(K nedostatečným objevům Jiřího Flaišmana z Institutu pro studium literatury)

   Co by nemělo být napsáno, to nám pod podobným názvem představil bez noblesy a smyslu pro elementární pravdu levičácký pisálek Günter Grass: podle příkladných hlídacích psů dnešní morálky dříve kovaný esesman, dnes ikona všech antisemitů. Pouhý titulek však za nic nemůže, jen je nám stydno z toho, co se pod ním vyjímá jako černé bradavičky na růžové pokožce. Vůbec – poslední dobou máme dojem, že se stále více zapomíná na zločiny nacistického a zvláště bolševického režimu, zvláště odporné a zavrženíhodné. Čím dále tím více dostávají prostor různí hrobaři a hrobaříci z dob normalizace a jejich přisluhovači, ještě před několika desetiletími totalitní, s chorobnou rozkoší – zapáchat, těšit se z cizí bolesti, patologicky se opíjet mocí. Je proto potěšitelné, že alespoň část naší občanské demokraticky svobodné západní společnosti, a zvláště některá média a občanské a jiné iniciativy, bijí na poplach. Když naši vojáci bojují na všech frontách za svobodu a demokracii proti teroristickým režimům, když jsme i v domácí politice nastoupili cestu odpovědnosti, a to zvláště rozpočtové, když se konečně dočká církev svatá alespoň zlomku toho, co jí po právu náleží (kam oko dohlédne, bude majetek těch, kteří slouží bohu!), když se konečně i našemu svobodnému umění a literatuře daří lépe než kdokoli jindy, nevěřme sýčkům, že je tomu jinak. Knih se vydává hodně a hodně, časopisů jakbysmet, až je skoro nikdo nečte.
   Jen nemálo odvážných se rozhodlo podpořit naši mladou dvacetiletou spravedlnost svým vystoupením na podporu např. restitucí církevního majetku, opětovným postavením Mariánského sloupu, vztyčením Mohyly Svobody na Václavském náměstí nebo pojmenováním letiště po největším Čechovi posledních desetiletí, možná i staletí. Česká literatura na podobné očistné kroky zatím jen čeká, odvážných je překvapivě málo, skuhralů mnoho a mnoho. Ono sedět na zadku, žvanit s nataženou rukou a spoléhat na stát a jeho dotace je velmi pohodlné a zakořeněné v našem stále ještě nevětraném pelechu. Viry bolševismu mohou zde stále mutovat a zamořovat nezkalené prameny svobody ve jménu – svobody. Sýčkové by se měli nad sebou zamyslet a spíše než na obskurní knížky a časopisy s neobolševickými výplody myslet na možnost vlastní obživy, třeba psaním reklamních textů, projevů politikům a bankéřům, skutečné to elitě demokracie, tvorbou sloganů nebo přípravou scénářů počítačových her, přitom by se dala utržit nějaká ta korunka, že? Odhalovat zločiny totality je nejvýznamnější úkol mistrů naší svobodné slovesné kultury; přirozeně že je třeba zobrazit je umělecky, přesvědčivě. A ostatně: kdopak si dnes uvědomí, že miliardy lidí hladoví, miliardy nemají kde bydlet, ale pisálci si nadávají, vyhrožují, protestují, demokracií a nějakou kulturou se zaklínají, spojují se s obskurními spolky, petice podepisují, a vůbec, komunismem a socialismem smrdí na sto honů. Peníze si vydělat neumějí, ale bohaté a schopné budou kádrovat ostošest. No, méně tekel, jak říkáme…
   Možná se přece jen blýská na lepší časy: máme na mysli záslužnou činnost prý už založeného a pořádek zjednávajícího akademického Spolku pro potírání bolševismu, v němž dramatici a literáti mají své nemalé zastoupení, celostátní petiční akci S komunisty se nemluví, renomovaný Výbor na ochranu obětí Putinova režimu, bohatou publikační a výchovně pedagogickou činnost Ústavu pro studium totalitních režimů nebo mezinárodní fórum „Kdy, když ne dnes? Kdo, když ne my?“ I zdálo se nám, že i nedávno založený a akademický Institut pro studium literatury by mohl být takovou očistnou lázní, seriózním a hodnověrným pozorovatelem a odhalovatelem komunistických zločinců a jejich ideologických přisluhovačů, ukrytých za různými maskami, pseudonymy, organizacemi. Strhnout je a ukázat jejich pravou povahu, to jest velký úkol a vyžaduje statečné muže i ženy plné étosu, silné vůle, vědecky kompetentní a samozřejmě s čistým mravním štítem.
   Vezměme si jen muže tak děsivého, jakým je nesporně Dr. Milan Blahynka. Prý literární vědec a kritik, a psal za všech režimů! „Po roce 1989 se Milan Blahynka stáhl z pomyslných předních pozic české literatury,“ čteme v nenápadném článku publikovaném naším Institutem, a doporučujeme Jiřímu Flaišmanovi (text publikoval 21. prosince minulého roku na webových stránkách www.ipsl.cz v rubrice Echa (Fórum pro literární vědu) aby příště nezamlčel, že mu to umožnila jen a jen naše nezměrná tolerance a možná i naivita, představa, že když tak zdiskreditovaný marxovský vyučenec uvolní svobodným vědcům místo, kamsi se ukryje a ve skrytu bude tiše úpět, lze nad ním ještě mávnout rukou a křivdy napravit jinak, např. vrácením režimními spisovateli ukradených zámků a budov (kde ostatně jen tloustli a hloupě žvanili o socialistickém umění) původním odpovědným majitelům. Jenže pozor, on ani ostatní nezpytovali černočerné svědomí, nýbrž snovali pomstu, jistě se nevzdali svého snu o psancích, kteří budou vším, a potichu si zpívají o krvavých řekách, jak vždycky zpívali. To mělo být napsáno jasněji, pane doktore Flaišmane, a ne že ne.
   „Bylo to přirozené,“ píše dále stejný Flaišman, a stále volí ony polotóny místo jasných zvuků a pádných slov, protože „jeho profil angažovaného literárního vědce a publicisty normalizačních let již další existenci na „výsluní“ literárního provozu neumožňoval.“ V čem spočívala Blahynkova tzv. angažovanost, to všichni dobře vědí. Nezvalové, Bieblové, Werichové a Wachsmani, perfidně přejmenovaní na Voskovce, a taky Vančurové a další, o nichž stále dokola psal, samozřejmě nebyli žádnými lumeny naší literatury, jak skvěle pochopil prof. Peter Hrubý ve své monografii Daydreams ane Nightmares: Czech Communist and Ex-Communist Literature 1917-1987, jeden vedle druhého to byl nepochybně agent Komunistické internacionály, ale přeci jen o nich napsat pár řádek a sem tak něco z nich vydat (kdo je nečetl, ten se už z politického školení domů nevrátil) znamená cosi odborně znát, umět.
   Takže je pochopitelné, že po zázračném procitnutí naší občanské společnosti a jejím vítězství ve slavné Sametové revoluci zmíněný „vědec“ „opustil pražskou filozofickou fakultu, uzavřela se mu většina předních kulturních periodik, přestal se uplatňovat jako editor“. Bylo to samozřejmě jeho rozhodnutí, že s bolševikem kolaboroval a jemu sloužil, a ve svobodných poměrech se svobodní lidé dvojnásob, ba trojnásob svobodně rozhodují, takže svobodná fakulta se svobodnými činiteli a periodiky se svobodnými nakladatelstvími se svobodně rozhodly osvobodit se od Blahynků a spol. A tady se pletou pojmy: ne „opustil“, ale byl po právu vykázán z chrámu, „neuzavřela se mu“, ale byly před ním řízně přibouchnuty dveře. Žádné „přestal se uplatňovat“…
   Co by mělo Flaišmana varovat, je fakt, že „Blahynka ovšem úplně publikovat nepřestal, naopak jeho porevoluční bibliografie je dosti bohatá (ediční činnost tvoří již jen nepatrnou její část), byť je třeba dodat, že valnou většinu jejích položek nalezneme na stránkách pokoutního tisku spojeného s aktivitami KSČM (zvl. Haló noviny a Obrys-Kmen)“. No právě, i zde volme správná slova, přece Haló noviny a Obrys-Kmen nejsou nějaké „pokoutní tiskoviny“, ale virulentní a zavrženíhodné exkrementy, v nichž publikovat by se štítil každý svobodně a demokraticky myslící člověk, v nichž se to jen hemží perzónami geneticky zatíženými Marxovým vztekem, Engelsovou nenávistí, Leninovou pleší a jeho tvrdohlavou lží, vydávanou za Naši pravdu.
   Co je však vrchol, to je následující pasus: „Za průlom v této situaci lze však považovat rok 2011, který nabídl Blahynkovi pomyslnou rehabilitaci. Tu přineslo Blahynkovi angažmá v roli editora v prestižní ediční řadě klasické české literatury, jakou je Česká knižnice.“ Ta slova čteme s údivem a právem se ptáme za všechny slušné lidi, o jaké „rehabilitaci“ je řeč? Copak je možné zločiny komunistického literárního provozu (prováděné navíc na ukradených zámcích) jen tak vymazat z registru trestů? A jaké by to mělo neblahé důsledky?!
   „Pro ni Blahynka připravuje výbor z díla Vítězslava Nezvala, jehož první svazek (Básně I) již na podzim tohoto roku vyšel v brněnském Hostu. Není možné nepozastavit se nad paradoxem, že do této elitní ediční řady byl přizván badatel, který se pohybuje na druhém břehu než ti, kdož Českou knižnici zakládali (zvl. M. Červenka) a jejichž odkaz dosud dodával této významné edici jistý étos. Toto dilema – povýtce morální, neboť editorovu znalost nezvalovských materiálů není možné zpochybňovat – si však současné vedení České knižnice již asi vyřešilo.“
   A zase to matení pojmů… Flaišman se jistě právem pozastavuje nad tím, co označuje nedostatečně nebo jen málo odvážně jako paradox – i svobodné nakladatelství by si mělo uvědomit meze svobody své a stranit se úzkostlivě těch, kteří svobodu druhých, jak jsme si nevývratně jisti, neuznávají a nepochybně nadále sní o krvavé revoluci a obnově svých starých privilegií. Není to přece dilema jen morální, ale i jiné – o Blahynkově skutečné „znalosti“ nemůže být vůbec žádná řeč a Flaišman to měl dokázat, i když je to těžké, protože fakticky rehabilitovaný „znalec“ si počínal zvlášť poťouchle či spíše podle: toho svého komunistického Nezvala vydával tak, že pod pustou záminkou objektivity nevynechával ani ty verše a výroky, kde Nezval nebyl dost stalinisticky důsledný a chválil třeba Bucharina nebo Kalandru dávno předtím, než byli na oko oficiálně omilostněni; ale dělal to jistě proto, aby budil dojem, že marxistická literární pseudověda a textologie prý není nepoučitelná. Ve své prohnanosti šel tak daleko, že když z pamětí Z mého života nakladatelství proti jeho vůli vypustilo pár řádek ve prospěch Adolfa Hoffmeistra, ovšem také zakukleného bolševika, vůbec tu edici nepodepsal a svazek vyšel bez údaje, kdo ho připravoval k vydání. V tom byl stejně zákeřný jako ve své lektorské činnosti: dokonce napsal, aby se neřeklo, nemálo doporučujících posudků na rukopisy Ludvíka Kundery, Miroslava Holuba aj., jejichž vydání si nakladatelství dovolila, jen když měla řadu doporučujících posudků… Díky Prozřetelnosti za to, že je doba Blahynků pryč!
   Ale i kdybychom teoreticky připustili, že něco slušného mohl udělat, třeba v náhlém osvícení mysli, a že třeba něco uměl, nemá žádného morálního ani jiného práva tlačit se na místo těch, kteří statečně vzdorovali, trpěli, vzdorují bolševismu a bystře odhalovali i jeho postkomunistické výhonky. Ono demokracie ano, ale jen v míře – sám lid si přece nemůže vládnout, je však třeba lidu moudře vládnout (ano, toť skutečná vláda lidu). Svobodu ano, ale jen tomu, kdo si ji svými činy a majetkem zaslouží. Svobodně publikovat může každý, jen když si to svobodně zaplatí a ctí zákony. Ostatně těch pár škrabáků vládu lidu neohrozí, pokud se jim nevěnuje pozornost.
   O to horší je, co se od Flaišmana dozvídáme: „Další významnou příležitost v tomto roce dostal Milan Blahynka prostřednictvím spojení s o dvě generace mladším Davidem Vodou, s nímž se autorsky podílel na knize Bojím se jít domů, že uvidím kožené kabáty na schodech s podtitulem Zápisky Vítězslava Nezvala a jiné dokumenty k smrti Konstantina Biebla (Burian a Tichák /Knihovna Listů, sv. 8/ 2011)“. Je zarážející, že se našel někdo mladý, kdo své jméno s tímto zkrachovancem spojil coby spoluautor (nebo skutečný autor?), vždyť už to svědčí o domácích výhoncích bolševismu sdostatek. Že je ta „jejich“ edice podezřelá, to Flaišman jistě vidí, ani my nejsme slepí, ale postupuje cestou „chytrému napověz“ a neuvědomuje si, že pádnější slova by byla na místě. A tak si čtenář přečte, že „zvolili autoři způsob prezentace, jenž jim umožňuje s prameny pracovat co nejvolněji, tj. vytvořili vlastní autorský text, v němž mohou obsáhle citovat (ale i vypouštět), popřípadě dle libosti jednotlivé dokumenty do běžícího, výkladového textu volně zavěšovat.“ No není to podvod? A jakých „kožených kabátů“ se vlastně mohl bát salónní bolševik Biebl, sám jistě ve skutečnosti (jak časem určitě vyjde najevo) „kožený kabát“, který má na svědomí tisíce obětí. Jen je třeba důkladně zapátrat v archivech. Kdo hledá, najde, popřípadě nahradí, co bolševici z obavy před pravdou zničili!
   Líbí se nám, že moderní literární jazyk neustrnul, že odvážně kombinuje vazby se dvěma předložkami („spojení s o dvě generace“), technický a ekonomický pojem s uměleckým obrazem („literární provoz“), že i „text“ může klidně běžet a je možné do něj cokoli „zavěšovat“. Není to milé, rozkošně košaté? Méně potěšitelné jest, že „volný způsob práce s prameny“ je jen diplomatický výraz (proč?) pro ostudné editorské počínání, totiž pod rouškou domněle vědecké objektivity ostouzet naše bojovníky proti komunistické diktatuře, kteří už tehdy věděli, jací hlupáci jsou komunističtí takzvaní avantgardní básníci, a publikovat, co pozdější disidenti na prahu padesátých let psali v letech své nezralosti, nezkušenosti, pomýlenosti, a nevkusně tak připomínat jejich dobovým jazykem poznamenané výhrady proti „básníkům“, kteří sem zavlékali komunismus! To má být seriózní Blahynkova (Vodova) edice? To má být nějaká věda? Nedivme se proto, že oba „badatelé“ nám ve své knize naznačují, že Konstantin Biebl skutečně asi spáchal sebevraždu, když je jasné, že byl zavražděn estébáckou totalitní mocí, nebo že byl alespoň ke smrti dohnán stejně jako miliony dalších Čechů. Důkazy mluví jasnou řečí, „editoři“ jen kalí vodu, jak bylo zvykem ve všech bolševických tiskovinách. Pokud tedy „jejich komentovaná koláž příliš objevů nepřinesla, není to žádný div, jen nám chybí sebemenší zmínka o tom, jaký objev ta edice vlastně přináší. Proč nenapsat, že žádný, když je to jistě pravda. (O promyšlené obmyslnosti „editorů“ svědčí i to, že si výslovně neuložila přinést nějaké objevy, ale jen shrnout, co se doposud o Bieblově smrti hlásalo, jako kdyby si čtenář mohl udělat úsudek sám, není-li poučen opravdovou antibolševickou vědou.)
   „Závěrem je však třeba se pozastavit nad zdánlivou maličkostí, s níž se u tohoto titulu setkáváme: přes dvě stovky tiskových stran (odmyslíme-li obrazové přílohy, soupis literatury, doslov a odpočteme-li všechny citované dokumenty) obsahuje značnou porci původního, na sedm kapitol rozčleněného autorského textu tandemu D. Voda – M. Blahynka. Přesto na obálce knihy, na jejím titulním listu (a tím pádem již i na kartotéčních záznamech knihovních ústavů) jsou uvedeni jako autoři publikace Vítězslav Nezval a Konstantin Biebl (taktéž v tiráži je uvedeno pouhé „K vydání připravili…“). Bylo by možné samozřejmě vyvodit, že původcem této „záměny“ může být nakladatelství, které využilo příležitosti a provedlo trochu nešťastný marketingový tah, není možné si ovšem nepřipustit, že Blahynkovo jméno je v knize upozaděno úmyslně. Na knize tak zůstává podivný stín: její skuteční autoři jsou buď tak skromní, že nechtějí svá jména stavět na odiv, anebo s námi hrají podivnou hru na schovávanou.“
   Nestačilo by napsat, že celá „edice“ je promyšlený a nikoli jediný útok na naši porevoluční revizi dějin české literatury a že hlavní pachatel zneužil mladšího editora? Že se čtenáři podsunuje něco, co se čtenářům vlichocuje jako příspěvek k objektivnímu poznání? Jiří Flaišman to zase jen kulatými slovy naznačuje, ale kde je drzost nejvyšší, tam žádná noblesa neplatí, tam je třeba říci pádně a nekompromisně: Ven! Vyklizujeme! Doufám, že i Institut pro studium literatury pochopí, že tato „podivná hra na schovávanou“ by se příště nemusela vyplatit.
   Leč nabízí se další možnost, jak záhubné působení bolševismu potírat ještě noblesněji a nechat studenty a badatele, svobodnou veřejnost, aby si utvořili vlastní názor. Proč vůbec o těch komunistických slintech psát? Kdyby drtivá většina demokratického literárního a uměleckého tisku taktně mlčela, jako v případech jiných velmi problematických perzón, nikdo by po těch „podivných hrách“, „pokoutním tisku“ a morálce lidí „na druhém břehu“ ani nevzdechl. Když je mohou ignorovat v médiích veřejnoprávních, prestižních a důvěryhodných, jen s několika trapnými výjimkami, jako vychválení toho „básníka“ Sýse třeba, proč o nich psát a ještě je propagovat jako „rehabilitanty“ na stránkách (žel ještě málo důsledného, protože málo kritického a odvážného) akademického Institutu?
   Sursum corda – tasme meče!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]