Básníci jsou každý jistě jiný, ale zároveň se, pokud jimi zůstávají, navzájem podobají, nadáni darem slova, svou schopností vyslovit i zdánlivě nevyslovitelné: city, obavy, naděje. Mluví každý za sebe, ale současně i za nás; mluví z duše svým současníkům, vyjadřují nejenom své, ale i naše úzkosti a okamžiky štěstí, tužby, to, co i nás hněte, ale i to, co i nás povznáší, co nám svírá srdce i v čem nám bývá dobře. Stačí jen pozorně naslouchat. Za zástupy jedinců bez citu a bez umění naslouchat ovšemže nemají co říci a také takovým davům nic neříkají. Nerozumějí si s nikým, komu jde jen o moc a sobecký blahobyt, s nikým, kdo se rozhodl jenom se bavit a konzumovat. Zato jsou ústy lidskosti, lidské solidarity.
   O Františku Nechvátalovi (22/10 1905-10/9 1983) to platí beze zbytku.
   "Nemohu být jiný, než jsem," napsal v dopise z 25/3 1977. To už byl bez půl roku dvaasedmdesátiletý a od první básně, která mu vyšla v novinách, uběhlo už dvaapadesát let. Onu první báseň mu uveřejnil básník socialistické naděje Josef Hora, poblíž jehož rodiště v Polabí absolvent olomouckého učitelského ústavu Nechvátal právě učil, neboť z existenčních důvodů musel opustit sotva započatá studia na Husově evangelické fakultě. Za tu první báseň také přišel v Roudnici nad Labem o místo učitele náboženství, naštěstí našel podobné na Kroměřížsku a po vojenské službě šest let učil v Prostějově, čilém kulturním městě, kde se spřátelil s olomouckým knihovníkem, hlavně však kritikem a redaktorem Bedřichem Václavkem. V těch letech na Hané se upevnila jak Nechvátalova solidarita s chudáky, daná už původem (narodil se a vyrůstal ve velmi chudé rodině) a manifestovaná zmíněnou první básní, tak i vyhraňovala poetika jeho díla. Začínal v uhranutí hymnickou poezií Otokara Březiny (Vichřice, 1932), od sbírky Slunovrat (vydané v březnu 1933 nákladem Čeňka Berana v Olomouci) psal pod vlivem Nezvalových Básní noci a k osobitosti dospíval ve znamení baladického odkazu Jiřího Wolkera. Nechvátal ani nemohl by jiný, než byl, vždyť už ve své první publikované básni, slibující odvážně vyrůst "v keř planoucího života", četl se i verš "sevřeme meče v dlani", verš předznamenávající sbírku Oheň a meč (1934) i sbírky z let 1935-1937 Vedro na paletě, Železná mříž a Magnetová hora.
   Nechvátal nemohl být jiný, než byl, když v předvečer okupace a za ní (od roku 1935 žil a učil v Praze) psal Staré Čechy ("mám k zemi hrbit hřbet jak poroučí mí pán?"), Bezručův hlas ("Lysá si bere přilbu, já slyším zpívat lid") a také Mateřské znamení, v němž se i přímo jmenuje, co jinde můžeme jen tušit: jeho rodný Újezd a výslovně spanilá Morava, která mu byla "milenkou, matkou i ženou", mohla "pozemský býti ráj" a stala se zdrojem jeho životní jistoty i důvěry. Na tři základní dílka horoucího vlastenectví ještě za války navázal Věneček rozmarýny a Vzdechy trávy.
   Nemohl být jiný, než byl, když se po válce jako většina českých básníků všech pokolení ztotožnil s národními a sociálními nadějemi. Básnickými Nářky nad Josefem Horou a esejistickým Tichým poselstvím Josefa Hory se jako se svým "bratrem" rozloučil s plachým básníkem ticha, od něhož, sám robustní a eruptivní, "naučil se nejvíce". V letech 1946-1948 vydal šest dalších knih veršů zčásti napsaných už za války, ale tehdy nepublikovatelných, jako celé Svatební lože ("Hrozen je hrůzou ojíněn") a Zajetí babylonské ("A země hoří dál tmy purpurovou plísní"), i nových, v nichž se snažil "v slunečnou řeku splynout" se světem, k němuž se přihlásil i občansky: z učitele náboženství se stal referentem pro styky se zahraničím na ministerstvu informací a pak i diplomatem (kulturní atašé ve Varšavě a v Sofii), mezitím (1953-1959) pracoval jako redaktor literárního měsíčníku Nový život. Přísný kritik poezie Jan Trefulka, který Nechvátalovým silně rétorickým knihám z let 1946-1948 právem vytýkal rozpor mezi komplikovanou abstraktní obrazností a prostotou myšlenky, rozpor vzdalující básníka čtenářům, uvítal už Slova lásky (1953) jako sbírku, v jejichž několika básních "vykrystalizovaly všechny dobré vlastnosti jeho tvorby do veršů vzácné čistoty, vyrovnanosti" a "k okouzlující mladé prostotě".
   Na té proměně měla podobně jako u Františka Hrubína nepochybně svou zásluhu i básnická práce pro děti, knižně uveřejňovaná od roku 1948 (Honza Tulipán, Medová studánka) a součást básníkovy tvorby až do konce jeho života (ještě posmrtně Zlatý proutek a Na vrcholu vln). Díky tomu, že Nechvátal nemohl být jiný, než byl, díky svému humanistickému přesvědčení i své zkušeností překladatele španělské poezie oddané lidskosti a svobodě (A. Machado, F. García Lorca aj. i Španělské romance, hrdinská poezie občanské války; jako první překládal do češtiny Pabla Nerudu) po boku básníků Chrp a měst, Polního kvítí a Večera u studny nalézal už v padesátých letech Hojivá zřídla (1957) a Zelenou hudbu léta (1958), a když byl pak odsouván z literárního života jako občan (po návratu z diplomatických služeb byl podle svých vlastních slov "odložen" na léta před penzí do Památníku národního písemnictví) i jako básník, vůbec neusiloval přizpůsobit se sezónnímu odklonu poezie od zpěvnosti a hudebnosti. Vyháněn do ústraní lidmi, "co si v duši nikdy neuklidí" a "uštknut jedy posměchu a slin", vypověděl hořkost z takového zneuznávání své básnické - a každé poctivé - práce dosud nedoceněnou sbírkou Tichý oceán (1968); ta v mnohém souzní se sbírkou jeho vrstevníka Viléma Závady Na prahu, vydanou dva roky na to.
   Nechvátal nemohl být jiný, než byl, nechtěl mlčet k tomu, o čem jiní radši mlčeli, takže z rukopisů jeho sbírek byly vyřazovány básně pro to, co v dopise z 4/3 1977 skromně označil za "nepatrný pokus o trochu společenské kritiky". A tak ani v poslední etapě jeho života a díla se mu nedostalo pochopení a uznání, jakého si zasluhoval; nebyl prohlášen národním umělcem, ačkoli se jím stal vlastně už za války svými Mateřským znamením, nově svou Mateřštinou (1978), Časem motýlů a hvězd i Balzamínou (oboje 1982). Jak víme ze svědectví jeho ženy a z posledních dopisů, i přes protivenství, na něž si stýskal, až do konce svých dní usilovně básnicky dále pracoval. Jeho posmrtně vydané knihy Nesmrtelný život a Nesmírné objetí dokládají, že i v čase, kdy "vyprázdnil už všechny džbánky", kdy si posteskl, že by "šel domů, kdyby věděl kam", ubezpečoval sebe i nás: "Ještě tu žijem, nic jsme nevzdali", ač "stále není svět (...) domovem laskavým a místem spravedlivým."
   Básník, který nemohl být jiný, než byl, právě pro tuto věrnost sobě i své Moravě, svým "starým" Čechám (ne náhodou byl už první výbor z jeho poezie nazván Věrností), nepochybně se dočká, byť nyní už dvacet let nevyšla znovu žádná jeho kniha, v nepříliš vzdálené budoucnosti velké satisfakce; jako svého básníka si ho objeví pokolení, které si s ním řekne, že "jalových řečí dutých blábolení bylo už mnoho na světě", že "láska nás stravuje a nikdy neumoří" - a užasne třeba nad Nechvátalovým veršem Evropo, chloubo má, jsem na tvou krásu hrd. A ztotožní se s básníkovým poselstvím: "Milovat svobodu! Nepadat na kolena! Toť vše, co zůstává nakonec z tvého věna."

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]