Stěží najdete na téhle zemi člověka, který by se vychloubal tím, že za celý svůj život nepřečetl ani jedinou knihu. Všichni by ho zřejmě považovali za pitomce.
   Mnohem víc jsme ochotni vážit si těch, co toho přečetli hodně. I když o některých z nich rádi tvrdíváme, že to přehánějí, o jiných zase, že jim to stejně není nic platné, a abychom jejich znalosti alespoň trochu zlehčili, označujeme je jako knihomoly, podivíny a bůhvíjak ještě. Ale bez knih si svůj život představit neumíme. Pokud máme děti a jsou ještě malé, hledáme v paměti, co nám v ní zbylo z pohádek a dobrodružství, abychom alespoň do usínání dětí vyprávěli ty podivuhodné příběhy o hledání radosti, lásky a štěstí. Nebo rovnou zajdeme do knihkupectví a hledáme Němcovou, Andersena, abychom těmi půvabnými příběhy obohatili knihovničku těch malých, co už sami umějí číst.
   Knihy jsou tu odedávna.
   Jaké asi muselo být překvapení anglického archeologa Austena Henryho Layarda, když někdy v polovině 19. století vykopal v Mezopotámii hlavní město dávné říše a prokopal se přímo do knihovny krále Ašurbanipala. Objevil pohádkové, vpravdě královské bohatství: na 30 000 hliněných destiček s nápisy, které už sice nikdo neuměl přečíst, které však po rozluštění klínového písma nabídly světu neobyčejné vědomosti pradávných lidí z lékařství, přírodovědy a jiných oborů. A nakonec i první velký epos, první skutečné literární dílo, jímž se vlastně počíná světová literatura, slavný Epos o Gilgamešovi, bájném králi města Uruk. Jaký asi byl údiv zvídavých badatelů, když právě v tomto eposu našli následující verše:
   "Po šest dnů a nocí sedm
   burácel vítr a potopa s bouří pokryla zem."
   Takto byla už někdy v 18. století př. n. l. zpracována báje o potopě světa. Ke všemu se tu ještě objeví předchůdce praotce Noa, a jako on vypouští holubici a havrana, aby zjistil, zda už někde vystoupila země z ničivého přívalu.
   A nějaký pravěký vtipálek vtiskl do jedné z hliněných destiček škodolibý vzkaz svým potomkům. Čteme tam:
   "Kamkoli pohlédneš, všude jsou lidé stejní pitomci."
   A máte po originalitě, pane Šimku! Neznámý pradávný autor se vám posmívá z hlubin času.
   Ani na valníku, taženém čtyřspřežím kladrubských hřebců, by se nám nepodařilo odvézt podivuhodnou knihovnu krále Ašurbanipala. Teprve v 15. století vynalezl německý tiskař Jan Guttenberg knihtisk. Knihy však byly stále nesmírně vzácné. Dnes dokážeme i to nejkomplikovanější poselství věků vtěsnat na malou počítačovou disketu, kterou schováme do kapsy.
   Lidé se však od dob onoho vtipálka z časů Ašurbanipalových příliš nezměnili.
   Knihy ano.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]