Lenka Černá (15 let)
   (1. kapitola)

   Na jednu věc jsem přišla velice brzy - ve škole, a zvlášť tady na gymplu, je pěkná nuda. Pěkná asi proto, že jsem hned na začátku roku zaujala místo v poslední lavici u okna, kde si čtu různý časáky, popřípadě se maluju na rande, který mám po škole a nebo se taky dají lakovat nehty. Profesoři sem nevidějí, tak co. A vůbec, jsem snad Müllerová, ne? Co by taky kdo chtěl, venku je začátek dubna, slunce začíná hřát, zima je za námi a hlásí se jaro. Dnes je teprve třetí vyučovací hodina, matika - fuj, a za oknem je už dobrých osmnáct stupňů. V duchu se těším na odpoledne, mám rande s jedním fajn klukem v čajovně, jmenuje se Marek. Už v duchu si to naše setkání představuji. Musím se nad tím usmívat, matikář Slepička si to však vyloží po svém.
   "Müllerová, vše chápete?" otáže se a víc než půlka třídy se na mě dozadu idiotsky otočí. Než však stačím cokoliv říct, řekne: "To je dobře, známek tu moc nemáte, natož těch dobrých. Pojďte k tabuli!"
   Málem slyším, jak si třída oddychne, všichni se krčili v lavicích jak jen to šlo, hlavně aby je Slepička nevyvolal. Jsou to zbabělci, mají z něho strach jak z moru. S úšklebkem se zvednu, cudně si o centimetr stáhnu sukni dolů, narovnám modré body a kráčím k tabuli. Tam se zastavím a odhodím pramen dlouhých vlasů dozadu. Všechno na efekt, jasně. Profesor začne zadávat příklad, já však stojím na místě.
   "No co je?" všimne si mě. "To si to zapamatujete, že si nic nepíšete?"
   "Ne," vyvedu ho z omylu.
   "To vám mám rovnou napsat za pět?"
   "Taky ne," ušklíbnu se.
   "A tak co tu tak stojíte?"
   Sladce se usměji. "Není křída."
   Obhlídne situaci, jestli nelžu a vážně, najde jen malý zbyteček, kterým však psát nemůžu, protože bych si zlomila nehty.
   "Kdo je služba?" zahřmí na celou třídu, všichni víme, jak má nerad zdržování hodiny, zvláště pak při zkoušení.
   V první lavici se zvedne jedna ručka. Patří Monice, třídní šprtce. "Nováková, copak neznáte povinnosti služby? Mám vás napsat do třídnice?" Monika se samozřejmě vyděsí. "Ne prosím, zaběhnu do áčka, jestli nemaj..." "Ať už jste tady," přikáže jí.
   Monika je v cukuletu zpátky, hrozba zápisu do třídnice nad ní visí jak Damoklův meč. Do prstů uchopím křídu a zapíšu si zadání příkladu, v půlce zápisu se mi však křída zlomí, byla moc dlouhá. O ni mi však vůbec nejde, zlomila jsem si o tu debilní tabuli nehet na ukazováčku.
   "Doprdele," zakleju potichu. Třída se uchichtne, Slepička se na mě podívá. "Co prosím?" Je vcelku jasný, že to slovo nezopakuji a jak je vidět, učitel mi doopravdy nerozuměl, ale z tváří ostatních se dá leccos vyčíst a co si nepřečte, to si domyslí. Raději mi však dodiktuje zadání. Poté položím křídu.
   "Jste hotova?" otočí se na mě po chvíli, díval se totiž z okna. V jeho hodinách totiž nehrozí, že by se někdo pokusil napovídat, každej raději drží hubu.
   "Jo," kývnu.
   Podívá se na příklad a obočí mu vyletí do čela. "A co výpočet?" Má pravdu, jediný, co jsem na tabuli napsala, je zadání a po výpočtu ani památky. "Není," pokrčím rameny.
   "No, co s vámi, Müllerová?" povzdychne si. Tak mu teda poradím. "Ráda bych si sedla!" Další povzdech nad mou nevychovaností a mávnutím ruky mi dá znamení, že mě od tabule propouští. Neodpustí si však poznámky nad mou další nedostatečnou, kam to s takovou dotáhnu? "Slepice jedna, jenom kvoká," utrousím už v lavici posměšnou poznámku k Šárce, mé spolusedící a taky kámošce. Je ze třídy jediná, ostatní mě pomlouvají. Zatím v tom vede Tamara, moje největší sokyně ze třídy. Pomlouvá mě, vím to. K tomu nesnáším blondýny, nevím proč, ale jsou mi nesympatický. Už stačí to, že se o nich vypráví dost trapný vtipy a ony se tomu smějou. K tomu je Tamara ještě pěkně vyčuraná, dokázala proti mě poštvat dokonce i pár kluků ze třídy. Z těch mě však hlava nebolí, jsou to takoví ti nevyspělí puberťáci. A ti lepší se se mnou baví. Já jsem Slepičkovi moc radosti neudělala, takže bude prej vyvolávat ještě.
   "Tak pojďte, Musilová," vyzve učitel. Tamara se otráveně zvedne a efektně odhodí dlouhý blond pramen. Vím, že je tohle divadýlko určeno mně, s úsměvem se očima vrátím zpátky k oknu a pozoruji vybetonovanou část před školou. Její výstup sledovat nemusím, předem vím, jak dopadne. Svoji pozornost věnuji raději nedaleké krajině a kopci, kde stojí baráky a vilky. Je to část města, která se jmenuje Hradisko a je to čtvrť pro vrchních deset tisíc. Tam taky bydlím. Žiji jenom s taťkou a ve všedních dnech taky s naší pomocnicí v domácnosti Matyldou. Svoji matku si pamatuji ve svých třinácti letech, kdy jsem ji viděla naposledy, pak se s taťkou rozvedli a já ji od té doby neviděla, protože mě soud přiřkl tátovi a matka se svým přítelem odletěla do Ameriky, do Las Vegas, ale jestli tam opravdu žije, to nevím.
   Tenkrát, po rozvodu, se vše změnilo. Do tý doby jsme žili v panelákovým bytě v centru města a i když otec podnikal, až tak hodně na vysoké noze jako dneska jsme nežili. Taky možná proto, že matka do práce nechodila a dost pila, většinu peněz utratila za alkohol. O mě se skoro vůbec nestarala, nebýt taťky, nevím, kde bych dnes skončila. Hezká jsem totiž taky nebyla, nosila jsem vlasy na mikádo s ofinou, barva neurčitá hnědá, na nose brýle popelníky a k tomu pupínky akné. S postavou jsem na tom byla taky hrozně, žádný prsa, tlustý nohy, zadek i břicho. V týhle Ditě by nikdo nehledal tu dnešní - vlasy mám dlouhý, bez ofiny, obarvené mahagonem, prsa trojky, ve čtrnácti mi totiž začly růst, brýle nahradily kontaktní čočky a postavu si formuju každej týden buď v posilovně, nebo na bazénu, někdy chodím i běhat a pleť udržuji pravidelnou měsíční návštěvou na kosmetice.
   V paneláku jsme však nezůstali, taťka začal podnikat ve velkým, vlastní velkej obchodní dům Diamant plus menší butik se značkovým oblečením a je v městské radě. To je taky důvod, proč jsem na gymplu a nebojím se o postup do dalšího ročníku, neznám učitele, co by nešel na ruku Müllerovi, členu městské rady a podnikateli. I Slepička, obávaný profesor matematiky a fyziky na Gymnáziu Palackého, moc dobře příjmení Müller zná.
   Vytrhnu se z myšlenek a podívám se k tabuli. Tamara má čtyřku, přece jen na rozdíl ode mne něco věděla a taky na rozdíl ode mne musí o postup do druhýho ročníku bojovat, jméno Müller není totéž co Musil, že. Kdo by taky nadržoval dceři řezníka a švadleny. V tý švadleně má však výhodu, matka jí neustále šije oblečky. Ani já však v tomhle nezaostávám, u taťky v obchoďáku si oblečení vybírám rovnou z katalogu, který si potom objednám. Hodina matiky však dál pokračuje, profesor si utře čelo, dneska to není žádná sláva. V první lavici se zvedne jedna ruka, Monika, no jasně.
   "Nováková, pojďte to prosím vás vypočítat," kývne na ni. Monika má příklad vypočítanej hned, no jistě. Slepička jí píše výbornou a pak se dá do vykládání nové látky. Do konce hodiny si čtu Bravo Girl!, pak si to opíšu od Šárky. Takhle přetrpím ještě tři vyučovací hodiny, literatura je vyložená nuda, v učebně chemie si posíláme se Šárkou a některýma klukama dopisy a hodinu občanské výchovy vyloženě prospím. Dívám se na hodinky, ještě tři minuty, dvě... jedna... zvoní!!! Konečně!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]