KARLA ERBOVÁ
Odkud jdeš teskno?
Cosi jako závrať
Hermelín krajiny
Za zády Pyreneje
V údolí zpívá mladý muž
o tom
že člověk nemá nikde stání

Ještě nám tleskají?
Ještě se požírají?
Ještě tam přísahají na krajiny
ve kterých padá mana?
I tady už?

A přece toužíš mít tu šedý dům
ze samých kamenů
Pod okny křehký most
a dravý horský potok
Vítr a ptáky a oblaka a ticho
Tužku a papír

Zelenou trávu
Která přerůstá
včerejší naše trosky

Přišel ses ohřát
Přečíst levity
Otevřít okno
Zamést před prahem
Zde tě zná každá luční psárka

Ale ty stále nejsi jist:
aby to chvíli bylo jako včera
aby ses nekymácel

Něco tu přece mělo zbýt
po všech padlých
Něco o čem se vypráví a zpívá
co šlehne kopřivou
Nějaké mezírky
Nějaké zátarasy
Něco co sahá ke spánkům
Hedvábná vůně jablek

Tady je Ořechov
Tady Vlkov
Níhovské tunely

Po stráních smyčce
Kostnatá hruď lomu
Portál kláštera

Zakaž mi mluvit za sebe
Žehravé žebroví
a všechny draho-klamy
Tretky a šuplíky
I toho kluka
který zpíval:
Svoji tíž neuspíš –
(Té sladkosti! Jak byla pošetilá
A na dosah -)

Zakaž mi Avignon
s tou řekou v natáčkách
a mostem kde se tančí

Na břehu chlapi hráli petang
a druzí – v šenku –
oči špehýrky
si prohlíželi údolí
nahnědlé krásky v baru

Tohle mít při ruce
když bývá někdy ACH –
odevšad bylo by mi blízko

Tohle mít při ruce - -
Ať nemusím tak bohaprázdně nést
vše o čem cvrlikají vrabci

Je listopad
To už se brzy šeří
Nedbalky stromů
rozházené v trávě
Je před deštěm
Pes žere trávu
V povětří cítit kouř

Pálíme výčitky
schované do rukávu
Pálíme vyděračské listy
Pálíme vlastní peří

A čerstvé iluze
ty málem nehořlavé

Skáceli strom
ten co jsem měla ráda

Byl už tak starý
sotva stál
v haluzně vichřic
rok co rok
Ani o pomoc nevolal
Křehké jsou úmluvy mezi ním
a lidmi

Někdy zněl z jeho větví smích
tak trochu posměvačný
To když si klnul
Když se dušoval
že s nimi - nikdy víc!

Bude z něj kolébka a stůl
A kus
hodíme do ohně aby hřál
když u nás mrazy bydlí

Skáceli strom -

Proč člověk nedokáže mlčet?
Alespoň mlčet
ve všech jazycích

Jak se ti vede?
Přiměřeně
k celkové zchátralosti

Občas si namaluji lampu
Od domu klíč
a v kapse cukrlátka
Občas jsem natvrdo
Občas na hniličku
Na hřišti hrají dennodenně fotbal

Za oknem občas provaziště dešťů
Občas mi přijde psaní -
A občas po mně někdo květinou -

Ale kdes zůstala trčet ty
se všemi trapasy
jimž přece nelze věřit
potulná radosti?
Ty která občas kvílíš

Snad někde mezi tím

Rozevřu náruč -
Obejmu se sama

Jak bys měl na sobě
něco na zip
Něco tajemnýho
Něco sladkýho
Něco kyselýho
Něco k prokletí

Jenom to nemůžeš utancovat
jenom tak shodit s těla
Anebo chytit za pačesy
Pořád tam někde páchne
chcíplá myš
a malost plebejství
kterou si nesem v genech

Slunce ti klouže po ostřicích
plaší se osrdí
Kdosi tu pígloval
znavené cíchy sněhu
Ještě to trochu voní

Chudoba? Nikdy!
Vždyť jsi básník
Vždycky máš při sobě trochu soli
několik slov a něco hladu
Divadla
v nichž se dávno nehraje
(ne že by nebylo o čem)

Vždycky máš při sobě
příběh na dryák

Snad z toho divu nezešílíš
Snad něco přetrvá

Nebesa úzká
hraní na pozlátka
Nad lesem Sírius
a já si četla do samého rána
nějakou pošetilost
Oknem pak na mne hleděla
krajina česká - až zatrnulo

Po komsi prázdno -
Po tom co nosil ještě teplý chleba
od pece k válu
k noži

Co jsem to vlastně chtěla?
Držet si klobouček
neboť to bude sešup?
Udělat ze života muzikál?
Zášlehy krásných slov
z kterých jsme přiopilí?
Či jenom pouhé: Nechci

Nechci už slunovratný kámen
Nechci už mřenku královskou
Vždyť to znám od Adama
Už chci být jenom trsem trávy
Japonskou zahradou
k níž se vracíš
neboť tam cosi z nekonečna

Něco co musíš doříct sám

Z knihy Únava z lidskosti (nakladatelství Sursum Tišnov)





JIŘÍ STANO
Dárce sta miliard
Pročpak církev římská, svatá,
za ODéEskou tak oddaně chvátá,
proč se její ctitelé s kolárky množí?
Protože je štědřejší než smilování boží!

Kdo umí, ten umí
V té úrodné české půdě,
na co sáhnem, máme kliku.
Vypěstili jsme nový druh dvojčat -
bodrých kmotrů a kupčících politiků.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]