Časomíra lidského pobytu na zemském glóbu patronovi naší země přisoudila sošné umístění v horní části pražského náměstí, v současnosti nazývaného dosud Václavské. Světcovo pozadí, stejně jako hýždě jeho kobylky stojící na dvou nohách, směřují k budově Národního muzea, postavené na místě bývalé Koňské brány. Málokdo dnes ví, a také proč by vědět měl, že o přejmenování náměstí, kde se kupčilo s kobylkami, se zasloužil pozdější vyhnanec do Brixenu Karel Havlíček Borovský už v březnu roku 1848.
   V rozpuku českého žhavého kapitalismu by se dalo říci, že místo pro sošné ztvárnění sv. Václava v horní části Václavského náměstí bylo vyhledáno poněkud ledabyle. Ostatně i člověk narozený v tuzemsku se na této poněkud širší ulici pohybuje poněkud obtížněji, neboť na chodníku, jehož název je odvozen od slovesa chodit, je až přespříliš pohostinských kavárenských stolečků a jiných neočekávaných překvapení. Pražský magistrát by měl zřejmě začít uvažovat o změně názvu náměstí...
   Pravda, sochař Josef Myslbek to také neměl s vytvořením jezdecké sochy sv. Václava jednoduché, i když první usnesení českého sněmu o zřízení sochy světce vzniklo již v roce 1894 v souvislosti s postavením Národního muzea. Nakonec byla nedokončená Václavova socha odhalena až v roce 1913 a Myslbekovým modelem k postavě světce měl být zápasník Gustav Frištenský, který prý za své kariéry měl dosáhnout deseti tisíc vítězství... Ještě ne svatý Václav prohrál se svým bratrem, který si objednal jeho smrt v dnešní Staré Boleslavi. Prý se tak mělo stát v roce 929, ale staré prameny tvrdí, že k jeho zavraždění mohlo dojít v rozmezí až dvanácti let...
   Sochař Myslbek musel také poslechnout církevní klér, jemuž se znelíbila jedna ze čtyř uvažovaných postav, stojících pod jezdeckou sochou. Poustevníka Ivana musel nahradit svatý Prokop. Také se ví, že sochař uvažoval o plůtku okolo celého pomníku, poněkud zamezujícím poškozování jeho díla. Ten nyní zmizel...
   Čas pelášil pořád jen kupředu, a tak v říjnu roku 1918 byla na kopí sv. Václava napíchnuta červenobílá česká vlajka, v čase německé okupace na sv. Václava zase nezapomněli kolaboranti a výnosem K. H. Franka vzniklo vyznamenání Svatováclavská orlice... Bombardování Prahy na sklonku války zlikvidovalo i několik domů na Václavském náměstí a jen náhodou se krátce po skončení války zjistilo, že jedna koňská noha přitom utrpěla trhlinu a hrozilo zřícení jezdecké sochy i s patronem naší země. Třeba i na tramvaj, která zde pod sochou mívala stanici... Přišly i roky další, třeba 1968, a před sochou vznikly i tzv. Štrougalovy sady, podle tehdejšího ministerského předsedy, až nakonec po několik let sv. Václava trošičku ochraňoval umělecky provedený řetěz nemalé hodnoty. Ten byl nedávno odstraněn pomocí šroubováků a zásluhu má na tom Balbínova poetická strana. Jedním ze šroubovatelů byl i pražský primátor.
   Jen sv. Václav si pamatuje neznámou ženu v pracovním plášti, která po léta sama o své vůli a zadarmo zametala stupně pod sochou a odstraňovala povadlé květiny ve vázách či v květináčích... Někdy se dostavila dokonce i s vědrem vody a se smetákem omotaným hadrem. Svatováclavská legenda patří přece k historii této země, o které se leccos vykládalo i ve školních škamnách.
   Poeta a historik Bohuslav Balbín, jenž se roku 1694 dočkal vysvěcení na kněze, dokázal svým dílem ovlivnit české obrozence, bránil český jazyk, ale asi by nepoužil šroubovák v globalizovanému přístupu ke sv. Václavu. Stejně tak nemohl tušit, že jeho jméno vstoupí do názvu nějaké poetické strany. Ale budiž, recese patří k uvažujícím lidem, kterých jinak nějak ubývá. Řetěz je sice fuč, ale zůstaly ještě do země zapuštěné sloupky, k jejichž likvidaci zmíněný nástroj jaksi nepomůže... Ve sběrně starých surovin by za ně nějaký bezdomovec mohl kasírovat nějakou tu pětku. Ale sloupky si zatím trčí a trčí. Vínko se mezi poety dále rozlévá a rozlévá. Navíc tolik potřebný úklid okolí pomníku závisí už na nepoetické činnosti jiných lidí. Ti v současné době oblékají oranžové vestičky a na rozdíl od zmíněné ženy v plášti a šátkem na hlavě pobírají mzdu. Užití těžší techniky a opravení hran mramorových desek uražených v toku let, ze kterých trčí zbylé sloupky po řetězech, vyjde zajisté na víc peněz než nákup litránku lahodného vinného moku, proti kterému ani já nic nemám. Zdánlivě malá a snadno zapomenutelná epizodka, ale jen na první pohled. Vždyť už byly zapomenuty události mnohem větší, byť se jich zúčastnilo až přespříliš dosud žijících lidí, jenže ti v současnosti již v jedné ruce třímají notebook a druhou si přidržují u ucha mobilní telefon...
   Před Myslbekovým pomníkem se už producíroval kdekdo. Na počátku dvacátých let minulého století písničkář Karel Hašler dokonce sepsal kuplet zvoucí na jeho kabaret s názvem Svatý Václav žádá pražský magistrát o přeložení z Václavského náměstí. Pravda, na Václavském náměstí se už mnoho tuzemců nepohybuje a navíc jim v chůzi vadí všelijaká sošná monstra určená k pozdějšímu rozřezání, otravují tu lákači na chutnou večeři v ceně desetiny tuzemské průměrné renty, nabídky sexuálních služeb denních pracovnic a večerních nabízečů čehokoliv, ale naopak bránících přístupu do metra... A tak úryvek z Hašlerova kupletu nepozbyl ani ve 21. století nic ze své aktuálnosti:
   Pořád se tu něco děje,
   každý den tu něco je,
   každý den na "václaváku"
   někdo lidi lakuje.
   Proto, slavný magistráte,
   nestane se neštěstí,
   když se bude ten rynk zváti
   "lakýrnické náměstí".
   Když tu každý jenom žvaní
   a nikdo nic nekoná,
   vykašlu se také na to,
   abych dělal patrona.

   Popravdě řečeno, i já bych se přikláněl k myšlence přemístění Václavova pomníku, jenže teprve teď, ve žhavé současnosti. Vždyť on už vyloženě překáží a pizzerie na jeho místě by mohla nějakou tu škváru do rozpočtu města přinést. Jenže kam ho přemístit? Do Krčského lesa? To by zřejmě brzy skončil ve sběrně starých surovin. A co se týká přejmenování náměstí, tak opravdu nevím. Ale což takhle ulici široké šedesát a dlouhé necelých sedm set metrů říkat třeba Stoka?

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]