Přečetl jsem si v Obrysu-Kmeni č. 32 stať Otázka komunismu a „šedesátý osmý“. Autor Julius Petřík v ní komentuje a kritizuje moji knihu Otázky komunismu. Moje kniha je cenná nikoli mou zásluhou, ale proto, že se mně podařilo snést ve prospěch marxismu tolik skvělých myšlenek světových autorů jako jsou Popper, Schumpeter, Shelsky, Lévi-Strauss, K. Lorenz, Dahrendorf, D. Bell, Sorokin, R. Aron, Beyme, P. L. Berger, R. Dahl, I. Berlin, H. Klages, Giddens a všichni další, a že pro analýzu vývoje naší společnosti jsem využil poznatky našich sociologů - Petruska, Machonina, Kellera, Možného, Tučka, Večerníka a desítek mladších sociologů z Prahy, Brna i Ostravy. Nepokládal jsem za nutné vyrovnávat se s vynikajícími pracemi M. Ransdorfa, O. Krejčího, S. Holubce a dalších, neboť jsou čtenářům známé.
   Nejvíce mi můj kritik vytýká, že nedoceňuji Pražské jaro, ba dokonce, že obhajuji konzervativce. Petříkův omyl vyvěrá z toho, že své tvrzení vyvozuje z jednoho místa v knize, aniž by přihlédl k jiným místům. Když se na příklad na str. 99 pro názornost snažím personifikovat „hrobaře socialismu“ v SSSR, uvádím, že k nim patří „především Brežněv a pak Gorbačov.“ I zde se snažím slovy „a pak“ postihnout časovou i kauzální souvislost, že totiž Gorbačovovy omyly byly reakcí na Brežněvovo řízení společnosti. Společným jmenovatelem jejich osudných chyb bylo neporozumění soudobé společnosti, zastaralá teorie v jejich hlavách, nechápání zájmů a tendencí společenských skupin. Stalin byl v obtížnějším vnějším ohrožení, ale dlouho se mohl opírat o myšlenky velkého sociologa Lenina (nikoli jen o násilné prostředky, jejichž rozsah neznáme). Tak vznikl paradox, že na jedné straně právě se Stalinem je spjata etapa největší legitimity, tj. vlivu, váhy a uznání komunistického hnutí, ale že právě jemu se připisuje počátek úpadku komunistického hnutí, jmenovitě praktické realizace socialismu. Ve své knize jsem se snažil vysvětlit jej zdánlivě „idealisticky“, že totiž hlavní příčinou pádu socialismu v SSSR a ve východní Evropě byly chybné ideje, přesněji nenalezení správných idejí, jak dál. Nejde jen o to, že model socialismu se utvářel v zemi, která v době jeho vzniku zaostávala nejméně o sto let za západními zeměmi, ale zvláště o to, že zhruba od konce 50. let nastává jiná etapa společenského vývoje a vedení komunistických stran si ortodoxní dogmatizací vlastní teorie za Stalinova vedení uzavřelo cestu k jejímu osvětlení. Od Leninovy smrti nebylo napsáno jediné uznávané dílo, jež dále rozvinulo marxistickou teorii.
   Mnozí v mém tvrzení vidí idealistické pojetí dějin. Avšak jak bylo možné řídit socialistické hospodářství a společenské procesy bez ekonomické teorie a bez sociologie? Kapitalismus těžil z toho, že pro efektivní rozvoj hospodářství měl instituce soukromého vlastnictví a trhu, což je vynález přirozeného vývoje, obdobný jako jsou všechny „vynálezy“ v živé přírodě. Trh, i když má také záporné důsledky, generuje stálou motivaci ekonomické činnosti, trh není nutno vynalézat, postačuje jej pouze usměrňovat, třeba aby byla zachována určitá konkurence. Trh sám stanoví ceny, alokaci zdrojů, vylučování neefektivnosti atd. Socialistický řád vzniká však nejprve „v hlavě“, je v jistém smyslu nutně, jak to vyjádřil Aron, „ideokracií“, a této potřeby nalézat vhodné instituce, vhodná opatření, tedy nejdříve v myšlení, se nemohl nikdy zbavit.
   S velikostí Pražského jara je to jako s velikostí Gerlachu. Když se na něj díváte z místa nad Gerlachovským kotlem, není tak výsostný, neboť začíná už nad Tatranskou Poljankou. A obdobně začíná to, co obdivujeme na Pražském jaru, daleko dříve, v polovině 50. let.
   Pokusem o rozvinutí marxistické teorie do podoby odpovídající novým podmínkám a potřebám bylo to, co je obecně označováno termínem reformní komunismus. Po Jugoslávii a Polsku začíná u nás už kolem roku 1953. Objevil se již dříve, ale tady se poprvé stal kritikou nejen tehdy již zastarávající ortodoxní teorie, ale i praxe z této teorie vycházející.
   Prestiž socialistické ideologie a jmenovitě komunismu a Sovětského svazu jako historického zázraku byla tedy po válce nejvyšší a dala oprávněně zapomenout i na některé stinné jevy stalinské politiky. V letech 1945 až 1948 si u nás získala nejen dělnickou třídu, ale i převážnou část zvláště kulturní inteligence. Když se však v roce 1950 opustila původní zvláštní, našim a novým poměrům odpovídající cesta a nastala sovětizace i s jejími dříve snad omluvitelnými vadami, začaly vznikat pochybnosti a určitá zklamání. Nebyl to, jak to vidí uvedení vulgární marxisté, počátek revolty proti stalinismu, proti státnímu vlastnictví, jímž se, jak říkají, „aparátnicko byrokratická vládnoucí třída zmocnila disponování výrobními prostředky, místo aby zavedla samosprávné vlastnictví dělnické třídy“. Náš reformní komunismus začal u kulturní inteligence. Vzpomínám si, jak na nás tehdy na katedře zapůsobil z Brna Trefulka, když již v roce 1954 napadl Kohoutovu poezii i jako falešnou okrasu negativních jevů. Chruščovův referát v roce 1956 padl již na připravenou půdu a jen stranické organizace inteligence za měsíc nato žádaly svolání mimořádného sjezdu a odstoupení Čepičky, Bacílka a Kopeckého. Prvního pro okázalost kultu, druhého jako ministra vnitra a Kopeckého pro jeho antisemitské výroky, ač Kopecký zprvu řídil uměleckou frontu liberálně a odporoval rodícím se raným fanatikům. „Procesy“ byly ústředním bodem kritiky, i když někteří vyšetřující byli již, třebaže mírně, potrestáni. Vzpoury v Polsku a v Maďarsku, kde působily více zásobovací obtíže nebo nacionalismus, tříbení duchů nepatrně oddálilo. Konzervativní vedení strany za pomoci svých ideologů začalo kritizovat spisovatele, filozofy jako Svitáka, Kosíka, začínající politology a především profesora Tondla, který byl označen za hlavní revizionistickou úchylku. Zde se projevila síla vědeckého humanistického náboje komunistické ideologie, neboť tito kritizovaní z ní vyšli, usilovali o její zdokonalení a hájili svou pravdu navzdory svému ohrožení. Jejich odsuzování a všechny administrativní ústrky zbrzdily rozvoj tohoto proudu kritického myšlení, ale v 60. letech se začíná rozlévat po celé duchovní sféře. Pro společenskovědní poznání byl důležitý vznik kateder sociologie, která již v letech 1967-1968 vydala své nejcennější plody - práce dvou týmů, Richty a Machonina. Obdobně ožila ekonomická teorie, až se objevil dokonce ve vedení strany návrh do té doby nejrozsáhlejší ekonomické reformy, nejdříve Dolanského, později Šika. A ještě okázalejší úspěchy se dostavily v umění, zvláště ve filmové tvorbě. Na straně těchto reformátorů bylo velmi mnoho komunistů, kteří vystupovali na jejich obranu, velké očekávání se šířilo zvláště v kruzích inteligence. Ano, bylo co kritizovat. Ve vedení strany i mezi funkcionáři v nižších patrech bylo mnoho konzervativců, kteří odmítali jakékoli změny. Zásah proti studentům ze strahovských kolejí byl srovnatelný s tím, co jsem viděl v Hamburku nebo v Západním Berlíně, avšak v našich poměrech naprosto nepřiměřený. Cenzura však byla liberálnější, když připouštěla i takové karikování režimu, jaké bylo v Krhútské kronice, v Uhdeho Králi Vávrovi nebo v Zahradní slavnosti. Byla snad toto „zima“, byl toto socialismus se stále „ne-lidskou tváří“?
   Čím se Pražské jaro pozvedlo nad tento stav a zvláště nad tento trend? Začalo nešikovností Novotného na Slovensku a tím, jak se kritika Novotného rozšířila na kritiku konzervativců. Výše popsaní reformní komunisté, od nichž bylo možné očekávat nalezení cesty dalšího socialistického vývoje, uvítali příchod nových politiků. K nim se nyní připojili další, včetně těch, kteří v 50. letech zpracovávali pro stranický aparát kritiku všeho možného revizionismu. Mezi ně patřil i Zdeněk Mlynář. K obdobnému smíšení těch, kteří již dříve usilovali o reformu, s konjunkturalisty, došlo zvláště mezi intelektuály ovládajícími sdělovací prostředky. Reformní politikové ve snaze zatlačit své konzervativní odpůrce uvolnili zcela stavidla cenzury sdělovacích prostředků, v nichž však dominovali spíše konjunkturalisté. Nakonec i vedoucí reformní politikové museli se začít často podřizovat vyvolanému veřejnému mínění. Stejnou osudnou chybu opakoval pak Gorbačov.
   Petřík mně má za zlé, že kritizuji ty, kteří v 50. letech podporovali „byrokraticko-centralistický“ systém, neboť prý tehdy stáli „na stanoviscích časově podmíněných, ve své době náležitých“ a v roce 1968 zaujali stanoviska „odpovídající novému stavu rozvíjející se společnosti“. Má pravdu, že v 50. letech bylo neobyčejné mezinárodní napětí a že některá opatření tím byla podmíněna. Tehdy došlo až k „ne-lidským“ jevům. Procesy se skupinou kolem Slánského byly zločinem. Zcela nezákonné bylo vyloučení tisíců studentů z vysokých škol. Násilné zakládání zemědělských družstev, aniž byl zajištěn technický pokrok, který by to odůvodňoval, přinesl nezměrnou hořkost. Antikomunisté u nás až dosud užívají tyto čtyři roky jako „pars pro toto“ pro charakteristiku celého čtyřicetiletého období socialismu jako vlády zločinu a žádají potrestání viníků. Kdo však byl vinen? Vrcholným organizátorem vylučování studentů byl přece Pelikán, který jako ředitel televize mohl v roce 1968 objasnit celou situaci. Zakládání JZD v 50. letech bylo podle Jasného idylou, jen pár kulaků to rafinovaně sabotovalo, takže museli „do chládku“ - tak to ve filmu Neobyčejná léta vylíčil Vojtěch Jasný. V roce 1968 však v Rodácích ukazuje, že založení i další existence družstev byla sérií zločinných jednání. Jestliže první film mohl být příručkou k boji proti kulakům v rámci „zostřování třídního boje“, druhý film ukazuje bankrot socialistického zemědělství. Ani popravy Slánského a jeho „bandy“ nebyly záležitostí jen Gottwalda, jeho pětky, několika Urválků a sovětských poradců. Mohlo se tak dít jen v určitém ovzduší, ovzduší strašného fanatismu. Tento fanatismus vyvolávali intelektuálové typu známého reportéra z procesů J. Rumla nebo básníka P. Kohouta, který umělecky oslavil toto „vyříznutí vředu ze zdravého těla našeho lidu“. Je složité rozlišit omyl a konjunkturalismus. Jak mám hodnotit dva, v roce 1968 členy strany, konzervativce Viléma Nového a jeho dceru, progresivní Kamilu Moučkovou? V letech 1950 až 1954 byl otec, dříve až krajský tajemník strany, politickým vězněm, ale K. Moučková, navzdory „nelidskosti“ režimu, pracovala v rozhlase, později v televizi. Přece se jí museli na postoj k otci, nepříteli a zrádci socialismu, ptát. Po rehabilitaci byl V. Nový dokonce rektorem Vysoké školy politické při ÚV KSČ a za něho tam byla vytvořena katedra sociologie a dokonce katedra teorie řízení, což o konzervatismu nijak nesvědčí. Přesto si reformisté vynutili jeho odvolání z funkce rektora. Myslím, že s takovými konzervativci mělo být hledáno spojenectví, že neměli být zaháněni do protireformního postoje jen proto, že ostentativně nezavrhli předcházející etapu jako sled zločinů a omylů. Tehdy vyvstala u komunistů osudová otázka: Socialismus, nebo (pluralitní) demokracie? Mnoho lidí nechápe rozdíl mezi pluralitní demokracií a demokracií, jejíž forma měla být nalezena. Tvrdím, že zavedení pluralitní demokracie by vedlo ke zrušení socialismu.
   Socialismus, nebo (pluralitní) demokracie? Uvedená otázka představuje pro socialismus tragickou alternativu Pražského jara, tragickou pro socialismus. Dnes máme pro toto tvrzení dost empirických faktů. V kapitole Zhroucení „reálného socialismu“ jako obecný jev své knihy jsem srovnával tento proces ve všech zemích od NDR až po Sovětský svaz a dále ještě odstraňování pozůstatků socialismu v Srbsku, na Ukrajině a v Gruzii. S výjimkou Polska, NDR a Rumunska (kde hrály větší úlohu zásobovací potíže nebo nacionalismus), jsou nejaktivnější inteligence a mladí lidé, z nich zvláště studenti a nositelé tzv. kulturního kapitálu. Všude je vrcholným bodem ovládnutí sdělovacích prostředků, především televize. Klasická dělnická třída spíše přihlíží. Pro sociology a sociální psychology tato různá aktivita není překvapivá, neboť inteligence nebyla privilegovanou skupinou a mládež prožila svá formativní léta nikoli za kapitalismu, nýbrž v socialismu, v 50. letech, kdy zažili i procesy i první hospodářské i politické potíže. Inteligence i mládež nejvíce nesnášela jednak zaostávání a jednak omezování politických svobod a poručnictví strany a státu. Ukazuje se také, jakou sílu mají sdělovací prostředky, rozhlas a televize, a s nimi ti, kdo je ovládají. V knize (str.188 a n.) je jako příklad rozebírán ideologický převrat v roce 1990: podle výzkumu veřejného mínění ještě v prosinci 1989 byla u nás pouze 3 % obyvatel pro kapitalistickou cestu, 41 % pro socialismus a více než polovina pro „něco mezi tím“, ale za něco více než rok se situace obrátila.
   Když nyní známe procesy v tolika zemích, můžeme si snadno představit, kam by u nás hnutí v roce 1968 ve své radikalizaci dospělo. Petřík věří, že ani „pluralitní demokracie“ by u nás nepřinesla ohrožení socialismu. Byly však zde již strany Národní fronty, Lidová a Národně sociální, které i po roce 1989 se ihned distancovaly od komunistické strany. Byla zde církev, která by se sotva uspokojila pouhou omluvou za ztracený majetek a příkoří, byl zde Sokol, Junák, katolická mládež. Kdopak a jak by zabránil vzniku strany sociálně demokratické, KANu, a K 232? Proč by nebyla obnovena nejsilnější strana první republiky, Agrární strana? Kdybych za některou z těchto stran vedl předvolební duel s kandidátem za komunistickou stranu, stačilo by mi, abych mu připomínal, jak byl mučen Slánský, předložil mu novou verzi vraždy Jana Masaryka, předvedl nemocného vězně z pracovního lágru, zopakoval, jak dlouho pracuje v NSR dělník na barevný televizor a kam jezdí k moři, a nakonec bych voličům vypočítal, že i pokud nebudeme neutrální zemí jako sousední Rakousko, ušetřené výdaje na zbrojení budou představovat nové auto střední třídy pro každou rodinu jednou za tři roky. Komunisté nám už dříve slibovali, ale pak přišel Únor, pak nás okradli s měnovou reformou a nakonec nám vzali všechno, strýc se z toho oběsil. Ostatně komunistická strana by se sama rozštěpila. Vždyť již na jaře prohlásil L. Vaculík, že by nechtěl být v takové straně jako Zdeněk Mlynář. A jak by za marxistický socialismus bojovali intelektuálové jako K. Moučková nebo senátor Štětina, kteří tehdy byli rovněž členy strany? Myslím, že v ní byli asi i rodiče většiny dnešních pravicových politiků jako jsou Topolánek nebo Kalousek.
   Řada čtenářů neodlišila ostřeji termíny demokracie a pluralitní demokracie a proto pochybuje, proč píši o rozporu mezi demokracií a socialismem. Psal jsem však vždy jen o demokracii pluralitní. Demokracie měla v dějinách různé formy, obecným znakem byly vždy určité svobody a práva těch, kteří byli „zahrnuti“ do společenství (v Aténách menšina, tj. svobodní občané, později třeba majetní a gramotní) a dále volby těch, kdo vládu vykonávali. Zahrnutí všech dospělých, tj. všeobecné a rovné volební právo, prosadilo však fakticky až dělnické hnutí ve dvacátém století. Tím byl, dokonce ještě dříve, vyvolán u horních vrstev „strach z tyranie většiny“, která by mohla ohrožovat i soukromé vlastnictví. Výsledná podoba politické demokracie ve 20. století je tak výsledkem radikálně demokratické tendence většiny, tj. dolních vrstev, a obrany ve formě zábran a „protizávaží“ prosazených vrstvami horními. První „zábranou“ se staly již ústavy. Nelze je měnit pouhou většinou. K tomu přistupuje zpravidla dvoukomorový zákonodárný sbor. Dále tu je ústavní soud. Prezident. Pravice reprezentující horní vrstvy zásadně odmítá plebiscity k významným celospolečenským otázkám, ale nevadí a vyhovuje jí malá účast ve volbách do horní komory, což vede k tomu, že většina senátorů byla zvolena třeba jen desetinou voličů. Právě při nízké účasti voličů uplatní se spíše horní vrstvy, které mají více prostředků, styků, organizačních zkušeností i aktivity. U nás k tomu dnes přistupuje převaha pravice v justici a vedení policie. Všechny právní zábrany nelze zavrhnout, neboť zajišťují stabilitu společenského uspořádání. Je však zajímavé, že horní vrstvy na nich výjimečně netrvají, jde-li o stabilitu systému. Když v USA rasové konflikty 60. let neutuchaly, přistoupilo se k affirmative aktion - upřednostňování černochů při přijímání na vysoké školy, i když to je zcela v rozporu s principem rovnosti před zákonem. Bylo to ovšem i zájmem levice.
   Stabilitě systému vyhovuje i pojetí občanských práv. Jsou ztotožňovány s lidskými právy, ač téměř nezahrnují práva sociální. Připouštějí, že někomu trh nenabízí žádnou práci, takže se octne v bídě, nemluvě o ztrátě lidské důstojnosti. Narodí-li se někdo v nejhůře postavené dolní pětině, má téměř jistotu, že se z ní už on ani jeho děti po celý život nedostanou, ale v pluralitní demokracii to není bezpráví. „Odsouzeni k manuální práci“ je titul jedné studie brněnského sociologa T. Katrňáka, která o tom vypovídá.
   Zato jsou úzkostlivě formulována práva šíření názorů a svobody tisku. O tisku se již dříve mluvilo jako o velmoci. Bylo to nadnesené a kromě toho značná část intelektuálů se často připojovala k levici pro společný odpor proti vládnoucí moci. Růst vlivu masmédií, i když často vnitřně rozporný, činí z nich dnes, jak napsal Petrusek, producenty simulované reality „reálnější, než je realita sama“. A Max Lerner v USA již v 50. letech v návaznosti na tři Millsovy mocenské elity (ekonomickou, politickou a vojenskou) uvedl ještě čtvrtou, Madison Avenue, elitu průmyslu veřejného mínění. Intelektuálové ve sdělovacích prostředcích spolu s úspěšnými umělci i sportovci mající rozhodující vliv na veřejné mínění jsou dnes více na straně horních vrstev, tedy politické pravice, neboť trh je oceňuje více než politika solidarity. Do uvedených nedostatků si čtenář snadno dosadí jevy z naší současnosti.
   Je třeba hodně naivní víry, domnívat se jako s. Petřík, že ani ta pluralitní demokracie nebyla „v rozporu se socialismem“, že Akční program stanovil, že „politické subjekty nebudou spolu soutěžit o moc ve státě, ale budou spolupracovat při řízení společnosti... Národní fronta měla být zachována, avšak na demokratických principech...“
   Socialismus musel nejdříve „projít hlavou“. Reformátoři měli pouze určitou teoretickou představu o nutných ekonomických reformách. O reformách politického uspořádání nic takového neměli, neboť sociologie včetně sociální psychologie a politologie teprve začínala produkovat poznání, jež mohlo být východiskem úspěšné praxe.
   Z mé kritiky pluralitní demokracie nevyplývá, že tím dávám „za pravdu oněm silám v tehdejší a bohužel dodnes přežívajícím v současné KSČM“. Konzervativci, ať už někteří byli konzervativci pro své materiální nebo mocenské zájmy anebo z hlubokého socialistického přesvědčení, mýlili se tragicky v odmítání nutnosti hlubokých reforem, ekonomických i politických. Konzervativci se drželi Leninovy kritiky parlamentní, tedy pluralitní demokracie, a Leninova pojetí revoluční strany, ale nechápali, že Lenin je formuloval ve zcela jiné době a za jiných podmínek. Lenin vůbec nebyl proti demokracii ani ve straně, ani ve společnosti. Za jeho vedení byl každý sjezd strany „scénou pro vášnivé diskuse mezi frakcemi... Lenin se často dostával do postavení menšiny... Jestliže jeho názor nakonec nejčastěji zvítězil, bylo to proto, že měl skoro vždycky pravdu.“ (R. Aron). Leninovo pojetí strany jako avantgardy společnosti bylo myšleno jen na určitou dobu, jako vláda těch morálně nejoddanějších a nejvzdělanějších, jako meritokracie, jakou hlásali myslitelé od Platóna až po B. F. Skinnera. Tato meritokracie měla dovést společnost až ke skutečné demokracii (R. A. Dahl, A. Heywood). Neobhajuji konzervativce, neboť právě tím, že nechtěli zásadnější reformy, dovedli by socialismus tam, kam Brežněv. Ani většina konzervativců ani většina reformních komunistů si neuvědomovali ohrožení socialismu. Měli v zájmu socialismu usilovat o spojenectví, nikoli o vyloučení druhé strany. Toto poučení platí i pro současnost.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]