Slezská Zaháň, kam v roce 1845, poté, co Ratibořice přešly do rukou nového majitele a co se na Zaháni "zakoupila" nejmladší sestra paní kněžny z Babičky, Dorothea Talleyrandová, přesídlili Panklovi, bývá v literatuře o Boženě Němcové zmiňována v několikeré souvislosti. Vzpomíná se výjezdů Němcové do Slezska, zejména výjezdu z jara 1850, kdy se Němcová v Zaháni naposledy setkala s otcem (Jan Pankl zemřel v červnu 1850, do Zaháně před tím ještě stačil zajet i Josef Němec). V letech 1856-58 pobýval v Zaháni druhorozený syn Němcových, Karel. Učil se v Praze zahradníkem, služba v proslulém zaháňském parku mu měla poskytnout možnost poznat a osvojit si i "jemnosti" zahradnického řemesla a umění. Mezi Prahou a Zahání se rozvinula bohatá korespondence. Matka psala synovi, často a dlouze, se svými sděleními se k němu obraceli i otec, bratr a sestra. Zintenzivněly i kontakty se členy Panklovy rodiny. Listy do Zaháně (Karlových dopisů se uchovalo 27) tvoří výrazný, obsáhlý a obsažný celek. Čteme je dnes a vnímáme jako jedinečnou reflexi doby a lidí, jako neodmyslitelnou součást uměleckého díla a odkazu Boženy Němcové. Což platí o její korespondenci obecně. Zaháňské listy jsou hodně osobní. Němcová v nich mj. formuluje - pregnantně a polemicky - své češství, náhledy o lásce a manželství. Vyjadřuje se k literatuře. Klasické i dobové. Dopisy - Němcové - byly publikovány ve Spisech, Němcové a Karlovy v Životě Boženy Němcové Miloslava Novotného. Naposledy bylo možné některé z nich si znovu přečíst v souboru Němcové "dopisů mužům", v Lamentacích (1995).
   Pojednat samostatně o vztahu Němcové k Zaháni se rozhodla Helena Sobková, autorka knihy o Kateřině Zaháňské i knížek o Boženě Němcové, prezentujících - mimo jiné - i Sobkové hypotézu o původu Boženy Němcové. Hypotézu značně diskusní, dnes už - v podstatě - vyvrácenou.
   BOŽENA NĚMCOVÁ A ZAHÁŇ (ARSCI 2001) je koncipována jako "průvodce" Zahání. Historickou i současnou. Zve české i zahraniční turisty k poznání města a zámku. Informuje o osudech "zaháňských" Panklových i o osudech majitelů panství (dnešní jejich potomky nevyjímaje). Upozorňuje na zaháňský původ Augustina Hocha, správce chvalkovického zámku, v jehož rodině se Barunka na nějaký čas ocitla. Ze Zaháně pocházel i chvalkovický praktikant Leopold, o němž později Němcová v korespondenci píše. Sobková - jež se zřejmě nevzdala pochybností, pokud jde o rok narození Boženy Němcové - si v této souvislosti neodpustí poznámku o možném interesu paní kněžny na Barunčině solidním zaopatření. Jádro knížky tvoří citace z listů (dlouhé i kratší) a Sobkové komentáře k nim. V plném znění je v publikaci otištěno jen několik textů (v Dokumentech). Zápis J. V. Friče z památníku Marie Panklové; první Karlův zaháňský dopis; několik dopisů Josefa Němce a tři dopisy, přeložené autorkou z německých originálů, uložených v Muzeu Boženy Němcové v České Skalici. První z nich je psán Adélou a adresován Karlovi do Postupimi, do další jeho zastávky na cestě za zahraniční zkušeností. Z pera Adély je i dopis druhý, z 2. ledna 1862. Reaguje na zprávy o návratu Němcové z Litomyšle do Prahy. Vyslovuje matčinu i Adélinu bolest nad nemocí dcery a sestry. Obavami o zdraví Boženy Němcové je diktován i dopis Gustava Pankla z 15. ledna 1862. Vesměs doklady o posledním kontaktu Zaháně a Panklovy rodiny s Boženou Němcovou (zemřela 21. ledna).
   Ne vše je možné v knížce tohoto typu zachytit. Bohatost a obsažnost korespondence - jako celku i jednotlivých listů - přesahuje její rámec. Stejně tak vyznění kontextu, v němž vznikala a působila. Za otištění by stály Karlovy dopisy. Karel se v nich obrací na drahou mámu se svým steskem po domově, zaznamenává chod věcí v rodině Panklových i na zámku. Některé nové tituly by neměly v soupisu pramenů a literatury chybět. Bez ohledu na to, máme-li k nim ty či ony výhrady. Zahrada života paní Betty Miroslava Ivanova, Někdejší Betty Jiřího Moravy a knihy, v nichž zaznamenal výsledky svého bádání Josef Polák.
   Sobková nekouzlí ani nevěstí, respektuje povahu materiálu, s nímž pracuje. Ne vždy se tato zásada dodržuje. I dnes se najdou publikace, v nichž se dialogizuje, beletrizuje, co bylo řečeno, zformulováno v korespondenci. Aniž by se brala v potaz odlišnost běžné mluvy od dikce, v níž bylo životní poznání, často velmi zásadní, po léta krystalizující, původně vyjádřeno. Taková už je praxe. Nevyvarovala se jí ani Monika Zgustová, když konstruovala v Granátovém náhrdelníku "dvojpříběh" Boženy Němcové a Vítězky Paulové (Grave cantabile, Praha 2000).

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]