Máš ráda červenou. Sluší ti jeřabiny, třešně a maliny. Jahodami voníš i svlečená. Vždy, když tě miluji, procházím létem.

   Kolik máme ještě času na tomto světě? Jak na docela holé pleši, kmete.

   Prší na nás deště a padají sněhy. Již jen bez náznaku něhy.

   I slunce létem stupňuje své chutě. Někdy ale jak školáci dostáváme pátý stupeň. U reparátu nezaznamenám ani žádnou ztrátu.

   Drobný déšť je lest přírody před znovuvznícením náhody. Prší-li příliš dlouho, měníme se v kaluž pouhou, kalnou. Jak pak mít náladu valnou?

   Ticho je opak hluku, než sletí se hejna kluků.

   Pálí ještě stopy, kde jsme spolu stáli.

   Budeš, budu. Noc bez přeludů...

   Když tě bolí dlouho u srdíčka, na chvíli přivři víčka. Nebe i peklo si tě začnou hýčkat.

   Není na zemi jen plané ráno, večer ani poledne. Dech příkrov smogu ještě pozvedne.

   Však k tvé radosti trvá, když začínáš chápat čas. Necháš dravcům sám sebe na pospas?

   Co nebylo, bude, i nejedno slunce hněvem rudé.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]