Viera Švenková slaví 3. listopadu 70. narozeniny. Srdečně blahopřejeme!
   
   Třetí ročník společných česko-slovenských a slovensko-českých autorských čtení spojuje dvě osobnosti našich literatur, které jsou si blízké jako jednota v rozmanitosti, a to Michala Černíka, především básníka a fejetonistu, a Vieru Švenkovou, především prozaičku, a také vynikající esejistku. Úvodní slovo bude tentokráte krátké. Zaměřím se jen na to, co pokládám za esteticky mimořádně účinné a cenné, a to nejen v kontextu česko-slovenských literárních vztahů.
   V případě Viery Švenkové zaujmou nejen epické prózy s dívčí nebo ženskou hrdinkou (připomeňme povídkové knihy Biela pani Zuzana, Malý herbár, Jablčné jadierko nebo Faraónov úsmev, nejnověji letos vydané Tatranské romance), ale také eseje, shrnuté do knihy Rýchlokurz sebaobrany (Milénium Plus, Bratislava 2001, s předmluvou Jána Lenča), jedné z nejlepších současných knih tohoto žánru. Ve svém úvodním slově se pokusím analyzovat autorčinu poetiku, alchymii tvůrčí metody, jak ji uplatnila v Rýchlokurzu, jakkoli esejistické postupy nalezneme i v její novější příběhové próze. Z hlediska žánrového jde o míšení postupů fejetonistických a esejistických, přičemž fejetonistická je hravost, zábavnost i rozsah textu, realizovatelného jako novinový či časopisecký útvar fejetonu nebo sloupku, esejistická je snaha o hloubku, analytičnost postřehu, intelektualismus a rafinovanost stavby: fejetonistický, téměř filozofický esej, jak jej reprezentuje dílo V. Švenkové, má charakter literárně uměleckého útvaru. Je spojen s integrujícím hlasem autorčiným, netematizovaným ich-formou a jen výjimečně 1. osobou množného čísla, a to i s ironickou či ambivalentní distancí, autorce vlastní. Tento hlas sjednocuje a organizuje formální polyfonii textu, v němž převažují nejrůznější citace, parafráze, motivické narážky a variace. Je-li tematickým a kompozičním svorníkem esejů leitmotiv, variovaný v různých kontextech a významových rovinách, je generátorem textů paradox, protimluv sice vyplývající z ústrojnosti reality samé, ale nejde o cosi evidentně daného ani spekulativního. Jako strukturní literární jev jsou paradoxy derivovány na principu analogie, paralelismu, kontrastu, gradace, karikatury. Např. úvodní text - Budeme bohatí - je osnován na leitmotivu vody, jejího symbolického i praktického významu a s ním spjatých celků - kupř. jako prvopočátku bytí či stvoření (prvotní duch vznášel se nad čímsi prvotnějším, vodami), nebo požitku z koupele a užitečné očisty nejen těla, ale i duše (v křesťanství či hinduismu), léčivých lázní, rovněž náplně děl rozhánějících demonstranty, náplně vědeckého zájmu, bídy třetího světa odvíjející se od nedostatku pitné vody, i v podobě lexikalizované metafory "prosakování", atp. Slovem: "Protiklady udierajú do očí aj do myslí". Jako mozaika se skládá text s vlastní energií a inervací, sice formálně uzavřený, umožňující však i další doplňování.
   Jiný esej, nazvaný Šaty robia človeka, propojuje tematiku odívání a módy s leitmotivem, jímž se stává novost a její dogmatika, jinakost tzv. nového člověka v pojetí filozofů, historiků, politiků. S tématem odívání je těsně propojen až v závěru, s lidskou touhou po novém oblečení, viděném jako mimikry, kdy se sháňkou po nových šatech vrháme do náruče levných napodobenin světových módních značek nebo "skúpíme všetko, čo bohatý západ odhodil", tedy pokládal za staré a nefunkční.
   V jiném eseji, nazvaném Jablko globalizácie, je téma globalizace s leitmotivem kulatosti cele, a ironicky sjednoceno a propojeno. Ona "kulatost" je spojována s dokonalostí, harmonií, tvarem globusu, se zaoblováním hran, s podobou ciferníku hodin, včetně náramkových, zázračné koule hadačů, tvaru mince či vejce, aury, "kulaté" lebky neschopné pojmout tolik informací jako počítač atp. Metafora a symbol "jablka globalizace" vede k významovým paralelám. Inervace, tedy pojetí textu jako nervové tkáně se vstupy a zakončeními, se projevuje asociačními zvukovými spoji (globus-globalizace), symbolickými narážkami (jablko Adamovo, Paridovo, Newtonovo i Fourierovo) a zvláště paradoxním jiskřením. Autorka někdy do ustáleného symbolu vloží nové slovo a s ním nové významy (srov. Jablko sváru - Jablko globalizácie), jindy pracuje s narážkou na tvar písmen reklamy (srov. metaforický symbol civilizace, kterou lemují rudé, "oblúkmi šestiek zdobené reklamy večnej a všadeprítomnej coca-coly" - tři šestky jsou průhledným znamením ďábla, jehož podobu ostatně znázorňuje i kresba Martina Kellenbergera), jindy napodobuje vtíravý, bombastický styl reklamy, a pointou paroduje její obsah ("Všimnite si tie jablká! Vďaka vedeckým metódam pestovania majú dokonalý tvar, nádhernu farbu, sú dokonale bez chuti a vôně!"). Mistrovské je ironické rozehrávání stylu a výraziva zábavního průmyslu, propagandistických sloganů, politických, ale i filozofických frází, srov. floskule typu "Svet sa zmenšil", vyvažované paradoxní úměrou "ľudské JA rastie" (na principu kontrastu, antinomie), ale i pointou, podle níž "najvyššou hodnotou sa namiesto ľudstva stala individualita". Zmenšený svět tak dostává nový rozměr, a to zbytnělé parciálnosti, egoismu. Vědecký optimismus, projevující se kosmickými výzkumy a časoprostorovými teoriemi, je náhle "uzemněn" hodinkami, "čo v principe možu ísť ľubovolne", tedy bytím, jež zcela ztratilo svůj smysl - k čemu jsou hodinky, které právě tady a nyní neukazují přesný čas? Tisíce hodin a hodinek jdoucích libovolně? Technika "krátkých spojů", navozovaná i názvem knihy, tedy "rychlokurz", spojů mezi citacemi, parafrázemi, tvrzeními, opřená o kontrastní analogie, umožňuje autorce vytvořit rámec pro výraz vlastního názoru: aforistická zkratka, autorčino umění vynikne ve srovnání s citovanými osobnostmi, srov. např. esej Mucha má šesť nôh: "Dospeli sme do sartrovského absurdného sveta, kde vládne všemocné PRE SEBA a descartovské COGITO. Mozog pracuje, svedomie spí. Výsledkom je všeobecná zaslepenosť - napriek módnym okuliarom a zázračným očným operáciam sme všetci krátkozrakí. Ďalekozrakí sa vyskytují už len v ľudových rozprávkach.".
   Malá část lidstva musela (a nadále musí) vynaložit velký důvtip a mnoho prostředků k tomu, aby lež vyhlásila za pravdu, nevědomost za přednost a sílu, nespravedlnost za spravedlivé uspořádání, permanentní válečný stav za normalitu a podmínku míru, ekonomické otroctví za svobodu, aby povýšila svůj zájem na obecné právo a zákon, samozřejmě jedině správný, bez alternativy. Goerge Orwell je aktuálnější než kdy jindy, Velký bratr zcela opanoval prostor. Z tohoto vědomí vyplývají přirozené paradoxy, které autorka nejen analyticky pojmenovává, ale i umělecky přejmenovává a transformuje, metaforicky rozmotává a "chytře" předestírá, a to s šarmem a elegancí moderní intelektuálky, rezistentní vůči vládnoucím interpretačním schématům. Švenkové Rychlokurz sebaobrany se sice jeví na první pohled jako vybočení ze syžetové prózy psychologické povahy (tyto povídky mají blízko k prózám reprezentovaným v současnosti kupř. Paulou Sabolovou nebo Marínou Čeretkovou-Gállovou; zvláště posledně jmenovaná je vpravdě vynikající vypravěčka), patří však společně s Motiviádou Jána Tužinského k tomu nejlepšímu, co bylo v tomto nesyžetovém intelektuálním žánru, v němž se prostupují postupy žurnalistické s uměleckými, v posledních letech na Slovensku napsáno.
   
   Michal Černík je také literát konzistentního tvaru, reflexivně úvahový jako Viera Švenková, též se smyslem pro paradox (viděný jako dialektický protiklad), jehož se "týká /./ všechno / Co se děje na světě", jenž se k umělecké pravdivosti (tedy estetické kategorii obtížně definovatelné, o to však potřebnější) propracovává trochu jinými cestami. Černíkova poezie, zvláště ta milostná, je založena nikoli na umění paradoxu, mozaiky, intelektuální parodie a ironické otázky či apostrofy, nýbrž na jednoduchém, čirém, hravém, přirozeném dialogu se čtenářem. Černík ve své poezii chce, v návaznosti na Jana Skácela, aby slza byla slza a bolest opravdu bolela - což je umění minimálně srovnatelné s alchymií a laboratoří slov. Jeho umění je jiné než Viery Švenkové, a projeví se kupř. v této miniatuře, básni nazvané Tajemství:
   Co to bylo v trávě?
   
   On a ona Jedno tělo
   Zkoušeli si právě
   
   Pak se rozpršelo
   Čtyřveršová báseň je rozdělená do tří strof, má jednoduché, střídavé rýmové schéma (ženského zakončení), pravidelný spád - jde o reliéfní třístopý trochej, jen druhý verš je čtyřstopý, blízký poetice lidové písně a dětské elementární literatuře (hádance, říkadlu, rozpočitadlu atp.), jíž je Černík i v Čechách uznávanou, jakkoli dosud cenzurovanou, osobností. První verš je rámcem, otázkou jako v dětské hádance, oslovující čtenáře a uvádějící do situační sekvence milostného prolnutí. To definují jen osobní zájmena ("On a ona") a metafora, až geniální svou jednoduchostí, tedy zkoušení si jednoho těla, onoho sjednocení, jež je základem tajemství lásky i zrodu nového života. Poslední verš ("Pak se rozpršelo") není jen lyrickou narážkou na smutek a splín (neboť "post coitum omnes animal triste"), ale implikuje další významy - nuceného odchodu, rozdvojení načas sjednocené tělesnosti, osvobodivého chladivého deště, všedního zázraku.
   Jak ukazuje i jeho poslední, dosud nepublikovaná sbírka nazvaná Nepřetržitá smrtelnost, dává autor programově výhost tomu, co označuje jako krutost, nenávist a zlobu, reliéfním znamením naší doby, pohlcujícím nejen oběti, ale i subjekty organizovaného násilí a manipulace. Poezie je tu především poezií myšlenky a poslání, anticky či biblicky strmá a jasná, křišťálově čistá jako původní Slovo, jen zdánlivě odpoetizovaná v moderním kódu, vše a totálně problematizujícím a znejasňujícím, aniž by byla spekulací a kalkulující frází, za níž se kryje předstírání, třeba špatné svědomí, nebo skrytě sdílená krutost, nenávist a zloba - zvláště v části soudobé oficiózní české kultury bující nezměrně. Černíkova poezie se čtenáři jakoby důvěřivě odevzdává, je důvěrným darem z lásky k životu, evokuje atmosféru tichého rozmlouvání se čtenářem, rozvahy, dává skutečnosti její původní, prostou, nelomeně čirou existenci. To v české literatuře uměl zvláště Jiří Wolker, ve slovenské pak Miroslav Válek, ale také všichni dobří spisovatelé pro děti. Černík vychází čtenáři vstříc nejen gestikou (srov. výraz podané ruky, motiv hosta a milence, křísitele ohně, jakkoli se jinak sebestylizaci brání), ale zvláště porozuměním pro jeho lepší Já: "Nepřijatelný pro někoho / Vstřícný pro většinu". Jeho lyrický subjekt je integrální, celistvý, čtyřboký, dýchající do všech stran světa a uvědomující si, že slovo je někdy třeba "zaseknout jako sekyru". Jinde píše, opět s tendencí diskursivní: "Maják který ve mně svítí / Mi dává jistotu / Že nezabloudím a neztroskotám / Tak jako mnoho jiných", to v básni Dny, kterými procházím, básni vichrům vzdorující a v tomto vzdoru dokazující oprávněnost existence básně - i básníka, opravdové jako poslední Závadova sbírka Živote díky.
   Vírou v poezii, která může cosi změnit, k dobrému či lepšímu, v poezii jako dar, v poezii jako výrazu hluboké životní moudrosti, jejíž jednoduchost a klid budí pohoršení, se vymyká tzv. hlavním proudům poezie 90. let, jíž je vlastní okázalé pohrdání humanitou, poezie bez poezie. Krása harmonie souzvučné i nesouzvučné jako by z české a tzv. reprezentativní poezie zmizela, jak to nejnověji a zřetelně vyjadřuje ruský sborník Iz věka v věk, v němž mj. - jako v mnohých jiných restauračních antologiích českých i zahraničních - Černíkovy verše nenajdeme (jako řady dalších, nepohodlných a embargovaných).
   Černíkův svět je náš rozečtený život, jeho básnická práce jako kterákoli jiná, je-li užitečná, naše je ona nepřetržitá smrtelnost, tedy i přesah nesmrtelnosti, nám je tento svět přístupný stejně jako básník před nikým se nehrbící, nikomu neposluhující a nikomu se nepodbízející. Tato poezie nám pomáhá žít. Báseň se stává výzvou, darem, evangeliem životní pravdy, kterou nepoznáme bez odvahy a zkušenosti. Báseň někdy vyhlíží mezi lesklými pozlátky a zaumnými parádami šedě a nepatřičně, jaksi nebásnicky - Černík totiž někdy volí místo uměleckého prostředku přímý, bezprostřední, nebásnický výraz, slovo-pojem, častěji však obrazným výrazem šetří jako kořením, takže báseň vstupuje do kontextů domněle mimoliterárních, kupříkladu rétoricky deliberativních a příležitostných řečí, homiletiky, mravoličných sentencí a gnóm, které přirozeně integruje do široce vymezované poezie, chápané jako reflexe nejobecnějších a také univerzálně lidských témat - odvěkého sváru věčnosti a pomíjivosti, života a smrti, pýchy a pokory, prohry a vítězství, dobra a zla, zrození a zmaru. Jakkoli je Černík materialista, má nejednou blízko ke světu evangelia nebo biblického Kazatele a k tajemství, jež přesahuje běžný rozměr materialismu. Ví přesně, co chce sdělit, jakou formou, jakou metaforou, jakou zkratkou, jakým popisem či minipříběhem, poetikou konfesní. Nechce "obývat vichry", ani spočinout ve věčné harmonii, totožné se smrtí; nechce sice způsobovat hoře, ale ani odpouštět, jako v básni Nemilostivé přání: "Přeji vám // Abyste poznali bídu jako ti / Které jste do bídy uvrhli // Abyste plakali jako ti / Jimž jste byli příčinou k pláči // Abyste pocítili bolest / Kterou jste způsobili jiným". V Černíkově milostné poezii zase ožívá poetika lidové písně (srov. b. Tráva, Povzdechy, Píseň ze sbírky Ke mně se přitiskni. Praha 1998), hravá a laškovná disticha či tristicha, postupy mravoličné poezie, najdeme zde i ozvuky anekdoty, modlitby, legendy, poetické autobiografie, dokonce též žánrů odborné, rétorické i žurnalistické provenience (formulace zákonů a pravidel života, formou sentence i fejetonistické, řeči děkovné a vítací, přání, přípitku atp.), nejrůznější prosté analogie a příměry, otevírající nitro lyrického subjektu, nikterak žárlivého (snad jen na "milostné verše mrtvých básníků") a už vůbec ne svárlivého, jakkoli si nenechá nic zlého líbit.
   Černík se tak, v poezii milostné i občanské, představuje jako kulturní novohumanista počátku 21. století, jako básník, jenž sice nechce žít v klamu - snadněji než s pravdou, ale současně ví, že "Všechno co si o nebi vymyslíte / Je pravdivé". Krásu dokáže vyloupnout z šedi každodennosti a ukázat její samozřejmost, a přitom ambivalentnost, jako v básni Korunovace krásy: "Teprve člověk spatřil v květinách / Jejich skutečnou podstatu / Korunoval je svým obdivem / Tak jim přisoudil nový smysl / A ranila ho pomíjivost krásy". Krása je rozměrem uměleckého slova: šedé jsou myšlenky teorie a kritiky, živé je umělecké slovo samotných tvůrců.
   V bratislavském Klubu slovenských spisovatelů se uskutečnilo autorské čtení, uspořádané Spolkem slovenských spisovatelů a Unii českých spisovatelů, na němž byla představena současná tvorba dvou výrazných osobností české a slovenské literatury Viery Švenkové a Michala Černíka. Referát Alexeje Mikuláška publikujeme ve zkráceném znění.

   

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]