Člověk sní ponejvíce z hladu.
   Z hladu po kráse, lásce, spravedlnosti, svobodě a štěstí. Z hladu po plnosti života, po jeho úplném a radostném naplnění. Tam, kde se něčeho nedostává, člověk začne snít.
   V době, kdy lidé na celém světě se dovídali o strašné bídě, hladu a šířících se zhoubných chorobách v nekonečných prostorách Ruska někdy na počátku dvacátých let 20. století, napsal Alexandr Grin svůj slavný příběh nazvaný Nachové plachty. Docela dobře si vzpomínám, jak mě ten příběh okouzlil, když jsem jej četl poprvé. Spisovatel, který v té době také hladověl a lukem střílel v stepi křepelky, aby vůbec přežil tu strašnou dobu, napsal příběh o neobyčejné lásce, který se vyrovná slavnému příběhu Shakespearovu. S tím rozdílem, že u Grina vše končí šťastně a radostně. Vypravuje o tom, jak sběratel lidových písní si zahraje na básníka a rybářské dcerce Asol vloží do srdce sen o krásném princi, který jednoho dne připluje na lodi s nachovými plachtami a nabídne chudé dívce ruku. A stane se něco neskutečného, přímo pohádkový zázrak. Jednoho dne vpluje do poklidného přístavu chudé rybářské vesnice loď s nachovými plachtami a pro krásnou Asol si přijíždí vysněný ženich. V nekonečných prostorách země se našel člověk, který byl schopen vykonat pro svou lásku to, co vypadalo jako hloupá anekdota: vypravit loď přesně tak, jak si to vymyslel básník a vyplout s ní na moře vstříc svému štěstí. Síla lásky ozařuje ten romantický příběh nadpozemským světlem, jako by samo lidské srdce nalehlo do lodních plachet a zalilo je vlastní krví.
   A my ochotně dáváme Grinovi za pravdu: skutečně jsou takoví lidé, kteří jsou schopni vykonat velké a krásné činy ve prospěch člověka a pro milovanou dívku. Vždyť právě takové činy otevírají dveře od člověka k člověku, vkládají do srdce důvěru v budoucnost, upevňují v nás víru v existenci ušlechtilosti a dobra, stávají se trvalou životní hodnotou a nelze na ně zapomenout.
   Jak velmi je potřebujeme právě dnes!
   Velký český kritik F. X. Šalda už v roce 1897 napsal: "Ano, cítím, v tom je smysl modernosti. Staré doby naučily člověka umění velice vzácnému: krásně umírat; moderní musí ho naučit tisíckrát těžšímu: krásně žít."
   Mám za to, že trefil hřebík na hlavičku.
   A možná právě podle velikosti snu lze určit velikost člověka. Nakonec i ten Quijote právě kvůli svým snům osedlal vychrtlou Rosinantu a vydal se do světa.
   A bloudí světem už bezmála 400 let!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]