S potěšením jsem si v Obrysu-Kmeni 30/2206 četl úvahu Jaroslava Sekery OLBRACHT SOCIALISTICKÝ, ale předposlední odstavec mě dost nemile překvapil. Jaroslav Sekera v něm tvrdí, že chybou levicové teorie a kritiky padesátých a dalších let bylo, že nedovedla konkrétními rozbory doložit hodnoty tvorby Olbrachta nebo Pujmanové a postavit se proti vulgarizaci levičácké, tj. schematické a účelové, která dobově převládala.
   Ne že by dost dlouho, také způsoby, jakými se činili pozdější neúprosní odpůrci socialismu, levičácká vulgarizace nepřevládala. Ale přímo osobně se mě dotýká paušální obvinění levicové teorie a kritiky padesátých a dalších let z neumění konkrétními rozbory doložit hodnoty tvorby Olbrachtovy nebo Marie Pujmanové. Což Sekera neví, že hrůzně levičácká vulgarizace Olbrachtova díla, jíž byl 1953 natočený a 1954 do kin uvedený film Komedianti, dovolil jsem si bryskně odmítnout už v červencovém čísle Hosta do domu 1954 na základě konkrétního rozboru a srovnání Olbrachtova Bratra Žaka s uboze schematickým filmem, opravujícím troufale Olbrachtův příběh, protože ten zřejmě připadal "tvůrcům" filmu z hlediska třídního pohledu na život málo přijatelný? Nebo snad mi Sekera upírá místo v levicové teorii a kritice těch let? A neoponuje má první knížka, monografie Marie Pujmanová (1961), právě konkrétními rozbory těm dogmatickým vulgarizacím, jichž nebylo v předešlých letech málo?
   Váhal jsem řadu týdnů, mám-li se ozvat, hájit sebe je přece vždycky tak trochu trapné, ale nejde jen o mne, konkrétními rozbory právě díla Olbrachtova oponovali vulgarizacím tehdy i další, byť nikoli třeba podobně polemicky, a jiná už kapitola je, že později se vydali jinam.
   V posledním odstavci se Jaroslav Sekera snaží vysvětlit takzvaný schematismus mj. i osamoceností takových teoretických talentů, jako byli Vladimír Dostál nebo Jaromír Dvořák. Což o to, velké talenty vždy ční a mohou působit osaměle, ale právě kolem Vladimíra Dostála se formovala už od konce padesátých let celá skupina kritiků, která dávala přednost rozboru před dogmatickou účelovostí. Koneckonců sám Jaroslav Sekera si k ní našel cestu a vynikl později svými konkrétními rozbory svého Čechova, Gorkého a některých dalších autorů, i svým Darem slova.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]