Není až tak důležité, proč si úspěšný spisovatel Lubomír Macháček „odskočil“ do nové tvůrčí oblasti, podstatný je fakt, že je během několika let v žánru detektivky a krimi jako doma. O tom, že se k tomu chystá, vyslal nepřehlédnutelný signál směrem ke čtenáři hned první sbírkou sedmnácti povídek, vydanou pod názvem Básníci nevraždí (Oftis Ústí nad Orlicí, 2006), kterou si nastavil vysokou laťku. Následující povídkovou knížku Vražedná sešlost (Nava Plzeň, 2010) už vydal pod pseudonymem Adam Borek. Pak následovala kriminovela Vražedná romance (Moba Brno, 2011) a začátkem roku 2012 vydala Nava Plzeň jeho povídky VRAŽEDNÉ VÁBENÍ.
   Je zcela zákonité, že si autor již prvními příběhy vytvoří své vlastní postavy kriminalistů, kteří případy narušení zákona řeší a rozhodným způsobem pátrají po pachatelích, že jim dá do vínku charaktery, jež je provázejí po celou dobu jejich existence, že se postupem času kolem nich objevují další postavy, a že se to neodehrává „kdesi“, ale že je jejich tvůrce ukotví do prostoru, jejž dobře zná a tak nemusí vymýšlet kulisy. Pro Borka je to město na soutoku Labe a Chrudimky a jeho bezprostřední okolí, pouze výjimečně nás příběh odvede někam jinam. Když se mi v textu mihne vrchní komisař Ondřej Bucek či jeho mladší podřízený komisař Emil Hložek, nemám pochybnost, kam je zařadit. Je třeba dodat, že oba policisté nejsou žádní fanatici, kteří jdou slepě za svým cílem bez ohledu na své okolí, ale že mají jako jiní lidé své slabůstky, které ne vždy dokáží potlačit. Nejsou prostě superlig, na něž nikdo nemá, ani naprogramované stroje, které vysadí, jen když se rozbijí.
   Sedm povídek, které knížka obsahuje, láká už svými názvy: Třaskavá směs lásky, Houpací křeslo, Důvěrné zátiší s beruškou, Užívat si není zločin, Vražedné vábení, Evino jablko, Láska z reklamy.
   Přečetl jsem jedním dechem a tak mě láká, abych alespoň naznačil, co se za těmi názvy skrývá, ale proč kazit jinému čtenářský zážitek s postupným odkrýváním všech možných stop, jež, často i oklikou, vedou k pachateli trestného činu.
   Jde sice o fikci, ale Borek rozhodně nefantazíruje, v textech jde nesporně o obraz současné společnosti. V prostředích, kde se jednotlivé případy odehrávají, se čtenář díky autorovi neztratí, a leckterý se možná i podiví, jak se autor strefil. Ku prospěchu textu není dialog upovídaný, neodvádí pozornost jinam, nezdůvodňuje.
   Ze všech těchto důvodů mi nedělá potíže napsat, že se povídky čtou dobře, poskytnou napětí i pobaví, možná i v lecčems poučí, dokonce převážně překvapí i jejich vyústění, a to je při dnešní produkci čtiva rozhodně bod k dobru.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]