Na toto téma existuje jistě rozsáhlá literatura a téma zdaleka nevyčerpává.
   Nověji napsal Roman Cílek pro Levné knihy publikaci o »špalíčkových« rozměrech (10 x 14 cm) ČEŠTÍ PANOVNÍCI A PREZIDENTI (s. 245), ilustroval Jaroslav Černý a vydalo nakladatelství Agave, Černošice. Je to řada profilů panovníků počínaje polomýtickým Sámem a konče Václavem Klausem.
   Lze jen uvažovat, že pro známého publicistu zpracování životopisů postav stojících v popředí země mohlo být i nějakým »vedlejšákem«, ne snad proto, že by knížečka sama nemohla najít své čtenáře, ale pro uplatnění poznatků a užití stylu.
   V textu lze rozeznat (sice dosti sporadicky, ale přece jen), z jakých zdrojů autor vyšel: byly to nejčastěji dobové kroniky, stanoviska některých dějepisců (zejména těch, kteří se Romanu Cílkovi zamlouvali).
   Z textu je dále vidět, že vyčerpal jistý okruh literatury a pramenů tak, aby se z jeho profilů nevytrácely historické poznatky, ale ani ona pověstná »člověčina«. Nevzniklo tím však dílo o dějinách vládců českých zemí v průběhu několika staletí. Z textu také vysvítá způsob, jakým pracoval s východisky (literatura a prameny): snažil se až urputně držet se zajímavostí. A to všechno v souhrnu ukazuje, že s úplným zdarem se snad ani nemohl potkat, že snad podobná knížka ani nemůže vzniknout tak, aby splňovala všechny nároky. Autor samozřejmě není vždy úplně »svůj«, je výrazně poplatný tomu, co nalezl a co se mu snad i zalíbilo, takových příkladů bychom v knížce mohli najít přehršle: píše o »nemilosrdném soudu« historie, jako by snad historie měla být sama soudcem lidských činů, vyjadřuje se i ke »kritickému dějepisectví«, ale i ono samo je velmi rozporuplné, všimněme si třeba výkladů Jiřího z Poděbrad a to nejen v duchu »české« nebo maďarské historiografie. A to plně platí o soudech Palackého, Kamila Krofty či Ferdinanda Peroutky, nebo i o hodnocení některých závažných jevů v našich dějinách (Česká konfese Maxmiliána II.).
   A to jsme se ještě nedostali k novějším, současným dějinám, kde se podobná stanoviska proplétají přímo s citlivou politickou oblastí: u Klementa Gottwalda to platí pro zhodnocení jeho účasti jako vojáka ve střetnutí s maďarskými bolševiky (s. 207), nebo i u Hany Benešové v jejích »trýzních« (s. 194).
   V českých dějinách je jistě mnoho sporných kapitol, diskutovaných nejrůznějšími představiteli historiografie: je tomu již hned na prahu našich středověkých dějin, v době Boleslava I., při střetávání s Němci a ve vysvětlení panovníkova obratu, kdy se posléze postavil proti uherské expanzi, je tomu i v charakterizaci činů (svádí to k přecenění činů těch, co dělají dějiny, a těmi - již podle starého pozitivistického pojetí, ale i dříve - bývali panovníci, papežové atd. To svádí k odkazům na autority a i takovýchto autorit máme v našich dějinách přímo naseto (poslední Přemyslovci, Lucemburkové, ale i Habsburkové aj.) Zajímavé jsou i tu odkazy na velké postavy literární, jako byl třeba Dante.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]