Snad každý, i kdo z Máje zná sotva první verš a nečetl z Máchova díla vůbec nic, vzpomene si, že pár dní před svou předčasnou smrtí básník hasil požár; a kdo si pamatuje něco víc, ještě možná ví, že k tomu došlo na podzim 1836, půl roku po vydání Máje, a že to hořelo v Litoměřicích, první a poslední štaci mladého, v srpnu absolvovaného právníka, který potom v Litoměřicích (kam přijel čtyřicet dní před smrtí a kde si ho, oděného v nápadném šedém plášti s červenou podšívkou, stráž na náměstí, vyhlížející vzácnou "incognito" návštěvu, spletla s arcivévodou Františkem Karlem), ještě než si stačil zařídit domácnost a uvítat i představit ve městě svou nastávající ženu Lori, s níž už měl dítě, umřel a už 8. listopadu byl spěšně pohřben.
   Těch pár dní mezi požárem a smrtí nebylo zas tak málo: hořelo 23. října a Mácha skonal 6. listopadu, tedy čtrnáctého dne po požáru. Mácha po něm rodičům a Lori ještě třikrát psal, netrpělivě čekal a urgoval zprávy z Prahy, pouhé čtyři dny před smrtí radostně sděloval, že se v Litoměřicích začíná mít dobře, referoval, jak ho jeho šéf p. justiciér Duras pozval k obědu na neděli, jak jel v plášti a červené čepici s postiliónem u každé vsi troubícím jako jenerál do Milešova, ale i láteřil nad zprávou, že Lori byla od nás z domu: tak jsem se rozvzteklil, že jsem z toho mohl mít smrt. Také od těch čas tůze špatně vypadám. Na zdravotní potíže si však stěžoval už před požárem.
   Snovatelům a šiřitelům tklivých legend to ovšem nezabránilo spojit básníkovu smrt se zdoláváním požáru. Ač podle patrně první zprávy v českém tisku (17/11 1836 v Denní kronice Květů, jejímž autorem byl Máchův mladší přítel, pozdější soudce K. Havlík), z níž evidentně čerpalo Oumrtí v Pražských novinách 20/11, Mácha zemřel po dvoudenní nemoci, už v listopadu 1836 šla (podle Akademických pamětí V. Macha) řeč, že pomáhal při ohni hasit a že na zánět plic zemřel. Fáma se brzy šířila do světa, například von Grünwaldovým úvodem k německému překladu Máje od S. Kapra (1844), a časem nabyla dojemné podoby: např. v Literatuře české devatenáctého století (III/1, 1905) psal Jaroslav Kamper o Máchovi:
   "...zpozoroval oheň (...). Nerozmýšleje se dlouho spěchal do města (...). Přesto byl z prvních, kdož přiložili ruku, aby požár byl uhašen. Ale pomáhaje bližnímu, obětoval život vlastní: námahou a nachlazením přivodil si zánět plic, jenž po čtrnácti dnech Máchu sklátil do hrobu."
   Na zánět plic umírá Mácha také ve Vlčkových Dějinách české literatury II a ještě i v Přehledných dějinách české literatury Arna Nováka (1939), přestože už např. Albert Pražák ve své máchovské monografii (1936) přičítal básníkovu smrt požití starého masa a nachlazení při požáru vykládal jen jako zhoršení nemoci. Až už byl dojímavý příběh o básníkově smrti v důsledku šlechetné obětavé pomoci jiným celá desítiletí minulostí, usoudil Miroslav Ivanov ve své rozvleklé knížce o KHM, bůhvíproč nazvané Důvěrná zpráva o Karlu Hynku Máchovi (1977), že prý Máchu k ohni hnalo cosi podvědomě, nejspíše touha být všude první, v čele, snaha vyniknout nad ostatní. Ivanova přitom vůbec nenapadlo, že lepší než trousit takové dohady bylo by hledat odpověď - a to vzděláním bohemista a historik Ivanov měl zkusit především - v básníkově díle.
   Ještě než se obrátíme k tomu dílu, řekněme si pro pořádek, že litoměřický požár byl básníkův požár poslední i z hlediska Máchova života. V Máchově Deníku na cestě do Itálie v zápisku z 4/9 1834 se čte, jak ho za nocování v pěkném pokojíku U zlatého orla ve Štýrském Hradci vzbudila střelba: Na věži na Šlosberku svítil oheň. Hořelo v městě. Pak běhalo vojsko atd. Usnul jsem opět a strašný jsem měl sen. Ani slovo o tom, že by se básník rozběhl už k tomu ohni, hnán k němu čímsi podvědomě.
   Zato stačí zalistovat v souborném vydání Máchových básní a můžeme užasnout nad množstvím požárů v nich. 26/1 1832 v básni Zpěvec básník pozoruje, jak nad rybníkem na skále, / na skále na vysoké / pošmournou černou nocí / oheň se jasně vzhůru pne, jak požár se vzhůru nese, / obloha též se rudí. V básni Budoucí vlasť (ta už za básníkova života vyšla, v říjnu 1833 v časopise Jindy a nyní) praví páže svému pánu v odpověď, proč smuten stojí: O patř! O hleď!! Co z moře klínu / v požár večerní vystoupá /.../ Ó pane, hleď, v poslední záři / jak zlatě soumrakem to hrá, / ó jistě vlasti hledím v tváři, / o jistě, jistě vlasť to má. A v tom metaforickém pojmenování básníkovy budoucí vlasti zlatě planoucím požárem je už i slovo poslední - v rukopisném náčrtu básně bylo nejen u záře, ale i u požáru: v požár poslední... a při definitivní úpravě je básník ponechal jen u záře, aby se neopakovalo.
   Ale už v sedmé ze Znělek (po listopadu 1833) zní Máchova fascinace představou posledního požáru naplno: Zašlo slunce za modravé hory, / poslední v oblacích požár plane (...). A pak Máj (1836), Máchovo dílo vrcholné. Hned v první zpěvu: Poslední požár kvapně hasne...; pak ve zpěvu třetím nad dálkou temných hor poslední požár plál, ale také, když krásný - krásný věk daleko odnesen vztekem časů a dalekoť jeho sen, zbývá vyhasla ohně kouř; a v Intermezzu II pak nejenom temnorudý požár hoří, dlouhý pruh v plamenné záři, ale hasnul požár, bledší, bledší.
   Věru netřeba sahat až k Bachelardově pozoruhodné Psychoanalýze ohně (1938, česky 1994), máme-li porozumět Máchovu zaujetí pro poslední požár. Básníkovi, který si barvou plamenů dal podšít svůj plášť, jímž rád provokoval, znamenal požár, a to poslední požár dne, požár, jaký rád pozoroval před tmou noci na obloze, planoucí život, život, který se (byť marně) brání nástupu nočních temnot, život planoucí a hořící, tedy stravující netoliko uhrančivou májovou přírody krásu, řečeno slovy autorova Výkladu Máje, ale i sebe sama: požár je poslední fáze, ve které zaniká, co hoří, co plane. Posedlost Máchova výslovně posledním požárem je už v básni Budoucí vlasť, ale pak v celém Máji výraz nejen básníkova plamenného vlastenectví, ale i té úzkosti, s jakou Mácha miloval vše, co hluboce miloval jako svého churavějícího synka Ludvíka, který se narodil čtvrtého dne po Máchově odchodu do Litoměřic, odkud se básník po zprávě o jeho narození rozběhl pěšky do Prahy, aby ho uviděl.
   Mít poslední slovo má rád každý, kdo vede při. Co je poslední, to je svou neopakovatelností vlastně jedinečné a definitivní. Protože požár znamená poslední fázi existence hořících věcí, je poslední požár nejvyšším stupněm jedinečnosti, oné přeludné pomíjivosti, působící uhrančivě na básníka, který miloval květinu, protože uvadne - než by mohla zevšednět.
   Máchu tak dlouho fascinovaly poslední požáry na obloze, až vyčerpán cestami pěšky do Prahy, prací v kanceláři, nedostatkem peněz i palčivou žárlivostí na Lori a starostmi s přesídlením Lori k němu (v Litoměřicích neprozradil, že s ní ještě není sezdán, měli se brát v Praze u svatého Štěpána právě v ten den, kdy zemřel) náhle uviděl, leže v neděli na Radobylu, jak hoří nikoli už metaforicky podvečerní obloha nad jeho zemí milovanou, ale docela obyčejně a reálně jeho Litoměřice, kde horoucně touží žít se svou, jen svou Lori, a svým Ludvíčkem. Jak by neběžel pomoci udolat požár, který jeho vlasť pouze neozařoval, ale který nebezpečně ohrožoval už jeho nový, právě budovaný domov a sám začátek jeho nového života?
   Strůjci metaforických ohňostrojů bývají kupodivu lidé, kteří se v praktickém životě neztratí, nepropadají panice, pustě nefantazírují, ale vynikají činorodou aktivitou a vědí si rady. Mácha se nevrhl do plamenů jako nějaký šílenec, počínal si velice racionálně. Máme o tom svědectví z první ruky. Sám v pondělí po požáru podal o něm zevrubnou (ne však aranžovaně důvěrnou) zprávu ve svém dopise rodičům a Lori, rozepsaném už v pátek; ta zpráva stojí za pozornost:
   Večer jsem ležel na Radobylu v neděli, na jednom velkém vrchu za Litoměřicema, už bylo tma; a vtom vyšel v Litoměřicích oheň. To jsem viděl z toho vrchu. Tak jsem běžel honem do Litoměřic; asi tři čtvrtě hodiny jsem měl co běžet, než jsem tam doběhl, a přece jsem byl jeden z nejprvnějších u ohně. To byl ale oheň: jedenáct stodol, samé obilí, najednou hořely, a vítr do toho foukal až hrůza; takovou jasnost a horkost jsem jakživ neviděl.- Hořely stodoly po obou stranách silnice a vítr hnal plamen přes silnici, tak žádnej nechtěl přeběhnout, a přece tam vzádu žádnej nebyl. Tak jsme se přece odvážili čtyři. Já jsem slík kabát a klobouk a jeden mi polil hlavu vodou, aby mi vlasy nechytily, a běžel jsem okolo třech po každé straně hořících stodol a za mnou ještě tři lidi. Just byl ale nejvyšší čas. Mezi dvěma stodolama je krátká zídka a v té jsou vrata; jedna stodola hořela a druhá ne; ale vrata mezi níma už hořely; kdyby byly vrata dohořely až na druhý konec, byla by od nich ta druhá stodola chytila. Tak já a kominík jsme ty hořící vrata, protože byly zavřeny, přelezli, roztloukli jsme závory a porazili jsme je a vyhodili jsme je na silnici, pak jsem vylez na stodolu na špic a sedl jsem jako na koně, a ti druzí mi podávali vodu a já jsem furt střechu políval, aby nechytila; ale sotva jsem tam vydržel horkem a větrem; vždycky než jsem vodu vylil, musil jsem ksicht natřít a napít se. Tak jsme tu stodolu a celou línii zachránili. Potom teprva přišly stříkačky, když byl oheň už slabší, protože by jim koně dřív byli nepřeběhli po silnici skrz plamen. Dnes v pondělí ještě pořád tam hoří. - Pan justiciér jel pryč, a doma je 7 ženských a žádnej mužskej, jen já, kdyby se to tak dnes stalo! - Není to od nás ani sto kroků, zrovna za městem, to by byl virvar. Papíry a všechno je ve sklepě, budu mít co rovnat. - Když jsem přišel k panu justiciérovi se podívat, když už přestávalo hořet trošku, tak jsem byl celý mokrý; povídal mi, že mám dřív pamatovat na něho a naše papíry, než tam jít hasit; ale večeři jsem dostal, protože skrz ten oheň pozdě večeřeli a já k tomu zrovna přišel.
   Claudel prý řekl o Rimbaudovi, který se stavěl šíleným a hereckým na smrtelné posteli: Věřím mu na slovo! Nedá se tak věřit na slovo i Máchovi? A proč věřit těm, kdo hned po jeho smrti začali spřádat (netušíce, že autentickou zprávu podal básník sám) kýčovitý příběh, jak básník přiběhl z Radobylu k ohni celý unavený, u ohně se dával vodou polívat a po ohni pozdě večer celý mokrý a v studeném pokoji se položil spát, aniž padne jediné slovo o večeři u Durasů mezi tím? A není Máchova zpráva, věcná a bez konvenčních poetických slovíček (všimněme si: kde by většina literátů napsala v přání vyjádřit se co nejdramatičtěji, že oheň vyšlehl, Mácha jen: oheň vyšel), nezredigovaný a chvatně psaný text podobně působivý, jako třeba Gagarinova věcná a poeticky nenakadeřená zpráva o prvním obletu země, v níž František Hrubín právem objevil poezii samu?
   Život je plný paradoxů. Kdyby o předposlední říjnové neděli v Litoměřicích nehořelo, o druhém listopadovém úterý si Ignaz Mácha a Eleonora Šomková v Praze u svatého Štěpána řekli ano, Lori se nastěhovala do Litoměřic s firhaňky a s tím ostatním, o čem Karel Hynek věděl, že toho bude potřeba, kdyby pan justiciér Josef Duras odešel po letech na zaslouženou penzi a Mácha se stal in der Kanzlei in Leitmeritz sám šéfem a nějakých čtyřicet padesát let na to byl jako vážený občan a básník pochován na litoměřickém hřbitově, sotva by na podzim 1938 došlo k rychlé exhumaci a převozu jeho pozůstatků do Prahy a jejich podrobení vědecké expertíze a potom v květnu 1939 k novému pohřbu za účasti duchovních autorit národa, německým okupantům navzdory, na vyšehradském hřbitově. Jeho poslední požár, dva týdny po němž, ne však v jehož důsledku zemřel a byl urychleně pochován, spojil ho tak úzce s českoněmeckými Litoměřicemi, že ztráta města zapůsobila jako synekdocha a symbol těžké křivdy, spáchané Mnichovem, do té míry, že český básník musel být sto a dva roky po pohřbu evakuován a nabyl na významu pro boj o národní existenci.
   Mácha v Litoměřicích nežil déle než biblických čtyřicet dní a jeho návrat do ponížené a posléze přímo obsazené Prahy se proměnil v posilu národního sebevědomí. Jeho ostatky byly v Praze uloženy (jako se ostatky svatých a světic Páně zachráněné před pohany ukládaly v křesťanských chrámech), aby mohly být v máji 1939 svým novým pohřbem vystaveny české veřejnosti jako národní poklad. Poslední požár básníkův tak bezděky ozářil Máchův odkaz, dílo básníka nádhery a jedinečnosti české krajiny a českých dějin.
   A odlesk planoucích posledních požárů dne na rudé podšívce básníkova pláště inspirovala pak v dalších desítiletích k vznosným pointám, jakou třeba končila roku 1960 jubilejní stať Plamenům, lásce, barikádám (nazvána slovy závěrečného verše třinácté z Horových Máchovských variací, napsaných ke stému výročí Máchovy smrti):
   Barva, kterou nosil podšitý svůj dávný básnický plášť, vystoupila dnes vysoko na naše prapory, aby tím spojila srdce všech se srdcem básníkovým, jemuž zůstala stále stejně blízká.
   Kdo to o Máchovi a našich rudých praporech ve výši tak zabásnil? Jen hádejte, děti, můžete třikrát; že by snad nějaký tehdy už opožděný socialistickorealistický bard? Ale kdeže. V měsíčníku Host do domu 11/1960 se tak pěkně rozepsal Milan Uhde.

   Pozn.
   Podle neudržitelné, leč dlouho (i Ivanovem) tradované legendy, v zašpiněném kabátě, který měl Mácha na sobě při hašení požáru, našla se údajně poslední Máchova báseň Cesta z Čech; jak se už zjistilo před Ivanovem, báseň byla napsána mnohem dříve, ale neméně rázně je třeba se vysmát i tvrzení o kabátě ještě po básníkově smrti údajně zašpiněném od požáru; mohl si Mácha vůbec na cestu do Milešova (kterou absolvoval v plášti a červené čepici a jel jako jenerál) vzít zašpiněný plášť? Cestoval tam v pohodě a na své vzezření úzkostlivě dbal.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]