IVO HAVLÍK

   Pokusila se česká literatura přelomu století zobrazit stav světa?
   O románu nevím.
   Z literatury faktu musím jmenovat mimořádnou knihu esejů geologa Václava Cílka Krajiny vnitřní a vnější. Je to strhující čtení o tom, jak česká krajina i na přelomu druhého a třetího milénia pořád formuje génia loci v té části Evropy, kde - řečeno s Cílkem - "lidé dobře rozumějí Stefanu Zweigovi, některým básníkům, určité fortelnosti řemesla a jistému sklonu střech". Škoda, že kniha vyšla až po tom, co Vltava zaplavila Písek a Prahu a Ohře zatopila Terezín.
   Po kapkách teď čtu knihu Jana Fialy Temno, doba Koniášova. Je to zdánlivě "jen" o pobělohorských časech. Protože, jak pravil klasik, dějiny se opakují, a co bylo jednou tragédií, je podruhé fraškou, vnímám odvážnou Fialovu obhajobu Aloise Jiráska (mezi řádky také Zdeňka Nejedlého) jako zrcadlo současnosti. A vidím, že to, co začalo korunovací Karla VI. (rekatolizace, vliv Němců, společenské a kulturní temno), ne tak dávno pokračovalo po korunovaci jistého Havla V.
   Z poezie to je výbor Karla Sýse Tři zpěvy z rozvratu s výstižnými ilustracemi Teodora Rotrekla. Máme sice občanskou demokracii, takže autor není ukřižován, ani poslán do Brixenu. Máme však takovou vydavatelskou politiku, že knížku si musel nechat vysázet a vytisknout za své a žádné knihkupectví, vyjma příznačné adresy Politických vězňů 9, mu ji do prodeje nevzalo.



   SVATOPLUK KOPEČEK

   Pokusila se česká literatura přelomu století zobrazit stav světa?
   K této problematice je možno se vyjádřit velmi striktně: Samizdatoví spisovatelé otevřeli svoje polouzavřené šuplíky, aby v podstatě vše brzy zklamaně vyšumělo. Jako ukázkový příklad literární bezmocnosti lze uvést rok 1997, kdy byla udělena Cena Egona Hostovského Karlu Švestkovi za cyklus próz Couvání do času (nakladatelství Torst), ačkoliv podle zásad pro udělení této ceny mělo ocenění náležet "románu vydanému v uplynulém roce, který výrazně přesahuje uměleckou úroveň běžné produkce".
   Že nejde o román, je naprosto evidentní. Tato glosa se však vyhýbá kritickému hodnocení tohoto autorova díla.
   Toť pouze jedna ze zajisté mnoha kritických pohledů a připomínek k pokusům o objektivní zobrazení současného lidského bytí.



   VLADIMÍR LINKOV

   Pokusila se česká literatura přelomu století zobrazit stav světa?
   Za všechny aspoň jednu knihu: Ivana Blahutová - Molochita.



   DAGMAR ŠTĚTINOVÁ

   Pokusila se česká literatura přelomu století zobrazit stav světa?
   Myslím, že zdaleka ne. Vždyť je dosud v šoku z onoho stavu, že je asi těžké vzít i pero do ruky. A srdce bolí...
   Věřím ale, že i k tomu zákonitě dojde. A také záleží na vydavateli. Žel...



   FRANTIŠEK UHER

   Pokusila se česká literatura přelomu století zobrazit stav světa?
   Především: Kdo je schopen objektivního posouzení, má přehled o značném počtu knih vydávaných v mizivých nákladech? Kdo je může přečíst?
   Z poněkud zúženého pohledu: Ano, česká literatura podala o přelomu století svědectví. Nelichotivé. Kolegové prominou, neprominou. Začasté se představili jako chorobní introverti, žijící vysoko nad mraky. Země, lidi - v nedohlednu. Realitu suplují primitivní, křovácké výpady. Málokdy je trefen hřebík na hlavičku, častěji je ohnut nebo rána dopadla zcela mimo. To vše se obrací proti autorovi - král je nahý. Postrádá věrohodnost. Natož respekt. Jen když něco nebo někoho pořádně osolil. I kdyby na sůl nebylo. Možná proto, že doba je horší než její špatná pověst. I spisovatelé, kteří už vybředli z jalové euforie, sahají po temnějších odstínech palety. Není záhodno dbát staré vesty, že při psaní je třeba škrtat? Nejraději rovnou sirkou. Narážíme na obecné dilema. Někdo pustinou prochází, někdo ji skrývá v sobě. Přílišná okázalost působí jako groteska. Některé prózy připomínají koláž z děl různých autorů. Markantní situace je v poezii. Není básníkem každý, kdo píše verše. Mnozí se vyznačují děsivou nadprodukcí slov. Básník ovšem vždycky riskuje. Nejčastěji nouzi. To je ovšem známá písnička.
   Snad jsem měl špatnou ruku při výběru knih a časem svoje mínění opravím. Rád. Ale vězme, napsat knihu není snadné, dočíst ji je nejednou těžší. Ne vždy je závada na straně příjemce.
   Takže ano, česká literatura se zajisté pokusila... S jakým zdarem? Na posouzení je brzo. Špičková díla - zabývající se společenskými mezníky - obvykle vznikají s větším časovým odstupem. Třeba se dočkáme. Kéž by!



   ŠTĚPÁN VLAŠÍN

   Pokusila se česká literatura přelomu století zobrazit stav světa?
   Role naší literární tvorby se po r. 1989 podstatně změnila. Nejcennější přestala být kvalita, nastoupil zisk. Podbízivé sexy-příběhy a porno-děje začaly být pro nakladatelské podnikatele zajímavější než pokusy o pravdivý obraz doby a společnosti. Ne že by hodnotná próza zcela zmizela, ale octla se v ústraní, nesnadno se prosazovala. Konkrétní příklad potíží mohu uvést: nedávno zesnulý prozaik Jiří Jobánek, zamýšlející se nad vývojem lidstva a sledující jeho historii i současnost, marně nabízel své dva cenné románové rukopisy - nakladatel se nenašel. Přitom autorky kýčovitých erotických příběhů snadno překračují desítku svazků. K úpadku vkusu čtenářů značně přispívá i kvalita televizních pořadů - diváci jsou zavalováni detektivkami a sexuálními kýči - a vkus a volba přecházejí i na pole literární. Vycházejí i náročná a cenná díla, ale zůstávají v trapné menšině.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]