V Tvorbě z r. 1929 se dočteme, že v polovině let třicátých dochází k názorové diferenciaci, a to nejen pod vlivem celkové konstelace třicátých let, nýbrž i pod vlivem názorové nejednotnosti umělců a spisovatelů, kteří se domnívali, že „důsledné slučování revolučních duchů politických s revolučními duchy v umění je hrubým nesmyslem, neboť neprospívá revoluci ani praxi...“
   Pod vlivem politické situace došlo v třicátých letech v Sovětském svazu i k diskusím o tvůrčích metodách, což vyvolávalo pochopitelně také diskuse u nás, zvláště pokud šlo o uměleckou a literární tvorbu.
   V krátké době potom dochází pod vlivem tří moskevských soudních procesů v letech 1936, 1937 a 1938 k závažným názorovým odlišnostem mezi členy Bloku (literární skupiny, jejímž spiritus agens byl Bedřich Václavek). Že došlo v četných případech k tragickým nedopatřením v důsledku mylné teorie o zostřování třídního boje při výstavbě socialistické společnosti v SSSR, je zřejmé z posmrtné rehabilitace vynikajících sovětských osobností; svědčí to o zjednodušujícím pohledu tehdejších procesů na nesmírnou složitost situace v SSSR třicátých let. Z tohoto zorného úhlu je třeba hodnotit odraz sovětských diskusí u nás, hledat jejich dobové vysvětlení a interpretovat i názorové krize a kolísání některých našich intelektuálů, předtím uvědoměle pokrokových (Bohumila Mathesia, Jiřího Krohy, E. F. Buriana ad.).
   V době, kdy celá Evropa stála na pokraji války, kdy německý fašismus se připravoval k válce proti Sovětskému svazu a kdy bezprostředně ohrožoval samostatnost všech malých národů, bývala by byla vždy a všude namístě důsledná jednota všech protifašistických sil, zatímco někdy osobní a zcela zbytečné útoky znechucovaly a znemožňovaly snahu po pokrokové tvůrčí činnosti.
   Mezi členy Bloku došlo k ostrým polemikám, až k soudním sporům (E. F. Burian - O. Stibor, S. K. Neumann - Jan Noha), končícím kupř. vyloučením Jana Nohy z Bloku.
   Na základě vzniklých konfliktů, které nabývaly v kulturní veřejnosti na ostrosti a odsuzování, rozhodl se Blok řešit tuto otázku tak, aby na jedné straně bylo dosaženo co nejširší spolupráce mezi pokrokovými spisovateli a umělci, na straně druhé pak užitečné a věcné diskuse, jíž by předcházela principiální, a proto objektivní (nikoli objektivistická) kritika. Z tohoto důvodu bylo pak členům Bloku položeno několik otázek, které by – v konfrontaci s jejich odpověďmi – pomohly ovlivnit tyto levicové polemiky. V odpovědích členů Bloku se takřka jednoznačně projevil názor o nutnosti plodné spolupráce, které bude dosaženo nikoli hrubými osobními urážkami nebo averzí, nýbrž obranou kulturní práce, tedy kulturního pokroku.
   Kromě jiných členů Bloku vyjádřil kupř. Rudolf Fuchs své zásadní stanovisko, že totiž je nutno vyvinout veškeré úsilí k tomu, aby síly kulturní levice byly soustředěny. Doba je totiž příliš vážná, než aby si kulturní a pokroková část tvůrčích lidí dopřávala přepych hnidopišských sporů a hádek.
   Předmluvou, směřující k názvu tohoto článku, jsem chtěla naznačit, že B. Václavkovi šlo vždy o sjednocení pokrokově smýšlejících kulturních a kulturně-politických pracovníků, a proto se Blok neměl stát izolovanou sektou, nýbrž masovou organizací s vnější i vnitřní jednotou, s průkazností umělecké kvalifikace a ideové shody, bez neodmyslitelné názorové plurality.
   Podivili by se zajisté ti, již se v roce 1960 zasloužili o uspořádání literárněvědných dní pod názvem Václavkova Olomouc, posléze pravidelně každoročně konaných, věnovaných ústřední otázce vztahu umění na jeho zlidovění, jeho demokratizaci. Organizátoři konferencí si kladli za cíl, vytvořit dělný kolektiv pracovníků z příbuzných oborů, literární vědy, hudební vědy, folkloristiky, historie, filozofie a estetiky.
   Listopad 1989 přerušil kontinuitu těchto konferencí. Teprve v roce 1994 se podařilo dnes již zesnulému prof. Jaromíru Dvořákovi tradici těchto konferencí obnovit.
   Novými organizátory pořádané tzv. konference Václavkova Olomouc mají zcela jinou koncepci; ztratily svůj původní charakter. Kdysi plakátovaná pozvání (zřejmě z důvodu ekonomické krize) neexistují. Ti, kteří byli po mnoho let účastníky konferencí VO a svými odbornými vystoupeními obohacovali jejich průběh, nejsou zváni, neboť jejich přítomnost není žádoucí; prostor pro diskusi, právě v současnosti tolik potřebnou, není dán. Václavek by to nazval sektářstvím.
   Zaujal mě článek Jiřího Stana, publikovaný ve Zpravodaji VNK Lípa, č. 3/2007, pod názvem Dimitrov dnešku. Stejně jako Leninovi byl mu cizí bezduchý dogmatismus, doktrinářství a všechny odrůdy revizionismu a sektářského radikalismu. Pokud pak jde o Marxe, zastává Dimitrov názor, že jsou u nás lidé, kteří se od Marxe něco naučili. Avšak naučili se jako papoušci. Neosvojili si marxismus tvůrčím způsobem, nýbrž dogmaticky. Osvojíme-li si z marxistické vědy to podstatné, bude nám sloužit jako vodítko činů a ne jako recept pro všechny země, časy a podmínky. Takový recept neexistuje a existovat nemůže.
   Dimitrovovi byl vlastní realismus a revoluční optimismus. Neopájel se vítězstvím a uměl se poučit z dočasných neúspěchů. „Jsou porážky, které nemalou měrou ovlivňují pozdější vítězství,“ říkával. „Každá porážka zakládá předpoklad k novému vítězství.“
   Věřme, že tomu tak bude, pokud levice bude kompaktní, pevná.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]