Táňa byla moje první pořádná láska. Ty před ní byly jenom předehra, pěkný melodický úvod k hlavnímu kusu. Táňa byla spíš líbezná než krásná a víc milá než chytrá. Neměla vysokou školu a ani ji nehodlala studovat. Na otázku, co vůbec míní v životě dělat, mi nedokázala odpovědět. Nebyla přitom povrchní a brala věci až dětsky vážně, takže jsem jí tuhle malou nedokonalost odpustil.
   Miloval jsem ji, o tom nebylo sporu, ale - abych byl upřímný - svou první lásku jsem si takhle nepředstavoval. Nemluvím o všech těch vlastnostech, které jsem, dokud jsem neznal Táňu, přisuzoval ideální ženě. Že nemá, na rozdíl ode mě, vztah ke vzdělání a ke sportu, mi kupodivu vůbec nevadilo.
   V našem vztahu mě rušilo něco jiného, co jsem sám nedokázal pojmenovat. Podezíral jsem Táňu, že mě nemiluje tolik jako předchozí ženy, o které jsem zdaleka tolik nestál. Ale kdybych se rozkrájel, nedovedl bych říct, proč jsem ji podezíral. Měl jsem za to, že si lásku žen rozhodně zasloužím. Jsem pohledný, inteligentní, snažím se chovat jako kavalír. Proč by mě neměla milovat? Kdyby mi aspoň zavdala příčinu k takovému podezření, na rovinu se jí zeptám. Ale ona ne. Byla příkladně oddaná, přizpůsobivá a tolerantní. Byla až dojemně vděčná za každý malý dárek a nikdy mi nevyčítala, když jsem ze dne na den odřekl schůzku. Měl jsem sice pokaždé vážné důvody, které jsem jí taky vysvětlil - ale stejně. Jiná by měla mých nečekaných obchodních jednání a tréninků dávno plný zuby. Táňa ne. Nevyžadovala žádné důkazy lásky a nežárlila. Copak jí nezáleželo na tom, jestli ji miluju? Nebo si byla tak jistá? Neuvědomuje si snad, že bych se mohl zakoukat do jiné? Anebo naopak moc dobře ví, že dokud ji nerozluštím, žádná jiná mě zajímat nebude... Občas mě trápily obavy, že jsem pro ni jen náhodné zastavení na její nepochopitelné cestě odnikud nikam.
   Jednou jsem navrhl svatbu a společný život, schválně, co ona na to. Přitiskla se ke mně a řekla, že se mnou půjde kamkoliv. Nemohla odpovědět nic lepšího, ale mohla to říct jinak. Proč má pořád tak těkavý a nepřítomný pohled? Sotva o mě zavadí očima, už sklouzne ke svým střevícům, potom na protější chodník... Co ji může v téhle chvíli zajímat víc než její budoucí manžel?
   "Táňo, podívej se na mě!"
   Zase ten letmý pohled a pak nějaká nesouvisející otázka. Copak je důležité, jestli teď půjdeme do kina nebo na diskotéku? Stojím před ní, miluji ji, právě jsem ji požádal o ruku a ona se mi ani nepodívá do očí.
   "Co je ti?" zeptá se vystrašeně.
   Tak přece si mě trochu všímá. Postřehla, že se mnou není něco v pořádku. To mě uspokojí a vezmu ji kolem ramen. Vlastně je v pořádku, že se mě ptá, jak strávíme dnešní večer. To já se chovám divně a musím s tím přestat. Jsem přece muž, který má odpovědnost za její život a rozhoduje o něm, i když se to zatím týká jen zábavy na večer.
   "Půjdeme na Gladiátora a potom na diskotéku."
   Asi v půl druhé v noci jsme se shodli, že máme všeho dost a chceme být zase sami. Ten večer jsem snad poprvé od doby prvotní prudké zamilovanosti nepochyboval, že mě Táňa miluje. Byl jsem nezvykle klidný a jistý, že všechno je, jak má být. Metro už nejezdilo a my jsme mířili pomalu parkem k tramvaji. Horká noc, nikde nikdo... Přitisknu Táňu k sobě, ale vtom se ozvou z dálky nějaké hlasy. Necháme je přejít, říkám si. Ze tmy se vynoří tři chlapi - plovoucí oči, rozhalený košile, tetování. Když nás uvidí, všichni zmlknou, jako kdyby se jim v hlavách naráz vylíhnul jeden a ten samej nápad. Tvářím se, že nic a uvažuju, jak je to daleko na osvětlenou ulici, kde aspoň občas projede auto a projde někdo normální. Ten největší, holohlavej, nám ale zastoupí cestu.
   "Dej nám dvacku na pivo."
   Než stačím něco udělat nebo říct, ozve se menší zrzoun:
   "Dej nám svou starou a můžeš jít."
   "Vysvětli jí, že jsme fajn kluci," řekne třetí. "A prachy nám tu nech taky. Pozveme ji potom na panáka."
   Hlavou mi splašeně letí úvahy. Dát mu pěstí? Všechny tři nezmáknu. Jednomu dám do zubů a další dva se na mě vrhnou. Zneškodní mě a potom ublíží Táně. Je to předem prohraný, je to děsný, já ji neochránim..
   "Neblbněte," řeknu a s Táňou za ruku udělám krok.
   "Asi's nám nerozuměl. Tak my ti to teda vysvětlíme."
   Ten nejhnusnější, s očima protkanýma sítí rudých žilek, se rozmáchne, že mě udeří, když vtom se stane něco nečekanýho. Táňa se postaví mezi mě a jeho a natáhne k němu ruce v toužebném gestu. Je jasný, že chce chuděra situaci zachránit, ale to zas já nemůžu dopustit.
   Chlap pod jejím dotykem změkne a místo bojovnosti se mu v krhavých očích objeví náruživost a primitivní pýcha, že si vybrala právě jeho. Kámoši koukaj, co se z toho vyklube.
   Ťáňa i otetovanec se na sebe usmívají. To už je na mě trochu moc. Copak si neuvědomuje, že teď už nemůže couvnout? Anebo nechce? Drží toho zatracenýho hajzla za ramena a dlouze se mu dívá do očí. Takhle se na mě nikdy nedívala. To bylo to, co jsem u ní celou dobu postrádal! Proto jsem pochyboval, že mě miluje... Jak táhle se dokáže dívat, jak dovede lpět pohledem. Proč mi to celou dobu upírala?! Snad proto, že nemám tetování a šrámy z hospodských rvaček? Tohle ji teda vábí... Snad abych radši šel. Chci odejít, když přijde další překvapení. Silákovi se podlomí kolena a sesune se Táně k nohám.
   "Moc toho nevydrží," řekne Táňa "a co vy?"
   Zbylí dva se po sobě dívají. Co ten magor blbne? Jeden lehce kopne ležícího kamaráda špičkou boty.
   "Vstávej, vole, máme tu práci."
   Muž ale nejeví známky života.
   "Cos s nim udělala!" vykřikne holohlavec a hrubě uchopí Táňu za ramena.
   A zase ten dlouhý, táhlý, neustávající pohled. Holohlavec ji odstrčí a zakryje si hřbetem ruky oči.
   "Táhněte voba do prdele. A ty se koukej probrat, blboune."
   Oba přikleknou a začnou lomcovat bezvládným kamarádovým tělem. Táňa mě chytí za ruku a zmizíme.
   Doma se mi zhroutí do náruče a s pláčem vypráví o svých hypnotických schopnostech.
   Párkrát je potom předvedla na večírcích známým, ale po několikátém opakování jsem ji požádal, aby si tím přestala. Bylo to moc laciný a varietní. Raději jí pomůžu najít seriózní uplatnění někde v nemocnici nebo v soukromé léčitelské praxi.
   Ale co je hlavní - od tý doby se mi Táňa nebojí dívat do očí. Nikdy jsem pod tím dlouhým a roztouženým pohledem neusnul, zato mám vždycky krásný pocit, že se bořím do měkké a voňavé kupky sena.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]