Rozepsat se o úpadku kultury znamená nastolit velké a složité téma. Je to téma příliš velké a příliš složité na to, aby se dalo odbýt vzpomínkami na staré časy, byť i bylo na co vzpomínat, aby se dalo odbýt zavržením všeho, co přinesly časy nové, byť bylo co zavrhovat. Je rovněž dobré si v takovém případě ujasnit, o čem je řeč, když se napíše slovo „kultura“ a co vůbec znamená její vzestup či úpadek, neboť obě tendence se můžou prosazovat nejen následně, ale i souběžně, napříč časem. Vždy existuje riziko, že sama kritika úpadku sklouzne do úpadku a stane se jeho nedílnou součástí, že na místo analytického pohledu na skutečnost minulou i současnou nastoupí snůška frází a místo filozoficky erudovaného kritického myšlení přijde ke slovu pivní láteření. Něco podobného se bohužel do značné míry podařilo Ivanu Hlivkovi v článku Úpadek kultury (Obrys-Kmen 41/2009).
   Lze jistě souhlasit s tím, že jsme zažili dobu velkých osobností kultury, nebývale rozsáhlé péče o podmínky kulturního života ve všech jeho rovinách a dobu, ve které umění bylo v životě lidí přítomno. Autor zřejmě mínil něco podobného sdělit, avšak učinil tak způsobem spíše dehonestujícím to, co chtěl obhájit. Lze jistě souhlasit, že žijeme v době duchovního vyprazdňování a chaosu v hierarchii hodnot, v době, ve které umění, podléhající trhu, má místo spíše na okraji života než v jeho středu. I to autor článku vyjádřil způsobem, který z kritického pohledu na současný stav činí frašku a kritické myšlení v podstatě diskredituje. Píše o době, „kdy se objevoval talent za talentem, báseň za básní, píseň za písní, román za románem“, zatímco dnes „nemáme ani dobré knihy ani velké spisovatele, herce, hudebníky, máme jen slabé prodejné spisovatele a obchody…, jsou bořeny pomníky Marxe, Lenina, Gottwalda, Švermy, Fučíka, Jabůrkové, Kudeříkové“, a „uprostřed této nekulturní ohyzdnosti, uprostřed vandalství, primitivnosti se kupodivu ještě více tyčí věčně kouzelná role hrdinů-bojovníků, hrdinů-myslitelů, politiků, budovatelů divotvorného socialistického žití“ atd, atd. Člověk těžko hledá slova, aby autora neurazil. Kdyby tak chtěl učinit, mohl by říct jen to, že jsou to žvásty. Diskrétně to lze vyjádřit tak, že tyto a podobné argumenty, kterých je v článku celá řada, není třeba vůbec komentovat, protože s daným tématem nekorespondují, alespoň ne na potřebné úrovni.
   Autor dokládá svá tvrzení příklady neadekvátními. Vztah ke kapele Rolling Stones je spíše věcí osobního vkusu, než dokladu o úpadku. Je samozřejmě možno jen souhlasit s názorem, že proměna hudby na hluk není to pravé ořechové, ale soudný čtenář zcela jistě nevyjde z údivu nad nepochopitelnou narážkou na Karla Gotta (pokud jsem autora dobře pochopil), paradoxně připomínající hlasy, které svého času vyčítaly populárním zpěvákům, že zpívali i za minulého režimu. V této souvislosti nezbývá, než požádat autora o vysvětlení, zvláště když následuje tvrzení, že „všechno to patří k dravému tažení západní pseudokultury a reakční ideologie“ a že „jejich rodokmen sahá do válečného období, kdy nacisté a vichisti a další zlé síly pod záminkou kulturní spásy prosazovali své zlověstné plány“. To snad ne! Doufejme, že jde jen myšlenkový zkrat dávající nechtěně do příčinné souvislosti současné problémy kultury s nacisty a vichisty a zavádějící čtenáře k nepochopení toho, co chtěl básník říci. Pokud by to mělo být myšleno vážně, byla by to příliš silná káva do křehkého porcelánu kultury. Problém je v tom, že článek není myšlenkově zcela konsistentní a člověk se v něm může mýlit.
   Nelze přehlédnout ani povrchní ocejchování kultury 60. let. Dění té doby lze pochopit jen jako celosvětovou existenciální reflexi, v podstatě levicovou, která měla specifickou podobu v našich domácích podmínkách, stejně jako ve Francii, Německu a ostatních zemích a která nakonec narazila na mantinely moci. S tím si autor článku starosti nedělá a v duchu již téměř prehistorického způsobu myšlení hovoří o odpadlých literátech, o kterých „je známo, jak podle příkazu tajemných sil v 60. letech jakoby v temnotách západní civilizace pozbyli rozum a začali tápat slepě v dehistorizovaném labyrintu západního světa“. Kultura zcela jistě byla a je a vždy bude v zorném poli ideologických strategií, ale redukování podstaty kulturní revolty 60. let na působení tajemných sil není právě tvůrčí vklad do diskuse o té pozoruhodné době. Že se autor článku, ve snaze psát o úpadku kultury, sám nachází mimo pole kultury kdesi v myšlenkovém suterénu, svědčí způsob, jakým se vyjádřil o Milanu Kunderovi. Ten se podle něho rozhodl „přiživovat na rozkladu světa a je šťasten, že mu mocní dovolují přiživovat se. Za socialismu začal vzkvétat, nyní odkvetl“. Kdo čte, ten ví, že Kundera neodkvetl. Naopak. Navíc si člověk nemůže nevzpomenout na nedávnou snahu o jeho diskreditaci jakousi kauzou z padesátých let.
   Autor hájí vlastenectví a národní kulturu. To by bylo jistě v pořádku, kdyby z této jeho snahy netrčelo národovectví jak sláma z bot. Otázky národní kultury je jistě třeba nastolovat s plnou vážností, ovšem jako otázky kultury v otevřeném světě, který je dnes globální a jiný už nebude. Autor článku si zřejmě neuvědomuje, že model myšlení vycházející ze světa rozdělného na západ a východ, i tomu odpovídající jazyk, je už dávno pouhým anachronismem, mimo čas a prostor. Tím národní kulturu nikdo neuhájí.
   Také stojí za povšimnutí, že ve snaze dokázat úpadek kultury autor zaměňuje příčinu za následek, když místo nastolení otázek a problémů systémové povahy se omezuje na nadávání intelektuálům a umělcům, že se zaprodávají, neprojevují smysl pro hodnoty života, atd. To asi není ten nejlepší způsob, jak se zhostit tématu o stavu kultury.
   Rozebírat nebo komentovat tyto a další formulace, oddělovat zrna od plev, myšlenky od frází, nemá smysl. Ale má smysl upozornit, že se zde před námi rozvírá přesně to, co je jedním z projevů dnešního úpadku kultury: totiž dokonale černobílé vidění, byť pod opačným úhlem pohledu. Proti černobílému vidění dnešní ideologie, neponechávající na předlistopadové minulosti a její kultuře bílou nit, stojí černobílé vidění glorifikující minulost, a to ještě nekvalifikovaně, a nenechávající bílou nit na současnosti, o nic kvalifikovaněji. Takovým přístupem neobhájí z minulosti vůbec nic, ani to, co by se obhájit mělo a mohlo, a nepostihne ani skutečnou podstatu problému dneška. Nevyřeší to ani fráze, kterou autor, jistě v dobré víře, svůj článek zakončil slovy, podle kterých obnovení socialistických myšlenek nabízí šanci, že by kulturní rozkvět ještě mohl nastat. Tak jednoduché to není a nebude. Nestačí jen obnovovat něco, co jednou skončilo tak, jak to skončilo. Především je třeba se konečně zbavit právě té neplodné ideologické konfrontace mezi minulostí a přítomností, nekonečného vypořádávání se s minulostí, ať již v podobě jejího zavrhování či obhajování, vedeného z té či oné strany. Je třeba překonat způsob myšlení, který plodí toto mlácení prázdné slámy a který je největší bariérou proti tvorbě perspektivy a alternativy ke skutečnosti prezentované jako neměnné.
   Ale ještě post skriptum: pokud by někdo chtěl přihrát na smeč dnešním mediálním ideologům a propagandistům nenechávajícím bílou niť na minulosti a její kultuře, pokud by někdo chtěl pustit vodu na mlýn apologetům přítomnosti, nemohl by to udělat lépe, než jak učinil autor zmíněného článku.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]