Pierre-Louis Rapcorps se nedal k policii proto, že by se k tomu cítil povolán.
   Když dospíval, nezdálo se mu, že by měl smysl pro ochranu města a majetku.
   Popravdě řečeno necítil smysl ani pro to, ani pro ono. Možná neměl smysl docela
   pro nic? Pociťoval jen nejasné přání vydělávat si na živobytí s co nejmenší námahou. Zkusil to v různých zaměstnáních, dělal přidavače na stavbě, skladníka,
   metaře... ale bylo mu třiadvacet a pořád v sobě neobjevil žádnou zvláštní náklonnost k nějakému povolání.
   Oženil se s pokladnicí ze supermarketu Martinou Delcourtovou, řečenou Tina,
   a aby mohl náležitě plnit úlohu manžela a budoucí hlavy rodiny, rozhodl se dát
   se k policii, jedinému cechu, jak říkal, který nikdy nemá dost paží, mozků a počestnosti. Co do počestnosti, Pierre-Louis Rapcorps se mohl chlubit minimem:
   nic neukradl a nikoho nezabil. Jeho paže mohly být rozhodně k užitku a dalo se
   předpokládat, že jako všechny lidské bytosti má i mozek.
   Pierre-Louis Rapcorps, nacpaný do uniformy a s přiděleným pořadovým číslem
   P. I. 12, se cítil báječně. Pochopil, že nalezl své místo a že může dělat
   jediné - dát volný průchod smyslu pro povinnost a pro autoritu, který v sobě
   objevil díky nové kariéře.
   Mezi zodpovědnými úkoly, jako bylo úřední konstatování přestupku u majitelů pejsků, kteří kadili v parcích, nebo u majitelů aut zaparkovaných na zakázaném
   místě, bylo něco, kde byl ve svém živlu, ba dokonce mu to dělalo velice dobře:
   zjišťování totožnosti jedinců se snědou pletí a s kudrnatými černými vlasy.
   P. I. 12 měl na to svůj vlastní grif. Potkal-li takové individuum, úkosem na něj pohlédl a pomalu ho minul. Když byl dva tři metry od "svého muže", který už naivně věřil, že unikl policejní kontrole, P. I. 12 udělal čelem vzad, namířil si to rovnou k oběti, přičemž jí hleděl přímo do očí, a nařídil: "Papíry!" Ten druhý se zmateně hrabal po kapsách, skláněl hlavu a tak nastavoval strážníkovi P. I. 12 své černé kudrny, a zrovna takovéhle pačesy P. I. 12 hrozně rozčilovaly.
   "Na stanici!" zařval.
   "Proč?"
   "Nedělej blbýho! Víš to líp než já, ty šakale!" A P. I. 12 řval ještě víc.
   Výrazem "šakal" se P. I. 12 lišil od svých kolegů, kteří většinou vykřikovali:
   "Ty přičmoudlej Arabáku!" P. I. 12 byl velice hrdý na svoje originální oslovení, které potvrzovalo jeho kultivovanost. Jako chlapec zbožňoval Pierre-Louis Rapcorps příběhy z džungle. Slovo šakal, které v nich objevil, v něm vždycky vyvolávalo dojem kruté a prohnané zvířeckosti. To slovo obsahovalo jakousi tajemnou hrozbu, bezejmennou, neurčitou a přece skutečnou. Šakal byl každý, kdo strážníka P. I. 12 nějak ohrožoval, každý, kdo byl jiný než on. Šakal, to byl ten ježatý porost na hlavě, pozůstatek nebezpečné džungle.
   P. I. 12 byl v novém zaměstnání rok a půl, když jeho žena porodila chlapečka. Byl radostí bez sebe. Jeho otcovská horlivost se projevovala i v práci: už nedával pokuty za psí hovínka a věnoval se výhradně lovu na šakaly.
   Čas běžel... Na hlavičce miminka teď rostly černé, kudrnatící se vlásky.
   P. I. 12 viděl, jak to rouno houstne, a občas cítil, jak mu to leží v žaludku.
   Když byly chlapci dva roky, bylo vidět, že je předčasně vlasově vyspělý: stavěl
   na odiv husté tmavé kudrny. P. I. 12 vybuchl:
   "Kruci práce! Vysvětlíš mi konečně, proč má ten kluk tak odporný vlasy?"
   "Odporný!" opáčila Tina s klidem, který by jí záviděla i ta nejprotřelejší
   ženská. "Naše děťátko má vlásky hezky černé, hezky lesklé a hezky kučeravé."
   "No právě!" zahřměl P. I. 12. "Nemá je jako já, ani jako ty. Nikdo z mý rodiny takový vlasy nemá. A z tvý taky ne!"
   "A víš ty," odpověděla Tina znalecky, "jaké vlasy měl tvůj praprapradědeček?"
   "Děláš si srandu? Nikdo, říkám, nikdo z mý rodiny nemá tak hnusnou hřívu."
   "Pán si snad nechal udělat rodokmen?"
   "Nepotřebuju ten tvůj rodokmen! Vidím co vidím!"
   Protože na to, co viděl, se díval zlým a planoucím pohledem, Tina nasadila všechny páky a řekla jemně:
   "Co vidíš, kocourku, to se stává docela často. Říká se tomu kombinace genů, nebo
   přesněji opožděná kombinace genů. Můžeš si být jistý, kocourku, že mě to taky trochu překvapilo. Ale já, místo abych hulákala jako ty, jsem si šla promluvit s doktorem. To je divné, pane doktore, to dítě není podobné ani otci, ani matce. Ten se teda smál, ten doktor. Tos měl vidět, jak se smál...! No a pak mi vysvětlil opožděnou kombinaci genů. Nevyvaluj oči, kocourku. Všechno ti to povím. Někdy před 300 lety měl někdo z tvé nebo mé rodiny podobné vlasy; a 300 let to trvalo, než se jeho geny, předávané z generace na generaci, teďka objevily u toho děcka, které za nic nemůže, chudáček."
   P. I. 12 se z toho nemohl vzpamatovat. To se muselo stát zrovna jemu, tahleta opožděná kombinace genů. Jemu, který byl předtím tak šťastný! Nějaké rozmary
   genů mu musely jeho štěstí rozmetat! A pocítil k těm dědičným faktorům neurčitou
   averzi. Takže stále častěji svým obětem, místo aby je urážlivě nazýval šakaly, vmetl do tváře: "Ty hnusnej gene!", a to se zdrcujícím opovržením.
   Zmítal se mezi nenávistí ke genům a mezi nedůvěrou k Tině, které občas nadával
   do děvek, když už mu mlha v mozku houstla přímo nesnesitelně. A tak se P. I. 12 dal na pití. Často se vracel pozdě a opilý. Ale zas se mu musí přiznat, že se opilství oddával jen v civilu, protože by byl za nic na světě nechtěl zkompromitovat prestiž své uniformy a poskvrnit čest policie.
   O dítě se už nezajímal, leda že když si večer přihnul a šel pak kolem jeho postýlky, špitnul: "Zatracenej hnusnej gene!"
   Jednou v sobotu, když se vrátil nalitý víc než obvykle, nalitější než dvacet Dánů dohromady, zakopl P. I. 12 v koupelně přes bidet, upadl a okamžitě začal chrápat.
   Na tu chvíli Tina čekala. Navlhčila vlasy svého muže tuhou trvalou a čekala, až
   přípravek začne působit. Když byl P. I. 12 kudrnatý jak beránek, obarvila mu
   světlehnědou kštici na havranově černou.
   P. I. 12 se při té piplavé práci několikrát vzbudil a ochraptěle se ptal: "Proč jsem tak mokrý?" A Tina, která málokdy ztrácela duchapřítomnost, pokaždé odpověděla: "Protože tě meju, kocourku. Protože ses vrátil zadělanej jak loveckej pes, plnej svinstva." Konečně mohla konstatovat: "Jaký otec, takový syn. Teďka mi dá pokoj!" Bezohledně s manželem zatřásla a nařídila mu, aby šel do postele. P. I. 12 s fňukáním poslechl, a když se nakonec svalil do manželské postele, začal znovu krásně pravidelně pochrupovat.
   V devět ráno do něj Tina šťouchla loktem: "Je neděle, kocourku, devět hodin!"
   P. I. 12 vypadal, že nic nechápe, a tak zakřičela: "Je neděle, říkám! Jdi nám koupit máslové perníčky!" P. I. 12 se pořád nehýbal. To už se Tina opravdu rozzlobila: "Hybaj! Mně je to jedno, jestli se vrátíš zpitý jako celé Dánsko plné Dánů, ale nesnesu, abys lenošil. Chci svoje máslové perníčky!" A už bez jakéhokoli ohledu ho shodila z postele.
   Ten, když zjistil, že je úplně oblečený, se zahanbeně zvedl a vyšel z pokoje, ani se na Tinu nepodíval. Těžce se sunul k věšáku v hale a strhnul z něj svou plátěnou modrou bundu.
   Ranní svěžest ho postavila na nohy. Já musím mít ránu, pomyslel si a vtáhl hlavu mezi ramena. A tak se tři čtyři minuty vleče jako uondaný člověk. A najednou:
   "Papíry!"
   Výzva pronikne P. I. 12 do hlavy, kterou teď hloupě zvedá ke dvěma četníkům ve službě. Opravdu blbá hlava, a to je rozveselí.
   "Myslím, že máme co dělat s pěkně vyčuraným přičmoudlíkem." Úvaha je doprovázena herdami.
   P. I. 12 nic nechápe, snad jen to, že musí mít před sebou dva kretény.
   "No ne... vám snad přeskočilo," vypraví ze sebe konečně P. I. 12. "Nevíte,
   s kým mluvíte, chudáčkové pito..."
   Dobře natrénovaný direkt mu sklapne čelist, než vysloví poslední slabiku.
   P. I. 12 ztratí rozvahu a sbírá se, aby mu to oplatil, ale... v útrobách mu vybuchne dávka olova a udělá konec jeho poslednímu ohromení v životě.
   Tina tu neděli neměla svoje máslové perníčky; utěšila se tím, že bez otálení znovu začala experimentovat s kombinacemi genů.

   Přeložila VLASTA MISAŘOVÁ
   Z knihy Génius a malířka labyrintů, kterou si můžete koupit nebo objednat ve Futuře za 78 Kč

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]