Anežka Charvátová v Portrétu dne pod názvem Španěl, kterého inspirují Češi (Mf DNES 7. 6. 2006) píše o Jorge Sempresovi. Uvádí tu jeho odpověď na otázku Co vlastně jste? Španěl, nebo Francouz, politik, nebo spisovatel? Sempres, vlastním jménem Federico Sánches, překvapivě odpovídá: Já jsem vlastně hlavně vězeň z Buchenwaldu.
   Přesně tohle o sobě může říct i hrdina románu Boba Mendese CHUŤ SVOBODY (podtitul Zakázaná láska za soumraku Třetí říše, nakladatelství Mladá fronta 2006, 384 stran), někdejší židovský vězeň téhož koncentračního tábora, kdysi patnáctiletý Megin Friedmann. Jeho podobný válečný osud také poznamenal na celý život.
   V roce 1985, po čtyřiceti letech od konce války a jeho útěku z koncentračního tábora, se znovu setkává s Karlou a Braekmannem z kdysi čtyřčlenné skupiny uprchlíků, o nichž si myslel, že jsou stejně jako jeho nejlepší přítel Salbe mrtví. S pětadvacetiletou válečnou vdovou Karlou se Megin při práci na statku sblížil a ona mu pomohla za pomoci šéfa hospodářské správy tábora majora SS Braekmanna utéci. Major si nejen nechce vzít ke konci války na svědomí organizaci pochodu smrti z Buchenwaldu, ale především chce získat alibi pro poválečnou dobu a hlavně zachránit svůj nakradený majetek. Tohle jisté startovné mu po získání nové identity po padlém vojákovi pomohlo i k mimořádnému podnikatelskému úspěchu a společenskému postavení.
   Megin pozoruje společnost loučící se s Fritzem Braekmannem alias Leonem Joachimem Kellerem, který se po těžkém zranění rozhodl vzdát se svého postavení. Setkává se tu i s dalším vězněm a nyní úspěšným podnikatelem Hunterem, který si v lágru zachránil život tím, že ukradl spoluvězni boty, což v těchto podmínkách znamenalo jistou smrt.
   Megin se rozhoduje, má-li se ozvat, nebo mlčet. Moc dobře ví, že je mu pětapadesát a v tomhle věku se už zaměstnání nepovaluje na ulici. Nemůže přehlédnout, že kolem účastníků rozloučení se pohybuje mnoho mladých žen, ale podle jeho soudu u milionářů, pokud jde o věk manželek, jeden nikdy neví.
   Mnoho z myšlenek Mendesova románu souzní i s naší dobou, zvláště pokud jde o konfrontaci s minulostí. Každý z nás měl na pustošení starého světa, na vzniku světa nového svůj podíl. Ale jaký podíl? Byl náš podíl pro naše bližní přínosem, nebo ne?... Co se stalo, nemůže se odestát. Přece nemohli změnit minulost... Minulost nemůžeme vymazat, nanejvýš si z ní můžeme vzít poučení. Otázkou je, zda bolest a zármutek z minulosti, obraz nepřítele, který jsme si tím vytvořili, může být jediným vodítkem při vytváření naší budoucnosti.
   Mendes nezakrývá ani vážné problémy, které doprovázely život v koncentračním táboře: protežování vězňů, selektivní výběr do vyhlazovacích táborů samotnými vězni ve správě tábora, homosexualitu i antisemitismus. Rozdíly byly i v názorech na odplatu. Megin byl přesvědčen, že kdyby do toho mohl mluvit, srovnal by se zemí jedno velké německé město za každý koncentrační tábor, který nacisté založili. Salbe si ale cosi podobného nemyslel.
   Karla Megina přesvědčovala a zároveň utvrzovala: Uklidňovala jsem své svědomí. Byla válka. Ani němečtí civilisté to neměli jednoduché. Hlad, zima, bombardování, členové rodiny zmrzačení nebo padlí v boji, ustavičná propaganda... Ale oči mi otevřelo až to, když jsi přišel s tím hrůzným vyprávěním o evakuaci Osvětimi. Tehdy jsem teprve pochopila, jak jsem ukolébala své svědomí.
   Megin se s realitou těžko vyrovnával. Když slyšel na samém konci války při útěku zpívat vojáky wehrmachtu Lily Marlen, jen mu to charakterizovalo komplikovanost německé duše, kterou se mu Salbe pokoušel ozřejmit. Na jedné straně byly technické schopnosti a rozum, jímž Němci v otrocké poslušnosti a někdy i ve slepém uctívání Hitlera zničili ohněm a plamenem půl světa, na straně druhé byla chorobná touha po domově a vlasti, kterou vyjadřovali formou sentimentálních písní. Ale byli tu i esesáci, kteří běžná lidská citová hnutí jako třeba soucit nebo nezištnost pokládali za lidské pokrytectví a za záchvaty, jež je třeba potlačit, ať to stojí, co to stojí. Krutost a egoismus byly naproti tomu užitečné a potřebné.
   Možná občas bude čtenáři vadit vykonstruovanost některé z částí příběhu nebo přílišná dospělost patnáctiletého Megina, ale Mendesův román stojí za přečtení už proto, že až příliš zasahuje nejen do minulosti, ale i přítomnost a budoucnosti, včetně té naší. Nemluvě o tom, že je dramatickou četbou.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]