Letošní Nobelovu cenu za literaturu získal turecký spisovatel Orhan Pamuk. Oceněn byl autor, který "při hledání melancholické duše svého rodného města odkryl nové symboly potýkání se a ovlivňování kultur" - napsala ve zdůvodnění svého výroku Švédská královská akademie věd.
   Pamuk je už dávno považován za spisovatele tlumočícího tajemství kultury Východu do jazyka kultury Západu. Jeho knihy vyšly ve čtyřiceti zemích, česky zatím žádná, zatímco v sousedním Polsku čtenáři mohou sáhnout po Pamukově 550stránkovém díle Sníh, které autor označuje za svůj "první a poslední politický román".
   Impulsem mu bylo zhoršení vztahů mezi muslimským Východem a křesťanským Západem. Román je považován za pokus přijít na kloub složitým kořenům současného terorismu.
   Laureát se narodil v zámožné turecké rodině v Istanbulu 7. června 1952. Vyrůstal ve čtvrti Niszanaszi, v rodině podobné té, kterou představil v románu Kara kitab (Černá kniha). V dětství a mládí toužil po kariéře malíře. Po absolvování gymnázia začal pod nátlakem rodiny studovat architekturu. Brzy však přestoupil na novinářskou fakultu. Psát začal už jako student. Jeho první román Karanlik ve Isik (Světlo a mrak) vyšel v roce 1974. V Cevdet bey ve ogullari (Dževdet bej a jeho synové) z roku 1982 Pamuk navazuje na osudy své rodiny.
   O rok později vyšel Sessiz ev (Tichý dům), román představující osudy tří generací rodiny istanbulských obchodníků. Mezinárodní slávu mu vynesl historický román Beyaz kale (Bílá tvrz) z roku 1985, v němž popisuje vztah benátského nevolníka k tureckému pánovi. Je to první kniha, v níž Pamuk odložil realismus a nahradil ho formálním experimentem. New York Times po překladu knihy do angličtiny napsaly: "Na Východě se objevila nová literární hvězda - Orhan Pamuk".
   Čtvrtým románem v řadě je Kara kitab (Černá kniha) - zřejmě nejvíce kontroverzní, ale nejlepší dílo současné turecké prózy. Na jejím základě Pamuk napsal scénář filmu Gizli yuz (Tajná tvář), režie se ujal Omer Kaavura.
   Román Yeni Hayat (Nový život) z roku 1994 vešel do historie turecké literatury jako "nejrychleji vyprodaný náklad". V následujícím díle Benim adim kirmizi (Jmenuji se červen) z roku 1998 Pamuk popisuje život a umění osmanských mistrů miniatur v 16. století. Kniha autorovi vynesla prestižní cenu International IMPAC Dublin Literary Award.
   Doma Pamuk není prorokem. Na jaře 2005 s ním byl zahájen soudní proces, žaloba ho vinila z "urážky tureckého národa", neboť se na mezinárodním fóru odvážil hovořit o masovém vyvražďování Arménů a Kurdů v Turecku. V rozhovoru pro jeden švýcarský deník v únoru 2005 Pamuk řekl: "Třicet tisíc Kurdů a přes milion Arménů bylo ve 20. století v Turecku vyvražděno, ale nikdo nemá odvahu o tom mluvit". Tato slova státní prokuratura označila za národní zradu a sepsala žalobu. Trestní řád za "urážku tureckého národa" vyměřuje trest odnětí svobody od tří do čtyř let.
   Proces s Pamukem měl ohlas v celém světě. Evropský parlament do Turecka vyslal svého pozorovatele. Protestovali především levicoví spisovatelé, např. José Saramago, Gabriel García Márquez, Umberto Eco, Carlos Fuentes, Mario Varga Llosa.
   Až letos v lednu v souvislostí s úsilím Turecka o členství v Evropské unii bylo Pamukovo stíhání zastaveno. V průběhu procesu byly na istanbulských ulicích páleny Pamukovy knihy a dav házel kameny na automobil, který spisovatele odvážel ze soudní budovy. Pamuk se nedal zastrašit a nepřestal kritizovat politickou situaci v Turecku. V rozhovoru pro Die Welt řekl: "Nedomnívám se, že demokracii v Turecku ohrožuje současná vláda, která se ztotožňuje s islámem. Ohrožení plyne z armády, ta je zrezivělou brzdou demokratických reforem".
   Pamuk byl prvním spisovatelem muslimského světa, který odsoudil fatfu ajatolláha Chomejního na Salmana Rushdieho.
   Kritici označují román Sníh za knihu inspirovanou tvorbou velkých ruských spisovatelů 19. století. "Kam směřuješ, Rusko?" ptal se autor Mrtvých duší Gogol, Pamuk se ptá: "Kam směřuješ, Turecko?"
   Děj se odehrává v devadesátých letech na východě Turecka, nedaleko hranice s Arménií. Hlavní hrdina, turecký básník Ka, přijíždí do městečka Kars a vzplane láskou k ženě Ipek, dávné přítelkyni ze studií, která nedávno opustila manžela, kandidáta na starostu města za muslimskou stranu. Volby se však nekonají, neboť město je v náhlé sněhové kalamitě odříznuto od světa. Katastrofy využije skupina samozvanců k násilnému převzetí moci. V čele bandy stojí známý Ka, kdysi populární istanbulský herec Sunay Zaim, s nímž Turecko počítá, že v oslavném filmu o zakladateli republiky Atatürkovi ztvární hlavní roli.
   Provinční Kars se stane dějištěm událostí, o nichž snili titulní hrdinové Dostojevského románu Běsi. Nadšenci pro laické Turecko přebírají moc a krvavě likvidují odpůrce pokroku. Do vězení zavírají a v kobce mučí všechny nepřátele republiky - studenty školy, která vyučuje korán, kurdské nacionalisty a k Teheránu se obracející muslimy.
   Příchozí z Evropy, který přestal chápat dávno opuštěnou vlast, se zaplete do krvavého dramatu. Vyjadřuje soustrast masovým obětem převratu, ale dobře si uvědomuje, že až se role obrátí a moc ve městě převezmou muslimové, on sám v Karsu nepřežije ani den. Chce utéci prvním vlakem, který z města po oblevě sněhové pohromy odjede, a vzít sebou milovanou Ipek. Netuší však, že její minulost skrývá temné tajemství...
   O všech událostech se dozvídáme od přítele Ka, istanbulského prozaika Orhana. Spisovatel se po letech vypravuje po stopách Ka, do Frankfurtu a Karsu, aby našel ztracený básníkův sešit. Ka v něm zapsal několik svých posledních veršů - stejně jako hrdina románu Borise Pasternaka Doktor Živago skryl černý papír v revolučním spáleništi.
   Podobných podobenství je v románu řada: otec lásky Ka, nadšenec pro laický stát a Evropu, je jako vymalovaný Stěpan Verchovenský - žalostný liberál starého data z povídky Dostojevského. Sám Ka v prvních kapitolách krouží po městě jako turecký Čičikov. Autorem, s nímž se Orhan Pamuk podle všeho ztotožňuje nejvíce, je jiný velký klasik ruské literatury - Ivan Turgeněv.
   Hrdinové Sněhu vedou nekonečné pře o budoucnosti své země, diskutují o Evropě a šancích na poevropštění své vlasti. Jedni se obávají teroristů, jiní s nimi sympatizují nebo sami sahají po revolveru. Je zde samozřejmě také motiv nešťastné lásky.
   Pamuk byl shodou okolností oceněn přesně v den, kdy francouzský parlament přijal usnesení odsuzující Turecko za genocidu Arménů a zakazující tuto genocidu zpochybňovat. "Navzdory mé úctě k literární hodnotě Pamukova díla, které znám a oceňuji ho, soudím, že právě jeho výpovědi na téma vyvražďování Arménů převážily v rozhodování členů Švédské královské akademie věd v jeho prospěch," řekl agentuře Reuters Suat Kiniklioglu, politický analytik v Ankaře. "Soudím, že řada Turků tiše v duchu souhlasí s Pamukem, i když oficiálně se toto téma v novinách neobjevuje. Nevěřím, že politika neměla vliv na přiznání literárního Nobela," dodal Kiniklioglu. "Jsem přesvědčen, že tato cena má více charakter politický než literární," soudí turecký spisovatel Poinar Kur.
   Tomu oponuje prezident Švédské královské akademie věd Horace Engdahl: "Samozřejmě lze očekávat i politické interpretace našeho rozhodnutí, ale nás to vůbec nezajímá".
   Není pochyb o tom, že literární Nobel pro Pamuka zvětšuje šanci na popularizaci turecké kultury - neobyčejně barevné, významné a zajímavé. Tato kultura byla ve světě doposud vnímána pouze prostřednictvím tureckých emigrantů, zatímco turecké společenství je s Evropou spojeno už od konce 19. století.
   Pamuk předbíhá některé politické faktory vzrušující svět. Je nejen spisovatelem, ale také vynikajícím představitelem liberální turecké inteligence, nikoli té dogmatické, jakobínské, ultrasvětské, ale skutečně liberální, nejvíce proevropské, jíž se v Turecku říká "osvícenci". Právě tato skupina soudí, že pokud má Turecko vstoupit do Evropské unie, musí se zdemokratizovat, odkrýt černé karty vlastní historie, složit účet svědomí ve věci Arménů, změnit postavení Kurdů. Do tohoto kontextu lze zařadit Pamukovu kritiku vyvraždění půldruhého milionu Arménů, za niž ho nacionalističtí prokurátoři pohnali před soud.
   Nacionalisté nebudou spokojeni. Pro ně Pamuk není hrdinou, nýbrž symbolem kosmopolitismu a liberalismu. Je však třeba mít na paměti, že spisovatel není jednoznačnou postavou. Například vládnoucí islámsko-demokratické seskupení k němu má ambivalentní vztah. Jako světský liberál pro ně není postavou z jejich pohádky, ale když stál před trestním tribunálem, premiér Recep Tayyip Erdogan a ministr zahraničí Abdullah Gul se postavili na jeho obranu. Nejsou to jeho příznivci, ale ani nepřátele.
   Spor o Pamuka neutichne, protože se týká základních otázek: Jak definovat turecký národ? Jakým státem má Turecko být? Jaké postavení v něm mají mít Kurdové? Jak hodnotit minulost? O tak zásadních otázkách se každý národ pře několik pokolení. Pamukova pozice se však nepochybně upevní - vláda a většina politiků bude muset veřejně přiznat, že Nobelova cena je tureckým úspěchem.
   Nacionální křídlo turecké společnosti bude nyní křičet, že Pamuk je trojským koněm Západu, který trhá na kusy dobré jméno Turecka. Nelze však jeho tvorbu spojovat výlučně s arménskou otázkou. Pamuk se věnuje řadě jiných témat, píše o tureckém sebeurčení, o úloze náboženství, světského establishmentu, o vztahu mezi společností světskou a náboženskou. Ukazuje nejednoznačné Turecko v celé mozaice a to je největší hodnota jeho tvorby. S ní se však úzce snoubí kritika turecké nechuti konfrontovat se s vlastní historií. Proto se Orhan Pamuk stal symbolem boje za svobodu slova.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]