Jen co daktyloskopie přiměla lidstvo definitivně uvěřit v ni jako ve spolehlivou metodu identifikace jedinců (u nás se započala používat před sto lety), přišla o svou jedinečnost a je doplňována, někdy nahrazována metodami novějšími, a ty čeká podobný osud. Neboť při detailním prozkoumání se jedinečnost zračí nejen v papilárních liniích našich prstů, ale předpokládá se prakticky ve všem, co nás tvoří a co v nás obíhá a trvá dokonce i po smrti.
Jen co si čtenář odbude zasvěcení do umění číst (na rozdíl od jiných iniciací probíhá zasvěcení do literatury bez obřadů a v nejrůznějším věku, u některých lidí, zejména ustrnulých u obrazovky, nedochází k němu nikdy), brzy vytuší, že autora pozná, pokud je to skutečný tvůrce, ať už sáhne po té, ať po jiné jeho knize; vlastně v každé je celý. Čím větší tvůrce, tím víc to platí.
Jen co si to čtenář párkrát ověří, zjistí však, že některé knihy jsou pro vstup do autorova díla úvodem vhodnějším než jiné. Český čtenář si slovenského prozaika, esejistu a kritika Jána Lenča objevil roku 1984, když česky vyšel jeho román Rozpomínání; autorovi bylo jedenapadesát, měl už na kontě celý tucet knih. Nebyl to první překlad z něho do češtiny, ale první Lenčova kniha, jež se svou laskavou ironií, pronikavým vhledem do lidí i rozmarným vypravěčským umem stala událostí.
Ve dnech, kdy Jánu Lenčovi blahopřejeme k jubileu (narodil se 23. října 1933), svádí to navnadit čtenáře na jeho nejnovější knihu, kterou dopsal v létě, na Hriech v Turecku, padesát krátkých povídek, jaké Lenčo píše snad nad jiné rád, a probrat celé jeho dosavadní dílo jako cestu k tomu Hříchu. Přidržíme se však způsobu tradičnějšího, pěkně od začátku, od prvotiny. Lenčo má vlastně dvě: Cesta na morské dno (1966) předběhla na pár let pozastavenou Didaktickou kroniku rodu Hohenzollerovcov (vydanou až 1968); ty dvě knihy pospolu dobře naznačují rozpětí Lenčova díla, v němž potom trvale koexistují velké historické fresky (apokryfní Didaktická kronika je z nich - jen co do rozsahu - nejmenší) a knihy ohňostroje drobných podobenství.
Cesta na mořské dno pokračovala Nepokojem v minútach a pak jako ponorná Punkva i knihami delších legend, pohádek, alegorií a bajek, až pak začátkem devadesátých let vytryskla hned dvěma gejzíry (Pravidlá a výnimky, Nebezpečná Šeherezáda). A jen co se už mohlo zdát, že se Lenčo definitivně soustředil na práci literárně kritickou, tištěnou prozatím jen časopisecky, na prahu třetího tisíciletí doslova ohromil trilogií 168 hutných básnicko-filozofických miniatur Čarovná Lucia, Luckine krídla, Svetlo Lucia, krásných poznáním o životodárné síle a také přirozené potřebě lidského snu o štěstí; ta trilogie je až provokativně aktuální autorovou věrností tomuto snu.
Didaktickou kronikou Hohenzollerů (tu se až do názvu prodrala Lenčova záliba v poetice stále se ironicky definující) autor vyjádřil svoje vrcholné zhnusení praktikami a pokrytectvím moderní politické moci od středověku podnes. A jen co se tak s ní vyrovnal, obrátil se do starověku, k egyptské a řecké kolébce naší kultury, a vlastně všecky své velké historické romány (Egypťanku Nitokris, Zlaté rúno, Odysea, bronz i krv) i knihy povídek (Kleopatrin milenec, Hvězdné okamžiky a vědeckofantastická Socha z Venuše) pak koncipoval víceméně ve zřejmém nebo skrytějším protikladu k Didaktické kronice novověké degenerace politického života a moci. Příklad těžkého zrání a nesnadné cesty k rozumné vládě, vládě rovnováhy zájmů osobních a společenských, našel posléze zejména ve tvrdé, zdravé Spartě - románem Žena medzi kráľmi (1985), do češtiny zatím žel nepřeloženým.
Jen co jsme tak letmo načrtli architekturu Lenčova dosavadního díla, je třeba říci, že jeho malá a velká podobenství pojí množina společných motivů a myšlenek. A že také není žádná propast mezi Lenčovými románovými obrazy z doby úsvitu evropské kultury a tragikomickými romány ze současna (kromě Rozpomínání román Roky v kině Úsměv), ve kterých Lenčo, Žilinčan narozením i životem, dobře zužitkoval zkušenosti, které nasbíral jako redaktor Pravdy, pak během necelých tří let jako kantor na střední škole a jako mnohaletý vedoucí kina s výmluvným jménem Úsvit, lehce utajeným v názvu románu, jímž pokračovalo Rozpomínání.
Jakže se jmenuje malá Múza Lenčových posledních knih? Svetlo Lucia.
Když Žena mezi králi dospívá k závěru svého vyprávění, výslovně je nazývá týmž slovem, jakým Lenčo nazval svůj rozmarný román o škole: Prichádzam k závěru svojho rozpamätávania. To je pokyn, jaký se nedá ignorovat; to je klíč ke smyslu celého Lenčova díla: díla, které strhuje k rozpomínání na úsvit dějin a vždy znovu jitří.
Lenčo myslím nikdy nepsal pro divadlo, ale jeho próza je drama. Lenčo ví, jak nikdy nic není definitivní. Hrůza? Jistě. Leč i naděje. Jen co nám ve svých příbězích (prokládaje stále vyprávění komentářem k jeho způsobu) nabídne nějakou chválu, například na podobenství, žánrový základ celého svého žánrově pestrého díla (psal i sci-fi - to je Pomsta zo záhrobia a uvedená už Socha z Venuše - a knihy pro děti: kromě románu Čarodejník z Atén převyprávěné pohádky z dalekých i blízkých zemí Mesačná princezná a z Tibetu Čarovný kameň), vzápětí tu chválu zpochybní.
Mám oprávněné podezření, že svou metodu má vepsánu už do svého příjmení Lenčo. Česky to je přece Jen co. Nejkrutější i nejkrásnější vlastnost jak jeho díla, které už v tom je obrazem života vůbec: jen co se nám zazdá, že už je máme v hrsti, že mu dokonale rozumíme, že chápeme, čeho je poselstvím a podobenstvím (Lenčo myslí v podobenstvích, jak jiní dýchají), ukáže se, že je daleko bohatší a zas překvapí. Nechť se čtenář laskavě přesvědčí sám.
Výraz len čo se mi zalíbil už někdy ve věku čtyř pěti mých let, když mi maminka přečetla z jakéhosi bohatě ilustrovaného reklamního sešitku veršíčky: Len čo decko opustilo / perinku a povijan / už zná herca filmového / menom Vlasta Burian. Ten sešitek už asi nikdy nenajdu, takzvanému králi českých komiků jsem nikdy nepřišel na chuť, ale jméno Lenčo, když jsem je poprvé uviděl na obálce knihy, vybavilo mi čas dětství, kdy jsme byli oba děcka, Ján Lenčo v Žilině a já vlastně nedaleko, totiž v Banské Bystrici. Myslím, že reklamní říkanka se slovy Len čo... na začátku probudila ve mně smysl pro verš a jeho zázraky.
A co budu živ, bude mi jméno Lenčo čímsi jako Jméno růže.
Autor: Milan Blahynka
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)