Když jsem v Mnichově roku 1981 zakládal literární časopis Obrys - tehdy již po zhruba šestileté praxi s vydáváním knih v zahraničí -, bylo to s cílem prospět české literatuře, a to tím, že v něm bude nejen prezentována, ale i prosazována v její plné šíři. Na pracovním stole se mi totiž tou dobou vršily stohy dobrých titulů z tehdejších československých oficiálních nakladatelství, stejně jako z těch několika exilových, a v nemenší míře již také v republice podomácku vyráběné samizdaty od autorů, jejichž díla na skutečně tištěné vydání z nejrůznějších příčin neměla naději. Svitlo mi náhle jaksi, že to všechno »knižní«, co se u mne v tak nepřeberném množství shromažďovalo, náleží dohromady a vytváří jedinou národní literaturu, ke které jako k celku by měl mít každý občan (čtenář) volný přístup - a z níž žádní autoři nesmějí být vykazováni. Historicky první číslo Obrysu jsem proto otevíral proklamací o nedělitelnosti naší literatury, jejíž obsah se mi stal od počátku metou, k níž se pak upínalo veškeré mé další snažení.
   V době, kdy mnichovský Obrys měl již řadu kompletních ročníků za sebou, přešel v Praze literární týdeník Kmen pod vedení Karla Sýse. Netrvalo dlouho a v Kmenu jsem začal spatřovat ke svému časopisu jakýsi domácí protějšek. A jak jeho čísel přibývalo, nabyl jsem přesvědčení, že vlastně na obou stranách tenkrát ještě neprostupné hranice směřujeme k témuž: také v Kmenu se začali ohlížet po nevydávaných či tabuizovaných českých autorech a snažili se je (zpočátku opatrně, zato ale čím dál houšť) znovuobjevovat pro čtenářskou veřejnost. I přes některé prvotní obtíže začalo pozvolna docházet k drobnějším vzájemným kontaktům, které pak vyvrcholily cestou prozaiků Petra Prouzy a Ondřeje Neffa na jaře roku 1989 do Kolína v Německu, z pověření Michala Černíka, posledního předpřevratového předsedy Svazu českých spisovatelů.
   Víceméně neplánovaně za mnou do Mnichova z Kolína nad Rýnem přijel už jen samotný Petr Prouza, který se netajil zklamáním z tamních jednání s Jiřím Grušou a snad i Antonínem Brouskem. Doporučil jsem Prouzovi pokusit se řešit sblížení »všech tří proudů« české literatury svoláním konference, ovšem na bavorské půdě, jelikož coby exulanti, někteří zbavení i občanství, nemohli jsme na výjezd do ČSSR ani pomýšlet. Prouza se mého nápadu chopil téměř okamžitě a já jsem poté začal přemlouvat opata Anastáze Opaska, předsedu katolického laického spolku Opus bonum a mého blízkého přítele, aby tuto akci, kterou zprvu považoval za neuskutečnitelnou, zaštítil organizačně a finančně. Učinil tak nakonec po dlouhém váhání a ke konferenci v bavorském Frankenu došlo začátkem října 1989. Nejenže při ní však nebylo dosaženo žádné shody; nastínila ke všemu ještě, že stmelovat hluboké rýhy v české literatuře bude i v brzy očekávaných radikálně změněných podmínkách velmi složité.
   Polistopadový vývoj v literárním dění se pro mě potom stal doslova hororem. Do všech jeho sfér se natlačili takzvaní ublíženci, likvidující »revolučně«, avšak hlavně bezhlavě všechno, bez rozlišování na dobré a zlé, ať už čistkami v redakcích, v nakladatelských edičních programech anebo posíláním do stoupy již hotových knížek. Vyjádřeno stručně a jednou větou: s vaničkou bylo vyléváno i dítě! Tomu jsem samozřejmě nehodlal nečinně přihlížet, a protože se publikační blokáda obrátila především proti těm, kteří navzdory nátlaku nepřestávali smýšlet levicově, ujal jsem se alespoň několika levicových básníků a vydal jejich sbírky v Mnichově. Na podzim roku 1995 jsem následně spolu s Karlem Sýsem (a tehdy ještě i s Petrem Burianem) obnovil pár let předtím mnou ukončené vydávání Obrysu - jako přílohy v Haló novinách - pod novým, symbolickým názvem Obrys-Kmen. Vychází podnes a vy teď máte před sebou knižní výběr z esejů a statí, představující kvůli ohraničenému rozsahu spíše jenom tu menší část úrody, sklizené na jeho stránkách za jedno desetiletí.
   Tím, že jsem byl ve volbách v roce 2004 zvolen poslancem Evropského parlamentu, otevřela se mi možnost upozorňovat na problémy českých levicových literátů v nových dimenzích. S údivem na mě mnozí moji bruselští poslanečtí kolegové pohlížejí, vysvětluji-li jim, že spisovatelé s levicovým světonázorem jsou v ČR odmítáni nakladateli, a pokud tu a tam přece jenom knihu vydají, odmítnou ji distributoři i knihkupci. Přímo šokován byl jeden z mých německých kolegů, když jsem mu předčítal nedávné řádky šéfredaktora brněnského literárního měsíčníku, v nichž si libuje, jak »logické a správné« je, že »dříve oficiálně publikovaná literatura prakticky ztratila publikační prostor v naprosté většině médií a nakladatelství«. O takové diskriminaci spisovatelů v jedné z nových členských zemí neměli v EU doposud nejmenší potuchy. Bezpochyby i proto se mi dostalo levicovou frakcí Evropského parlamentu GUE/NGL všestranné podpory k uskutečnění pražské konference na téma Česká literatura v Evropské unii, jejíž nedílnou součástí je předkládaná publikace. V unijní Evropě praktikovaná pluralitní demokracie je totiž čímsi zcela odlišným od toho, za co ji mají někteří zaostalí čeští zápecníci, zapšklí a navíc neschopní se zbavit černobílého vidění.

   Předneseno na konferenci "Česká literatura v Evropské unii" 24. září 2005

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]