Když jsem si ve 41. čísle Obrysu/Kmene přečetl úvodník Ivana Hlivky, nazvaný Úpadek kultury, obešel mě mráz. Měl jsem neodbytný pocit, že stojím před obrovským tajícím blokem ledu, z něhož vystupuje mužská postava mluvící o dnešních problémech řečí ledu, konkrétně jazykem 50. nebo 70. let minulého století.
   Samozřejmě že je třeba mluvit o úpadku kultury a vzdělanosti, a to nejen nás, ale v celosvětovém měřítku. Jenomže je třeba mluvit zasvěceně a adresně, nikoli paušálně a nihilisticky. Vincent van Gogh kdysi řekl, že vedle jedu je tu i protijed. Kultura vede odvěký zápas s barbarstvím a je vždycky v menšině. Pokládáme-li se sami za kulturní, je naším úkolem i povinností hledat a rozhojňovat ten protijed, nikoli se jen bezmocně a paličsky vztekat nad množstvím okolního jedu.
   Moje první námitka proti Hlivkovu úvodníku je rázu věcného. Jeho autor nemluví jako umělec, vědec nebo filozof, ale jako ideolog. Protože v žádné oblasti (literatura, hudba apod.) zřejmě není kompetentní, mluví abstraktně a paušalizuje. Pokud si už přece jen zvolí konkrétní příklad, dopadá to špatně. Třeba když hází do jednoho pytle primitivní zábavu, popkulturu a religiozitu jako faktory, které zadupávají vkus národa „hluboko pod zemskou kůru“. Zcela scestné je pak tvrzení, že „Vaculík, Škvorecký, Kundera, Neff a jejich souvěrci popisují nový život na základě zlomyslných nepravd, lží; z bulváru, a nikoli z dotyku se skutečností“. Cožpak funkcionářská frazeologie zcela odtržená od života, dogmatismus, rok 1968 a vstup vojsk nebyla skutečnost?
   Druhá námitka se týká jazyka úvodníku. Hemží se to v něm termíny jako reakční ideologie, západní pseudokultura, nečistý světonázor, odpadličtí literáti a podobné perly studenoválečnické rétoriky. Mnozí z nás se na ně ještě dobře pamatují. Za výkřik „Ach, sladký Gott, jenž zpívá pro nacpané a nacpávající se zbohatlíky“ by se nemusel stydět leckterý žurnalista z období kultu osobnosti. Člověka při těch slovech napadne zlomyslná otázka: Má snad mezi nacpané a nacpávající se zbohatlíky být počítán i Gustáv Husák, který Gotta oslovoval důvěrným Karle a při jeho emigračním pokušení ho přátelsky vyzýval k návratu?
   Třetí a poslední námitka se týká dopadu Hlivkova článku na čtenáře. Úvodník samozřejmě není editorial, přesto představuje nejdůležitější část čísla. Odtud je už jen krůček k tomu podezírat redakční radu z toho, že si myslí totéž, a domnívat se, že názorově velice diferencovaná členská základna Unie českých spisovatelů je sdružení politických nostalgiků, nebo dokonce zakuklených stalinistů. Suma sumarum: Hlivkův úvodník flagrantně poškozuje levici v této zemi, ať je marxistická, sociálně demokratická nebo křesťanská. A to k velké radosti pánů Chuchmů, Mejstříků a jiných bývalých svazáků.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]