ELIŠKA KOPPOVÁ
Soucit je málo
Žili podobně
jako my všichni
Těšili se na dovolenou
přáli si nový koberec
báli se zubaře
a moc se nestarali
co se kde odehrává
pod vlajkou jejich země
Každý soucit je málo
s vámi
kdo jste z pohodlí svých životů
museli rovnýma nohama
do pekla rozžhavené pece
Žádný soudce se neptal:
"Hřešili jste?" Každý soucit je málo
s vámi
kdo budete celý život
v bezesných nocích
vidět své milované
vyskakovat z oken
hořících mrakodrapů
Nic vás neutěší
Kdo nezažil - nepochopí
Saturn má svůj prstenec
Je vidět milióny kilometrů
Zemi zdobí trnová koruna
Věnec z duší nevinně zabitých
Každý soucit je málo
s vámi
kteří přijdete na řadu
při odvetných bombardováních
Varujte mrtví
Soucit je málo
ZDENĚK NEJEDLÝ
Kdibi nebili chibi
Představte sy na chvýly
Ze bi nebili chibi
Prosým na chvýly
a kdibi.
Bez omylů bi bil
Tenhle y tamten pán
Každí bi dobře žyl
Zde y tam.
Bez chib
Lysti bi bili popsáni
Bilo by lýp
Pro továrni y pro láni.
Každí bi bil jeden z nás
Tu až za zeměpás
Škroupova hudba zněla bi do tycha
Rájem bi bila nová epocha.
Ze všeho kdyby chyby
odletěly na křídlech prokletí
aspoň to kdyby
splnilo se pro děti.
Blues starého kolotočáře
V prachu známé ulice
Bez kol a podvozku
U té staré střelnice
Závidí Milencům z kiosku
Kdysi metal kozelce
Při šlágrech co ohluší
Tak projel města vesnice
Bez bot a přístřeší
Na výstavě psů a koček
Staré dámy rády zaplatí
Vrací se podél značek
Které už dávno neplatí
11 let po sametové revoluci
Ta doba z nás udělala vlky
Co škrábou se po zádech
Přes pole neoraná...
Ty tam jsou něžné sloky
Jen pytel blech
A tužka bídně ořezaná...
Ze sametu šmirgl
Zasel špínu a prach
Po babičce klokočí...
Už zase počítá soused Kinkel
Pro strach
A slzy do očí...
KITO LORENC
Písně ze Slepjan
(ze sbírky Struga)
Každou noc se mi zdá, že ty
spíš vedle mne... Už rok
voda stojí, kudy jsem k tobě šel,
judahej.
Myl jsem si tvář a spatřil v tůni průplavu
růst růži, spatřil jsem stromy,
kvet na nich karafiát a muškát a plod byl
jedovaté jablko.
Pod stromy tři chlapci krmili holuby.
Kolem šla na trávu
dívka.
Přehoď svůj plášť,
u lípy je přivázaný kůň.
V dutině dubu leží dítě,
přikryté trním, říkal ovčák.
A Kito drandil z lesa s trakařem.
Dej mi vejce, říkal,
sedm let musím vandrovat
a formanit,
ztratil jsem svou lásku, naše pole
je ladem.
A přece se mi každou noc zdá, že ty
spíš vedle mne... Už rok
voda stojí, kudy jsem k tobě šel,
judahej.
Lužickým Srbům
Paprsky bratří líp než pampelišky
rozvály úběl po výspách,
kvetoucí lípa, betlém české stříšky
v písku i na ledových krách,
roviny hrobů, jesle pro Ježíšky,
chleba a sůl a o ně strach,
aleje klidný přísvit vzdušné výšky,
kam ortel nikdy nedosáh.
Paprsky bílých bratří nezaviní,
že je svět divoký a že je jiný,
že příboj boží oko splách
do hlubin hrsti popela a hlíny.
Na podzim třaskají nám jeřabiny,
ortel k nám ještě nedosáh.
Budyšín
Království protestantských katolíků
uzavřel hradbou Budyšín.
Císař jim vrážel do zad jako dýku
svou řeč i protiřímský splín.
Lužické Srbsko
Kralický kraj, tak tichý a tak levý,
a voda je tu nesmělá,
kovové vážky krouží bez úlevy,
holub - směr špice kostela.
Benátkám vesnic na průplavech Sprévy
padají došky od těla,
kovově modrá vážka dál už neví,
srbština právě dozněla.
Srbština právě dozněla?
Přeložila ZDENKA BERGROVÁ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)