Skoro celé prázdniny masírovala a lákala Česká televize své věrné sledovatele na pořady, které její dramaturgie připravila po začátku nového školního roku. Mezi slibovanými tituly pokračujících i nových seriálů čněla nad ostatní čtvrtá řada Zdivočelé země autorů literárního námětu a spoluscénáristy Jiřího Stránského a režiséra Hynka Bočana.
   Tento slib byl dodržen a ve stupňujících se formulacích v letních annoncích figurovala – již ne jako pouhý seriál, ale přímo sága o „odvaze, přátelství a lásce“ (vždy s několika takty podmanivé a vlezlé hudby) byla od 3. září odstartována. Takže na pár dalších pondělních večerů mají příznivci této „nastavované kaše“ (původně zřejmě neplánované) nejméně o hodinu svého večerního času postaráno.
   Také já jsem si – jak vidno dosti naivně – nejdřív myslel, že téměř tisícistránkovou literární podobu Zdivočelé země (1970) se její autor Jiří Stránský přetavením románu do filmové podoby, potažmo televizního seriálu (1997), hodlá zařadit do dlouhé řady autorů, kteří se pokoušeli (tu více, tu méně úspěšně a originálně) zobrazit a reflektovat složitou poválečnou dobu roku 1945 v českém pohraničí. Zejména odsun, podle nejnovější smluvní verze vyhnání dvou a půl až tří milionů českých Němců (ne zcela přesně a správně sudetských) a příchod nových osídlenců do těchto až dosud zapovězených a odpíraných částí naší země (jen namátkou – Řezáč, Ptáčník, Říha aj.).
   Ne tak autor a po něm dramaturgie ČT. Už poněkud neobvyklý až extravagantní začátek – když hlavní hrdina Antonín Maděra, západní letec RAF, přistává po skončené válce se svým spitfajrem, aby si odjel do příhraničního kraje svého dětství převzít rodinný majetek (statek), včetně všech těch známých rekvizit, jako byli revoluční gardisté, zlatokopové a kolaboranti – a tady jako bonus parta nefalšovaných českých kovbojů na osedlaných koních, jinak ještě spíš mládenců sotva odrostlých chlapeckým kalhotám, avšak s nezbytnými ostře nabitými kolty za pasem atd.
   Už tady mi moje nedůvěřivá kontrolka (která mě až dosud nikdy nezklamala) začala signalizovat určité znepokojení nad příští autorovou fabulací. A to vlastně až do chvíle, kdy se Maděra ocitne v uranovém koncentráku (s doprovodnými již tolikrát omílanými a popsanými detaily a parafrázemi bachařů, estébáků a totalitních partajních funkcionářů).
   Pochopitelně – jestliže Stránský (nar. 1932) musel při líčení a popisování válečných scenérií a krátce poválečných epizod sáhnout hluboko do zásoby a rezervoáru svých fabulačních schopností a prozaického řemesla, pak v těchto místech skutečných represí a tragických dějů byl skutečně doma a jeho vlastní autentické zážitky z několikaletého nuceného pobytu v těchto táborech (zhruba 7 let) mu byly vítaným zdrojem a nevyčerpatelnou zásobou nechvalně proslulé inspirace (a jaká škoda toho nevyužít, že…?)
   Jiří Stránský – když ne přímo trpí, tak vnitřně zápasí nejméně se třemi osobními syndromy: tím prvním je bezpochyby jeho aristokratický (prvorepublikový) původ, ale hlavní dva jsou: rok 1945 – s odsunem Němců, osídlování pohraničí (jmenovatelem té doby jsou tzv. Benešovy dekrety), avšak hlavně jeho věznění v padesátých letech (amnestován 1960).
   A toto všechno v souhrnu, včetně již vzpomenuté květnaté fabulace a také tzv. básnické licence, dalo vzniknout onomu nesmlouvavému a kategorickému (typicky českému názvu: ZDIVOČELÁ ZEMĚ.
   (Tak mě napadá – jak nevzpomenout, ovšem bez jakýchkoliv souvislostí a podobností, Šolochovovu Rozrušenou zemi…)
   Ne, nehodlám psát recenzi na celou rozsáhlou ságu, to bezpochyby – dříve nebo později – učiní mnohem povolanější a fundovanější kolegové. Šlo a jde mi opravdu o tu úvodní část. O ty první poválečné roky.
   Snad proto, že jsem – stejně jako J. Stránský, snad jen o pár roků mladší – pamětník a tím pádem i svědek. A tudíž i proto si dovoluji tvrdit, že na vyvzdorování nových základů a dalšího vývoje této – prý Zdivočelé země – měli zásluhu spíš než ti Maděrové a kovbojové ve věku teenagerů z Protektorátu Řezáčovi Bagárové, Trncové, Rejzkové, Antošové, Galčíkové a za nimi textiláci Dejmek s dcerou, ale i Tymešova parta a RG, nebo Ptáčníkovi Mrázkové, Tomanové, Kupkové a Garšicové, Kuzmíkové, Raclavští – a samozřejmě nezapomenutelný Honzík, nebo třeba Říhovi Frankotové a Pultarové a nespočet dalších, bezejmených, ale přesto nesmrtelných ze všech předcházejících generací – včetně té naší, první s pamětí.
   Za chvíli má začít první díl rakousko-německého kostýmního filmu Sisi a televizní moderátor ještě jednou připomíná, že již za pár dní bude uvedena čtvrtá řada Zdivočelé země.
   Tak si říkám skoro nahlas, jak by to možná komentoval můj děda: Buď blahoslaveno někdejší cé a ká Rakousko-Uhersko, které – jak se zřejmě naivně domnívám – nebylo asi „zdivočelou zemí…“

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]