Televizor má obrazovku, ale televize má obrazovku i Obrazovku. Po obrazovce obrazovce pobíhají politikové, herci a šašci, bez ustání a bez oddechu, Obrazovku však divák zahlédne jen málokdy, ukazuje se nerada a spíš nechtě. Na obrazovku si Obrazovka politiky, herce a šašky zve, aby svým povídáním budili v divácích dojem, že neexistuje jiné sídlo svobody slova ani svobod jiných než ona. Čím víc toho na obrazovce občasní návštěvníci i její trvalí obyvatelé napovídají, tím méně musí Obrazovka nad obrazovkou bdít, protože čím víc se na ní mluví, tím míň se řekne. Takto vyrobený televizní diskurs sice divákům neustále nabízí možnost dát tomu či onomu za pravdu, znemožňuje však odlišit pravdu od nepravdy. Tu a tam se ovšem sama Obrazovka dostane do nesnází.
   V dobách, kdy si poznání ještě udržovalo a pěstovalo souvislost s pojmenováváním poznávaného, označil Jean Paul Sartre řeč za »jedinou vlast.« Nyní se řeč mění v logorheickou produkci slov, která buď pojmenovávat nechtějí, nebo pojmenovávají tak, jak se to zrovna »hodí do krámu.«
   Nedávno obrazovka pronesla dvě věty. V souvislosti s rušením poštovních úřadů všude tam, kde u přepážek nestojí od rána do večera fronty, obrazovka veřejnosti sdělila, že pošta je »podnik« (neboli žádná služba) a musí se tedy »chovat ekonomicky« (neboli přinášet - komu, to oznámeno nebylo - zisk). U příležitosti úmrtí Tomáše Bati zase oznámila, že »podnikání je služba«, což prý zesnulý podnikatel neustále dokazoval a předváděl.
   Jedno sdělení zjevně odporuje druhému. Žádná služba by pak nikdy službou nebyla a podnikání by naopak vždycky službou bylo.
   Obecné statky, které svým původem i smyslem patřily všem a všem také sloužily, světlo, teplo, voda, vzduch, se už proměnily v »podnikatelské aktivity«, jež nerozdělují a nepodělují, ale prodávají to, co si přivlastnily. Proměnily se ve služby! Zbývá ještě vzduch, ale ani tady se s privatizací určitě otálet nebude. K ní se zjevně Obrazovkou řízená obrazovka také snaží proklestit cestu.
   Záměna pojmenování porušuje i zásadu logiky, podle níž něco nemůže něčím být a zároveň tím nebýt. V rétorice a v poezii je už tento prohřešek přece jen snesitelnější. Říká se mu oxymoron.
   Třeba se politika, kam tato proměna proniká, nakonec vzdá logiky úplně a nahradí ji rétorikou. Nebo rovnou poezií. Politika coby básnická produkce si ovšem bude vyžadovat politiky - básníky. Několik jich tu už je a do budoucna znamenají pro poezii velkou naději. Tak je tu třeba p. Topolánek se svými oslavnými ódami na panovníky, jimž slouží, p. Julínek se svými pochmurnými baladami o nemoci a smrti, zatímco díla p. Vondry zatím mohou posloužit jen zpěvu pí Parkanové. Měl by přidat. Další však určitě přibudou, poezie prý dokáže proměnit kamenné lidské srdce, třeba tedy promění i politiku zpátky ve službu. I s televizí.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]