnosti a nevraživosti, velkodušnosti a podlosti?
Život by neměl viset na jedné niti, tvrdil antický filozof Lucius Annaeus Seneka. William Trevor rozhojňuje a obohacuje život svým slovesným uměním. Navazuje na realismus Thomase Hardyho, je důstojným souputníkem Williama Goldinga a sám se pokládá za žáka Antona Pavloviče Čechova. Svým humanistickým dílem posunuje britskou literaturu do současné světové špičky.
Autor: František Skorunka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |