Česká (veřejnoprávní) tetička opět pečuje o naše duševní zdraví. Každým rokem, a tentokrát se zdůrazněním, že jde o kulaté výročí, se stará o to, abychom nezapomněli. Samozřejmě jde o „okupaci“ vojsky Varšavské smlouvy, která přišla, aby nad Hradčany vyvěsila okupační prapor, likvidovala všechny jednojazyčné vývěsní štíty a nahradila je oznámeními v okupačním jazyce, prosadila silou zbraní na české filmy povinné okupační titulky. Jistě se to neobešlo bez zavedení okupační měny a okupačního přídělového hospodářství. Okupace jako vyšitá. Ještě však nenašli jméno okupačního protektora, jenž by na starobylém Staroměstském náměstí pronesl okupační projev na téma Zachvátí-li tě, zahyneš. Možná to ani není třeba, ochotných pronášet podobná protektorátní hesla bylo a je mezi námi stále dost. A především ovládají sdělovací prostředky.
Neobejde se to bez kladení věnců (nebo jen květin) u budovy Čs. rozhlasu a projevů zasloužilých (a také po převratu hojně odměněných) pamětníků. Budou potlačeny jakékoliv vzpomínky na rok 1945, i když už tenkrát zajisté přišli, aby nás okupovali. Přišli, aby usmrtili dalších 96 čs. občanů, kteří se tankové brigádě (nebo jen nepozorným řidičům nákladních aut) postavili svými těly. Nepřišli se poklonit 144 000 svých předchůdců, kteří po celé rozloze někdejšího Československa odpočívají daleko od svých blízkých ve svých dnes hanobených hrobech. Nepřišli pozdravit budoucího studentského hrdinu odboje proti okupaci, který svou pochodní uhasil památku oněch 144 000 vojáků s pěticípou hvězdou na čapkách.
Jak úchvatné: Souběžně a v jedné televizní relaci s veřejnoprávně inzerovaným hněvem vůči okupantům proběhla naší kurátorkou informace, jak dobře se dnes prodávají knihy ruských spisovatelů (ovšem vesměs z carského období). Ale budiž, Rus jako Rus. Naše veřejnoprávní etická pečovatelka se ovšem postará o to, aby neupadlo v zapomnění přátelské označení Rusů jako Rusáků – téměř volající po odvetě a nazývání naší „lepší“ národní sorty výrazem Čehúni. Kupodivu jsem to nikdy z okupantských úst neslyšel. Byl tedy Tolstoj, Dostojevský, Čechov, Puškin, Lermontov a mnoho dalších Rus, nebo Rusák?
V letech po oné nedokonané a nedokonalé okupaci se v zemi Mikoláše Alše, který by uvítal koně donských kozáků, jak se napájejí z Vltavy, rozhořela nenávist k všem druhům sovětských (potažmo ruských) sportovců. Byla a dodnes je živena pamětníky, ale hlavně nepamětníky, jimž výraz Rusák doslova přirostl k hlasivkám. Divil by se a trpce usmál hokejový bohatýr Ivan Hlinka, jenž svedl nejednu (úspěšnou) bitvu se sovětskými soupeři, ale ani jedinou s nepřáteli. Možná mu to nepříjemně připomene i naše veřejnoprávní, jíž bezesporu jde o šíření pravdy a lásky, jejímž ústředním bodem je rusofobie.
Budiž na paměť odporu dekorováni natěrači Jan Ruml, David Černý a spol. Podařilo se jim bez patřičného ocenění a odměny poškodit veřejnoprávní majetek a dodnes se nenašel nikdo, kdo by jejich statečný čin, snad po převratu nejstatečnější, nazval pravým jménem. Jen národní umělec Černý dostává nápady, jejichž realizací šíří slávu českého národa doma i v zahraničí. Ba i na Vltavě před budovou Národního divadla pro zahraniční turisty. Budiž čest naší intelektuální elitě, která je ochotna za nesouměřitelné příjmy ze čtení reklam a dabování filmů především ze země svobodného prodeje střelných zbraní a vojenských zásahů napříč světem s miliony usmrcených a raněných opustit brány naší Zlaté kapličky. Budiž čest všem dalším, jimž není zatěžko zapřít svoje životní zkušenosti, celoživotní práci a svoje vlastní mládí. Budiž čest našim vzdělavatelům, kteří tak poctivě líčí dějiny Čechů v Čechách a na Moravě, až adolescentům lezou oči z důlků, jak jsme mohli ty hrůzy „komunismu“ vůbec přežít.
Můžeme být jen šťastni, že za nás bdí a burcuje k jedině správnému vidění světa naše veřejnoprávní tetička. Jen jedna věc, a to zcela zásadní, mi není jasná: Rodí se její výchovná činnost v Úřadu pro studium totalitních režimů, tedy doma, sestavují její programy přímí spolupracovníci ÚSTR či jen ochotní žáčci, jejichž jména sama šíří do světa a zapisuje do našeho podvědomí, nebo sídlí její ideoví sponzoři za hranicemi dnes skutečně svobodné a demokratické vlasti, kde jsme všichni doma?
Autor: VÁCLAV JUMR
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |