Vím, letošní léto tě vyhnalo od rybníků, ve kterých od sinic zelená voda byla navíc ještě chladná, a ta ke koupeli nelákala. V závěru prázdnin jsem ti jako náhradu nabídl nebývalé kobercové potahy hub pod korunami mých stromů. Jak jsi se odměnil svému lesu, člověče? Řevem a hulákáním, psím štěkotem svých miláčků, a tvé nájezdy připomínaly vpády divokých Avarů hlaholících do svých mobilů a dávajících okatě najevo, kdo že je pánem mého plundrovaného hájemství. Přitom jsem to byl vždy já, les, kdo tě chránil před nájezdy barbarů, dodával dřevo na tvé šípy, na kopí, na kuše, ale i na cepy, aby ti chléb lépe chutnal. Mé dřevo se měnilo v mostky přes dravé potoky, v povozy přepravující obilí, v žebříky přistavované k ovocným stromům, ke dřevěným chaloupkám, aby se pod jejich střechami mohla ukrýt sláma, která zajišťovala pohodu domácímu zvířectvu a dobytku.
   Jsem už bolavý les, a přesto voním, i když v mé trávě se povalují odhozené plechovky od paštik a piva, umělohmotné lahve, obaly od všech možných pamlsků zaručujících štíhlost, pomalované barevnými obrázky značkujícími tvoje putování mým hájemstvím. Na mých pasekách tančily pohádkové víly a divoženky, v temných koutech uhlíři hlídali milíře, abych já neutrpěl úhonu. Teď tam duní soundsystémy. V běhu času, člověče, ty už si nevážíš ani sám sebe, necítíš zhola nic vůči zázrakům probíhajících pod mojí klenbou.
   Jsem pohádka, a přesto bývám necitlivě rabován. Koruny krásných stromů, pod kterými je nyní půda poznamenána vzorky pneumatik traktorů a odhozenými kanystry, bývaly útočištěm rebelů proti panské zvůli, partyzánů v časech válečných. Všechny jsem je živil zvěří. Na paseky plné borůvek, brusinek, ostružin a malin se ještě nekonaly nájezdy chamtivců a ničitelů všeho zeleného. V lesních zákoutích jsem ochraňoval čisté studánky k uhašení žízně a léčivé byliny k přikládání na rány, aby umenšovaly tvoji bolest. Opěvoval jsi mne a v básních jsi tvrdil, že znáš křišťálovou studánku, kde nejhlubší je les a kam ptáci a laně chodí pít...
   Člověče, vždyť ty jsi ztratil pokoru a pohádkové lesní víly se svojí čarodějnou mocí teď někde pláčí mezi neuklizenými a hnijícími větvemi! Do mé budoucí existence už promlouvá i současný prezident - ekonom. Já jsem tě přitom provázel celým tvým dosavadním životem. Teď si kupuješ pro své děti všelijak barevné postýlky v supermarketech, ale z mého voňavého dřeva bývaly také kolébky, ze smrkových klád jsi postavil chalupu, z lipového dřeva se vyřezaly misky a lžíce, abys se měl z čeho najíst. Z břízy se vyrobil stůl a lavice, aby se nejedlo ve stoje, z modřínových prkének se slepily džbery na vodu, se kterými jsi pak přicházel ke studánce... Kupodivu i rakev se dělávala ze stejného dřeva jako kolébka, z břízy. Vidíš, člověče, provázel jsem tě od zrození až do hrobu! To už vůbec nemluvím o tom, že z buku zručný kolář vyrobil loukotě kola a jeho výplň, hlava a paprsky, byly zase z dubu. Hrábě na obracení posekané trávy se také ještě nekupovaly v supermarketech, ty hlavo dubová!
   V chaloupce moje spadlé větve a polena hořela v krbech. Bez polen by se neroztavily suroviny, neroztočila by se kola parních strojů, nebylo by papíru do tiskárny tvého počítače, na napsání románu, básně, hudebního hitu... Táborový oheň z polen a u něj dětská kukadla rozzářená nad vlastnoručně osmahlým špekáčkem zatím žádný počítačový program nenahradil.
   V mé tišině hledáš hnědé kloboučky hříbků, odpočinek a zdraví a ty, přemoudřelý člověče, si ze mne děláš skládku ledniček a dosloužilých počítačů. Pokládáš se za pána všeho živého, ale můžeš se brzy přepočítat. Nebude čemu vládnout.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]