Dita Skálová, manželka již zesnulého českého spisovatele Milana Jariše a Iva Hüttnerová se podílely na napsání knihy PŘÍRUČNÍ MUDRC (vydalo nakladatelství Slávky Kopecké v Praze, 2006, s. 262).
   V závěrečné poznámce knihu doplnila právě Slávka Kopecká několika nadšenými - doporučujícími - slovy, jako »báječný...« atd. Nu což, reklama si žádá své. Avšak pozorný čtenář si nemůže nevšimnout, že textová část knihy, jejíž autorkou je Dita Skálová, je vlastně svérázným opakováním způsobů, které nejsou nijak nové a hlavně u dřívějších nakladatelů měly zelenou: vydávat tzv. zrnka moudrosti, vyzobaná u různých autorit. Takováto »zlatá zrnka« byla určena čtenářům, kteří se ani nechtěli nořit do nějakého soustavného čtení, spokojili se s tím, že knihou sem tam zalistovali a povšimli si zajímavých formulací, aniž by toužili se hlouběji seznámit s jejich kontextem - a ten se občas obtížně hledal třeba ve spisech starých filozofů a na stránkách »tlustých« románů. Snad pro usnadnění života čtenářů tohoto Příručního mudrce je na závěr zařazen slovníček autorů, z nichž bylo čerpáno - a je jich kolem čtyř tisíc.
   Někdy tu najdeme výroky vtipné, jindy jen útržky a úlomky, počínaje Abimelechem, což by král sichemský, syn Gideonův, ze 13. století př. n. l. a konče Stefanem Zweigem. »Choulostiví« autoři nebyli přizváni.
   Snad si nakladatelství Slávky Kopecké dost dobře neuvědomilo užití samotného výboru těchto mouder. V minulosti si čtenáři nárokovali četbu do kapsy a četli kdekoli se jim namanulo, třeba na refýži, v autobusech, v tramvajích, současná technika však i tento způsob výrazně pozměnila. Oné změně by možná napomohl i jiný formát knihy.
   Bez výhrad nelze přijmout ani obrazový doprovod z dílny Ivy Hüttnerové. Ta se tu předvádí jako autorka insitních, naivních obrázků. Nepochybuji o tom, že byla a snad doposud je okouzlena umělci tohoto typu, ostatně ti se již dávno prosadili dokonce i galerijně svým moderním pravzorem, »Celníkem Rousseauem«. Avšak současné insitní umění, nazývané také někdy »svátečním« uměním, má docela jiný základ, než si myslí Iva Hüttnerová. Tito umělci všedního dne nenapodobují své vzory, vycházejí ze syrové reality a života. Asi jako ten vesnický kluk, který u Karla Čapka prohání kovovou obruč, a ne zhýčkaný městský chlapec, jemuž obdobné kolo na hraní, již uměle vyrobené, zakoupí rodiče a on se s ním honí třeba po lázeňské kolonádě. Už proto odkaz na Svěrákův výrok, že je třeba chválit den, kdy Ivu napadlo malovat, je třeba brát s velkou rezervou. Naivní umění to je, ale jen odvozené a jaksi uměle chtěné.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]