Když se řítí lavina krizí a bezhlavého šetření, potom je opravdu dobrá každá koruna. A když šetření je bezhlavé, vede k likvidaci ekonomiky, zavedených oborů, které nás v dobách Rakouska vyzvedly na tři čtvrtiny císařské říše. Co dnes demontujeme, to se již obnovit nepodaří, a tedy východisko z krize je tunelem, na jehož konci nesvítá a světlo se nenachází. Přitom se nám oficiálně vysvětluje, že jsme si žili nad poměry. To se ovšem netýká děláků, ani poctivých řemeslníků, a dokonce ani solidních průmyslníků. V krizi jsme se ocitli díky šíbrům, kteří nejprve zahájili kuponovou privatizaci, aby byli posléze donuceni své „podíly“ v zemi akcionářů prodat. Samozřejmě za pakatel. Stovky miliard byly odčerpány z finančních mocností, které představovalo na 50 bank, a následně zase napumpovány do finančních kasiček, mimo jiné i z našich úspor. Kožení a další přestěhovali svůj kapitál do vzdálené ciziny, a totéž rok co rok činí cizí podnikatelé, kteří své zisky neinvestují u nás, ale vyvážejí je do daňových rájů.
   Tak se stalo, že nás krize zasáhla mimořádně hluboko, že bezmocně potápíme vlastní ekonomiku a zadlužený rozpočet léčíme nekonečným škrtáním nejroztodivnějších položek. V poslední době, kdy je každá koruna dobrá, jsou horlivě sbírány finance i mezi vozíčkáři, právě tak jako mezi občany o holi, kteří se fyzicky i psychicky nemohou bránit. Stát vzdálený chudákům se tak vlastně ani nemusí stydět. Hospodaří prostě tak, že šetří prostě všude. Jen ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek si formálně poplakává: „Škrtání u zdravotně postižených mě bolí nejvíc. Nicméně ty škrty jsou nezbytné, jinak s penězi určenými na sociální péči nevyjdeme.“ Sociální škrty mají snížit hluboký propad „alespoň“ o 11 miliard. Bereme chudým s dětmi, zdravotně postiženým, rušíme příspěvek na sociální péči pro lidi s nejnižším stupněm soběstačnosti, takže chudák dostane místo dnešních 2000 korun jen 800, což se dotkne rovnou 122 tisíc postižených. O co jde? O 1200 ušetřených korun, které pro poslance či ministra není ničím jiným než drobným kapesným.
   Snížením příspěvku na sociální péči o postižené ušetří stát dobrou miliardu a 300 tisíc korun. Další tři miliardy ušetří v roce 2011 zrušením sociálního příplatku. Zatím pobírají 392 Kč na každé dítě čtyřčlenné rodiny, jejíž čistý příjem nedosahuje 14 tisíc korun. Jak se čtyřčlenné rodině žije z tohoto obnosu, to si čtenář (ale sotva politik) dovede představit.
   Páni poslanci se kdysi pokoušeli znázornit, jak skvěle se dovedou uživit ze životního minima. Jejich popis byl trestuhodný – dokládali, že například při takovém životě nedávají u holiče spropitné. Jinak se pan ministr Drábek snaží ještě přenést mnohé náklady na chudé obce a města. „Není možné, aby se kraj, který zřizuje sociální zařízení, nepodílel na jeho financování.“ Že občas obce prodávají nebo dávají do zástavy radnici či sokolovnu, prodávají pozemky a sportovní hřiště, nikdo nebere v úvahu.
   Nebyl jsem před Listopadem nadšeným přívržencem režimu pro mnohé nedostatky. Viděl jsem však, že tehdejší systém nežebral. Je sice pěkné, když občané cítí sounáležitost s chudáky, občas rád vypomůžu například slepci s vlčákem na stanici metra na Můstku. Ale když denně potkáváte holky s kytičkami nebo plechovými pokladničkami, s taškou medvídků nebo prostě jen s plastovým sáčkem, začínám se stydět za republiku, která spěje k žebrotě. Žije se tu v boudách i pod mosty, a necitliví mladíci občas bezbranného chudáka dokonce zamordují.
   Tak přebíráme způsoby, které tu před dvaceti lety neexistovaly, ale mnoho jsme se naučili hospodářským propadem, ekonomickou tvrdostí a evropskou tradicí. Západní svět jinak fungovat neumí a nemůže. Zdál-li se před Listopadem lidštější, potom jen proto, že svět za železnou oponou na sociální péči, školství, kulturu, zdravotnictví dbal, a byl pro případné chudáky na druhé straně opony vzorem.
   Ale proč se tímto tématem o korunkách zabýváme? Ústavní soud totiž rozhodl, že lidé bez způsobilosti k právním úkonům nesmí být paušálně zbaveni volebního práva. Neumí sice psát, postrádají logiku, občas se ne zcela dobře ovládají, a jak ukázala televize, jde v domovech o mládež poskakující a bavící se úměrně svému zdravotnímu stavu. Na finanční podporu těchto chudáků sice nemáme, víme, že většina vůbec nechápe volební programy a smysl politických stran, ale volebního práva by zbaveni být neměli. Nemáme sice finance, ale soudy budou přezkoumávat okolnosti jednotlivých případů a zjišťovat, zda konkrétní lidé rozumí významu, účelu a účinkům voleb. Dovídáme se v této souvislosti, že když volí i pachatelé těžkých zločinů, i vrazi, proč by měla být ochuzena společnost o hlasy těch, kdož nejsou s to rozhodovat, podepisovat doklady, neboť trpí duševní poruchou. Zkrátka každý hlas je dnes už dobrý, a lidí zbavených svéprávnosti je 25 tisíc. Pro soudobou moc mají ovšem cenu jako hlas. Bude stačit, když jako lákadlo dostanou čokoládu modrou nebo oranžovou, zelenou nebo černou. Po volbách, až domlsají, budou mít pro mocné tu samou hodnotu jako dnes, totiž nulovou. Nasednou do politického letadla, jemuž nerozumí, jehož posádku si zvolili, a o jehož cestě nemají ani ponětí.
   Ale napadá mě, co učinit s občany, kteří mají zvláštní poruchu, totiž poruchu morální. Ty bychom měli vyšetřovat sami, kdož chodíme, anebo nechodíme k volbám. To jsou naše celebrity, ministři i poslanci a desetitisíce radních, kteří rozhodují právě o škrtech, o našem zdraví, spravedlnosti a budoucnosti. I když nyní zrovna nevolíme, mohli bychom si aspoň v této souvislosti připomenout Jeho knížecí jasnost Schwarzenberga, jehož slovo „hajzl“ z vládních diskusí jsme si slíbili zapamatovat. Užijme ho tedy nyní. A protože jde o větší počet mravně narušených, používejme knížecí termín rovnou v množném čísle.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]