Jak se dal v polistopadových časech slyšet poslanec Marek Benda, měly skončit v kriminálech rovnou tisíce bolševiků, policistů, komunistických prominentů, estébáků, avšak - jak pravil - souzeno nějakých 200 až 300 lidí. Tak citoval rozhodnutí mladíka, narozeného roku 1968, někdejší ministr obrany Miroslav Vacek. Mladý lidovec Benda a tedy zbožný synek hodlal takto nastolit spravedlnost v Čechách. Ve skutečnosti si sedl za katr „pouze“ Miroslav Štěpán, který „za totalitní zločiny“ něco odseděl.
   V poslední době došlo na dalšího viníka, šestiletý trest vězení dostala prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová, vetchá 87tiletá stařenka. Dopustila se před půlstoletím vskutku trestuhodného vystoupení, když se nechala vtáhnout do procesu s Miladou Horákovou. Nedostudovaná dělnická prokurátorka, která sotva přesáhla věk dvaceti let, se stala, (jistě z ochoty a křečovitého „uvědomění“) součástí dobře aranžovaného dramatu, v němž se vyznamenal prokurátor Urválek. Avšak dnes, v začínajícím tisíciletí, zůstala naživu už jen tato jediná stařenka, kterou posadili za katr na doživotí.
   Filozof Václav Bělohradský se onehdy zmínil o průběhu tohoto procesu z televizního záznamu. Poznamenal, že výkřiky nažhavené prokurátorky a jejich následné vysílání vyhrotily soudní rétoriku „do grotesknosti“. Prokurátorka Polednová má slovo. Zatímco textilačka Herajtová z Kotony v Berouně zvyšuje svůj výkon na automatických stavech…, Horáková v podzemí dává dohromady nepřátelské bandy ke zničení republiky. A Bělohradský směšnost této soudní scenerie rozvádí poznámkou, že nikdo ze soudců, ale ani nikdo z občanů se nezeptal, co měla Herajtová z Kotony společného s věcí, o níž u soudu doopravdy šlo. Ve skutečnosti se jednalo o soudní inscenaci a Miladě Horákové „o krk“. Tedy tato stará žena, z níž (bohužel) čiší i dnes zarputilost, svůj ortel očekávala celých dvacet let od velkého Listopadu 1989. Tak rychle a tak „promyšleně“ totiž pracuje dnes soudnictví v Čechách, které dosáhlo nakonec tak zoufalého stavu, že se handrkují, ba soudí mezi sebou i soudci a státní zástupci, a nevypočitatelní reprezentanti ministerstva spravedlnosti. Když usedne porota, je přečasto zavalena štosy spisů, hromadících se neskonalý počet let. Když sledujeme souzení v Čechách, shledáváme, že jde vesměs o šizunky, zloděje a podvodníky, a jejich prodlužovaná stání se protahují na průměrných osm let, většinou na svobodě, což způsobuje obvyklé úniky nejen kapitálu, ale viníků. Krom toho se násobí podezření z úplatků, a dějství končí zpravidla velkolepým zametáním kauzy pod koberec. Ovšem když si starý estébák, vystupující pod jménem major Kareš (vlastním jménem Jan Kavan, což je shoda jmen s českým diplomatem), „vypůjčil“ osobu s krycím jménem „Mery“, a to krátce po její klinické smrti, dosáhl jediného: totiž opakování infarktu s těžkým postižením srdeční stěny. Nu a vida – takzvaný major Kareš se ani osobně neomluvil, ani nebyl vyšetřován kolegy, kteří akci „Mery“ rozpracovali, vůbec nestanul před soudem. A to navzdory tomu, že šlo o vědomý pokus vraždy s následným poškozením zdraví, které se – podle paragrafů trestního zákoníku - rovnaly nejméně trestu osmi let vězení.
   Takže trestuhodní se v polistopadové éře vymykali jakémukoli „popotahování“; milý major Kareš vstoupil do obchodu se zbraněmi, kde jej zastihli a očividně přehlédli „mistři“ prověrek. Tak to bylo dosti zhusta, a z tzv. zločinné komunistické minulosti bylo vybráno jen pár trapných hrozinek. Nu a na „zloděje“, v nichž se staří političtí mezuláni proměnili otočením kabátů, jak se snadno přesvědčíme, se přinejmenším zapomnělo, možná jen proto, že v kešeních těchto „kramářů“ cinkalo hojné spropitné. Inu stalo se a přitom Václav Havel propustil krátce po listopadovém šantánu víc než dvě třetiny tehdejších vězňů, tedy přes 20 000 osob z celkem 23 476 sedících za mřížemi. Pan exprezident si potom stěžoval, jak se nám vyrojili podvodníci, spekulanti a ničemníci všeho druhu, ale přitom to byl on sám, kdo velkorysou amnestií pustil do světa grázly všeho druhu, nevyjímaje vrahy. Mimochodem i na internetu se přesnému součtu, inventuře syčáků vyhýbají. Během několika prvních týdnů propuštění vězni zavraždili na 30 až 60 osob. Havel ve své velkorysosti sice zrušil trest smrti, ale nevydařenou amnestií odsoudil k smrti desítky nevinných. O surových loupežích starých recidivistů ani nemluvě. Jinak (co se trestu skutečných viníků týče) mohli bychom hovořit o amnestii, což je slovo odvozené z řečtiny (amnestia). Nádherné použití hlavně v našich časech, neboť řecké amnestia znamená tolik co „zapomnění“, anebo, jak rádi říkáme, „tlustá čára“ za špatnou aktivitou vesměs našich celebrit a politiků.
   Jinak pozoruhodným úkazem je, že se 23 tisíc míst tak rychle vyprázdnilo, jako vzápětí zaplnilo trvalými hosty těchto zařízení. Žádní kramáři a podvodníci, ale ani „bolševičtí papaláši“. V červnu 2009 21 824 ničemů, dalších 7400 nedočkavců čeká, až se uvolní nějaké místo, a tak by pro mnoho dalších (míst je stále méně), by rádi zavedli domácí vězení. Jenomže na náramky k elektronickému sledování nemáme dost peněz. Přitom nemáme finance ani na stavbu či přístavbu kriminálů, nehledě k tomu, že vězeň stojí denně okolo 700 korun, a může se válet před televizní obrazovkou. Makat je nikdo nedonutí, a ti, kteří ze zištných důvodů něco dělají, začasté brzy otráví cizí zaměstnavatele. Kdo někdy pracoval v podniku, zaměstnávajícím například postižené osoby, ten ví, s jakou chutí předávaly průmyslové podniky a nakonec i kriminály odfláknutou práci skutečným chudákům. A přitom řešení je nasnadě – stačí, aby se s vězni zacházelo jen tak, jako se svobodnými občany ve vojenských uniformách bývalého režimu. Když tankový pluk z Kolína vyrazil do prostoru Mimoň, důstojníci se mohli ubytovat v takzvaném Internacionálu, rozstřílené chalupě okolo venkovské kachlíkové pece. Mužstvo spalo na sněhu, přikrytém stanovými celtami. Na zahřátí si museli počkat, až si vykopou zemljanky. Já jsem většinu času trávil v takzvaném Calypsu, se slovenským lékařem, který nocoval i ošetřoval raněné v prasečím chlívku. Takže nic nebrání moci, aby uvězněné kriminálníky uzavřela mezi dráty, dodala materiál (mezi odsouzenými jsou i stavaři ba vysokoškolsky vzdělaní znalci) s jednou jistotou: „Budete bydlet chlapci v tom, co si sami postavíte.“ A měli bychom věznice: vazební, s dohledem, dozorem, běžnou i zvýšenou ostrahou. Ne-li s předpokladem zlepšení jejich morálních kvalit.
   A jak si zatím v této zemi počíná spravedlnost? Inu právník, za Stanislava Grosse i Jiřího Paroubka, ministr skutečně slepé spravedlnosti, Pavel Němec, se často znemožnil nejen arogancí, která bývá podle Wericha parukou intelektuální pleše. V roce 2005 se ženil v Dubaji, tedy v arabských emirátech, a tudíž nebylo divu, že vzápětí propustil katarského prince, pocházejícího právě z těchto končin. Princátko, které eroticky řádilo se čtrnácti dívkami, jimž nebylo ani patnáct let, bylo zprvu odsouzeno na dva a půl roku kriminálu. Leč Pavel Němec, z titulu své funkce, prince z vazby propustil, předal katarským úřadům, takže člen královské rodiny Hámid bin Abdal Sání pobyl doma v base jen 48 hodin. Od té doby, jak se dočítáme, se dokonce již opět objevil i v Praze. Nakonec se „profláknutý“ Pavel Němec stal (nebo právě proto) poradcem Topolánkovy vlády, a dnes jeho právní kancelář participuje na lukrativní zakázce, totiž na vymáhání mýtného, které je odměňováno 10 miliony korun za jediný rok. Takže nás zase může dráždit při sporných otázkách na televizní obrazovce. Nu a Stanislav Gross, který nebyl s to prokázat původ půl milionu korun na zařízení bytu, dnes již formou spekulační koupě a prodeje akcií energického podniku získal 110 milionů korun – a tak se ho už nikdo a na nic neptá.
   Jediný zbožný a spravedlivý Marek Benda, který chtěl svého času pozavírat až 300 lidí z bývalého režimu, je dnes trapným pamětníkem vlastních slov – naštěstí nic se tak rychle nezapomíná jako vlastní trapné bláboly. Stalo se tak i tentokrát, a tak drzý chasník může do budoucna vymýšlet další a dokonce ještě nehoráznější hlouposti.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]