Tedy po dvaceti letech se vrací z dvacetiletého (dobrovolného?) mlčení do české poezie básník Bedřich Stehno (1943 v Praze, Mgr.), jedna z oněch výrazných osobností české lyriky let osmdesátých. Doposud publikoval sbírky Kůže na zip (1982), Hořké nápoje (1987, il. V. Novák; sbírka byla poctěna prémií nakladatelství Čs. spisovatel) a Prsteny steny (1990). Autorova nová, v pořadí „teprve“ čtvrtá, sbírka nese klíčový název A STŘEPY ZASE ROZHOĎ (Praha, Balt-East 2010, 84 str., il. L. Valentová) a rovněž patří k tomu lepšímu, co bylo v uplynulých letech publikováno...
   Sbírka v sobě tají dva oddíly, signalizované pouze datací. Ten první zahrnuje básně z let 1989–1991 (původně měly být nazvány Rýha slzičkou, s. 5). Druhý oddíl, rozsáhlejší a snad i zdařilejší, přináší verše novější, z let 2008-9.
   Jsou to básně o čase, o paradoxech jeho trvání, o jeho neuchopitelnosti a tekutosti, plné návratů, bilancí, přiznání, ale nehořekující nad časem minulým a nad zklamáním, těmi střepy a střípky, jež zanechal. Čas znovu nalezený není relikvie, kterou bychom museli uzavřít do monstrance. Je jako polibek, letmý, prchavý, jako dotek ruky milované osoby, kterou jsme si v oslepující záři slunce snad jen vysnili. V duši na okamžik rozkvete, básník to prchavé zachytí, ale potom tón i vjem odezní, jako slova, jako život, jako všechno.
   Stehno je básník víry v poezii, přesněji – básník, jenž je opravdu šťastný, když mu v nemnoha chvílích, téměř zázračných, „svými třešňovými zuby / otevřela hrdlo / poezie“ (s. 28). Proto se vždy vrací k poezii jako k opravdové hodnotě – ne okázale hieratické a metafyzické, jistě ne Nejvyšší, a už vůbec ne obrácené k absolutnu a libující si ve dvoj- a trojsmyslech, leč stejně úžasné, objevné a čisté, jako jsou jiné nezastupitelné hodnoty lidského bytí. Mnohé básně tak můžeme číst jako apoteózu poezie; vždyť snad až příliš exklamatické „Ach lásko! / Ach poezie!!“ čteme málem jako motto sbírky. Obraznost je tu materialistická (ó, jak hrozně to zní!), „pozemská“ v nejlepším smyslu slova – i Bůh se (jako „bůh“) zjevuje „na třpytivých nohách tenistky / vycházející ze sprch“ (s. 57), a zaprášený bez, jehož snítky kdysi lámaly „dělnice z Kohinorky“, náhle v básníkově světě „kvete jarem“ (s. 72).
   Tento pražský rodák (a Praze tematicky věrný) je básník volného verše, jen tu a tam nechávající zaznít rým či spíše asonanci, a nehýří ani bohatstvím figur, z nichž jako by si oblíbil jen těch několik vzniklých opakováním, ale užívá je funkčně... Hlásí se k Janu Skácelovi, Sandru Pennovi, Sakaki Nanaovi, a snad překvapivě i k Ch. Bukowskému, jemuž vzdává hold jako mistru zázračného slova těmito křehkými metaforami, jež krystalizují v magický symbol: „když vysloví jitro / vzlétnou ze stránky papíru / přidušení ptáčci / křičí štěstím jak v korunách zelených stromů / a klovou každého něžně do očí / než oslepne“(s. 58). Ovšem paralely bychom mohli najít i jiné, jistě s Jaromírem Pelcem a vůbec s celou silnou generací let sedmdesátých, s jejich zázračnou a zázračně čirou „autobiografickou“ věcností (živoucí věčností?). Bedřich Stehno by k nim patřil nejen datem narození, jakkoli by se možná sám tomuto „zařazení“ bránil (být „zařazen“ u nás znamená být ocejchován a den co den zabíjen). „Noci plné čarodějů a kouzel jsou pryč“ (s. 35), ale zůstávají dny jako „delty řek před zvlněnými moři“ (tamtéž), dny plné zázraků ševelícího rákosu a mluvících kamínků, oživujících paměť lyrického subjektu.
   Stehno je básník vizuální, a tak dokazující, že barva a jemně konturovaný popis či opis patří do básní stejně jako melodie a rytmus, hudební impuls. Srov. třeba tuto lehounce načrtnutou momentku evokující téměř lhotákovskou scenérii – „Teď míjíš dva jeřáby / s hrozny politými sluncem / Jako bičem práská nedaleká střelnice / a vzduch je průzračný / jen hejno ptáků třísní nebesa / Na kole dojíždí tě mladá žena / s batoletem v sedátku“ (s. 37). Objevuje nové symboly života v životě samém, a když těží z výrazné pointy, dokáže sakralizovat i z všednosti vytěžený obraz, který poté pointuje těmito slovy: „I kdybys dvakrát klekl / bylo by to málo“ (tamtéž).
   Snad jen jedna báseň sbírky se vymyká výše uvedené charakteristice: závěrečný epilog, psaný jako „Vzkaz Bukowskému“. Až se vtírá dojem, že do sbírky kompozičně (ocitla se na samém konci, tedy v neurastenickém místě knihy), slovesným stylem (obecnou češtinou, jistými vulgarismy a argotismy) i charakterem (doslovností, záměrnou depoetizací) nepatří. Motivy studu nad osudem bezdomovce a žebráka, mafiánem okrádaného, jemuž „nejsem schopen hodit do tý misky / pitomýho bůra“, spolu s vědomím vlastní bezmocnosti cokoli změnit (v jeho situaci „klekl bych si na tu dlažbu taky“, s. 78) určitě tematicky souzní s dnešním parazitním systémem (který podobné zločiny umožňuje, ba ke své existenci potřebuje), avšak vlastní verše tu postrádají potřebný umělecký, dejme tomu lyrický rozměr, básnickou sbírku jinak skoro cele prostupující, a báseň se tak mění v prosté sdělení rozepsané na nestejně dlouhé řádky, jež má jen a pouze cenu trpkého konstatování, ve sdělení diskurzivní, nikoli však básnické, básnickými prostředky zdůvodněné, chcete-li „posvěcené“...
   Ovšem na závěr musím zdůraznit, že tato poznámka nesnižuje význam velmi zdařilé básnické sbírky, která by za normálních okolností mohla být stěží přehlédnuta, popř. zůstat neoceněna. A to ve stejné míře platí pro knižní ilustrace Ludmily Valentové, nostalgickou a lyrickou atmosférou nejen dokreslující, ale spoluvytvářející celkový smysl této básnivé knihy.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]