Ani spojencům snu z profese, surrealistům, kteří dovádějí umění zaznamenávat sny k maximu, nesnívaly se a nesnívají se zpravidla přímo verše a celé básně, které stačí po probuzení rovnou zapsat, tak jako se to děje srbskému básníku jménem Djoko Stojičić (ročník 1936), u nás známému už ze čtyř knih v češtině i ze sedmileté práce (1994-2001) ve funkci jugoslávského velvyslance v Praze. Stojičić, autor sedmnácti knih poezie, osmi knih esejistiky a publicistiky, též prozaik a dramatik, publikoval už pět sbírek „básní ze snů“. Jednu z nich, NEKONEČNO, nyní přeložili do češtiny Svetislav Kostić a Karel Sýs a s ilustracemi Josefa Velčovského ji vydal Periskop, Hluboš-Příbram 2009, jako 7. svazek půvabné edice Báseň na sobotu.
   Básně se píší nebo vznikají nejrůznějšími způsoby. Karlu Tomanovi napadaly za chůze na jeho cestách pěšky po Evropě, Nezvala inspiroval k určujícímu prvnímu verši Edisona jeho první vlastní psací stroj, „zářivá corona“, jaká se později podílela na podchycování gejzíru veršů Jiřího Kuběny, verše tvořila slova tahaná z klobouku, roku 1920 uplatnili Breton a Soupault ve svých Magnetických polích poprvé techniku zvanou automatický text. Nezáleží příliš na tom, jak báseň vznikla; záleží „jen“ na tom, zda je s to čtenáře zaujmout, uchvátit, okouzlit, vzrušit; osvobodit ze zajetí konvencí a zevšednění; ukázat mu svět a jeho sama nově „jak v první den“ verši básnicky zralými.
   A to se Stojičićovi jeho básněmi ze sna, jeho Nekonečnem podivuhodně daří. Ty básně vznikaly v letech, kdy Stojičićova země prožívala peklo, obklíčena sítí intrik, ničena válkou. „Není hvězdy, aby mne vedla, / Ani pramene, aby vnesl světlo. / Vidím – letí hejno ptáků, / Žhavé uhlíky roznáší, / Rýsuje ohňový kruh, / Kolem našeho domova, / Aby nás ochránil před každým zlem. / Bože nebeský, kam až se dostanu?“ ptá se báseň datovaná 4/1 1999, 3.10 v noci, a jiná, z 2/6 1999, 17.00: „Co se přihodilo, / Kde jsme se to octli? / Kdo nás přinutil / Dojít až sem? / Kde jsou cesty, co nás vyvedou / Na volný prostor, / V němž zůstal trčet klíč od rodného kraje?“
   Stojičić se narodil v srbské části nynější Republiky Srbská, Bosna a Hercegovina, po druhé válce světové dospíval a žil v Srbsku a Nekonečno vzniklo celé v letech, kdy hájil své tak tehdy sužované země jako diplomat „daleko“ od ní. Komu se básně i zdají, kdo je do té míry prostoupen poezií, u toho výraz „rozený básník“ není klišé. A Stojičić není jen rozený básník, ale i vlastenec, jakých je na globalizujícím se světě stále míň: najít v celé knize „báseň ze sna“, která nevzešla z úzkosti o rodnou zem, snad vůbec nelze.
   U každé básně uvádí Stojičić místo, den a přesný čas zápisu. Celé Nekonečno se zrodilo za básníkova působení v České republice, vysnil je nejen po nocích, ale i za mikrospánků na koncertech, v tramvaji, za jízdy autobusem i autem. Nejčastěji ovšem v Praze, ale i v Karlových Varech, v Luhačovicích, ve Velkých Losinách (myslím, že překlad měl upřesnit: Luhačovice ani Velké Losiny nejsou Čechy, ale Morava).
   Na copak asi mysleli (co a o čem si četli, o čem snili) čeští spolucestující v autobuse z Brna do Prahy 14/8 2000, v 16.45, kdy se Stojičić probral ze zadřimnutí a zapsal si: „Teče voda tajnosnubná / Kolem neznámého humna. / Teče voda na nebesa, / Člověk do prachu cest klesá“? A zdálo se komu z lázeňských hostí v Karlových Varech uprostřed noci 3/12 1995, co tam ve snu viděl, věděl básník, který si ve 3.42 zapsal: „Nasloucháš mlhám a ponorným řekám, / Rozséváš smrt vybranými slovy / A pozoruješ nový pořádek věcí, / Který nastal po náletu / Tvých slov (...)“. Až se budou psát pravdivé dějiny Evropy přelomu tisíciletí, historikové by neměli nevědět, co věděla už tehdy poezie.

   Knihu si můžete koupit nebo objednat v Obrysu-Kmeni za 100 Kč

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]