Zasvěcenci vědí již dávno, že se před námi navršila hromada trusu,
tvořeného mnoha neřešenými maléry. Sníme přesto o tom, že bychom měli
platit eurem, leč málokoho (a už vůbec ne mocné) napadne, jaký bude po
přepočtu reálný příjem českých občanů.
Třístovkový starobní důchod (tedy v eurech oproti nejméně trojnásobku v Německu) padne ze dvou třetin na nájemné; pouhá návštěva cizího hypermarketu nám poskytne názorný obrázek, jakpak si budeme existenčně vyskakovat, což v tomto okamžiku nepálí ani nikoho z těch, jichž se daný rozpočet těžce a bolestně dotkne. Momentálně spějeme k novému zvýšení nájemného, které by mělo představovat 5 procent tržní hodnoty bytu. Tedy za 20 let panu domácímu vyplatíme celou nemovitost. Proč bychom to činili? Mladší ročníky raději začnou spekulovat s hypotékami, a posléze se vystěhují ze značně vyčuraných dávek pánům domácím. Co se starších ročníků týče, pro ty po několikáté seškrtají rozpočet, a v nejhorším se budou soudit, často až do smrti. Pokud je domácí vyloženě nevystěhují na dlažbu.
Mimochodem již dnes bezdomovci početně představují několik žebravých divizí. Takže nakonec budou dosavadní byty vyprázdněny, a budou pozvolna chátrat. Tím
lépe a tím rychleji, přistěhují-li se do těchto domů naši snědí či bílí (z okolí hlavního nádraží) vrstevníci, kteří jsou již osvědčenými mistry v oboru "vybydlování". Jen
na okraj si připomeňme, že letošní růst má činit až 40 procent, v některých případech (podle zasvěcených informací ministerstva pro místní
rozvoj) dokonce procent 70.
Naši vladaři ovšem nepřemýšlejí, jak by doplnili vybrakované peněženky nájemníků sociálními dávkami, když se financí očividně nedostává a když se danou a velmi složitou tématikou nikdo ani nezabývá, respektive za daných okolností zabývat nemůže.
Pozoruhodné ovšem je, že při restituci domů docházelo od začátku k výrazným nespravedlnostem. Ti, kdo mívali, dokonce již za první republiky, slušnější majetky, nakupovali cenné papíry, střádali hotovost, připojišťovali se. A prošli tudíž četnými reformami, v nichž všichni (až na majitele realit) přišli fakticky o všechno. Navíc jsme si kupovali družstevní byty, které dnes znovu vykupujeme do vlastnictví, a ke všemu máme ještě dbát o udržování dnes často již chátrajících domovů.
Kdyby takzvaný Listopad 1989 chtěl být ve svých důsledcích spravedlivý, mohl byty, podle Václava Havla takzvané králíkárny, přenechat ve výlučném vlastnictví občanů, kteří desítky let vytvářeli jmění tohoto státu, a jež (ani náhodou) nemohla spasit kuponová privatizace. Ojedinělý to výmysl, který měl zprvu mnoho tatínků, ale v dnešním průšvihu se stal sirotkem. Hrdě se k němu nehlásí ani současný prezident Václav Klaus, který sliboval, že každý občan kdysi patnáctimilionového Československa dostane jednu patnáctimiliontinu tehdejšího majetku a bude boháčem. Ekonom František Dvořák v několika studiích spočetl, že by v případě jednoho každého z nás a v dnešních měnových relacích mělo jít o cirka 700 tisíc korun. Místo tohoto obnosu jsme fakticky zadluženi doma a hlavně vůči zahraničí.
V této neradostné situaci se chystá i reforma zdravotnictví. Jen pro ilustraci, jak se dnes hospodaří, se zmiňme o Všeobecné zdravotní pojišťovně, která například v Praze obsadila palác Flora. Kolikpak bývalých úřadoven pánové této pojišťovací firmy předtím odprodali? Nejspíše nic - naopak, když se v sousedství paláce, který býval hotelem, kavárnou, restauracemi a biografem uvolnil hostinec U Štefana,
nastěhovali se rovnou do nového objektu. Vydávali exkluzivní noviny a prováděli nejrůznější extravagance, zatímco nám se blíží poplatky za recepty, za pobyt v nemocnici, za návštěvu pohotovosti, nemluvě o starých doplatcích k lékům, na nichž často závisí náš život. Leč ani tyto "omachejle" finančního rázu nás, občany, ani zdravotnictví jako celek nezachrání. Takže bůhví, kdy dojde na rozprodej nemocničního areálu na vyloženě atraktivním území, které představuje Karlovo náměstí. Přitom dodejme, že se často hovořívalo o "stravném" ve špitálech, které (vesměs dietní) představovalo součást ošetření. Nemluvě o pacientech, kteří
často žijí na kapačkách.
Přestože narůstá počet lidí, kteří by rádi srovnali výšku ministra Julínka s tiskovým mluvčím ministerstva (což je prý podle Napoleona maličkost), nedávají lidé přednost ani rudým, ale dokonce ani oranžovým. Jiří Paroubek je naopak, navzdory machinacím modrých, terčem nenávisti mnohých. Jaké je tedy řešení? Založit zcela novou stranu, anebo sociálně laděnou stranu, která se s ničím mazlit nebude?
Chtějí-li páni domácí, abychom jim zaplatili domy do dvaceti let, zdaňme jejich příjmy a nechme si předložit výši nákladů, které na obnovu a renovaci věnovali. Čím méně upravovali lidem život, tím tvrdší by měly být daňové dávky. A máme-li miliardáře? Podívejme se na jejich seznam a nahlédněme do jejich daňových přiznání v posledních 18 letech. Vždyť větší část začala podnikat s nedokončeným vzděláním okolo dvaceti, nejvýš třiceti let. A to nemluvíme o darebech, jakými jsou Pitra nebo Krejčíř, nemluvě o Koženém jelitu, kteří si stačili nakrást a utéci do
světa. Inu, jediná strana, které by přišli voliči, bezradní u volebních uren, na chuť, by byla razantní partaj , která by se do stávajícího bordelu jak se patří opřela. Tedy žádné modernizace, žádné velkorysé nápady šmolkové barvy, ale rána jak z děla, jíž by se do čela postavili kanonýři hodní tohoto jména.
Bohužel, žádného borce tohoto druhu široko daleko nevidím. A to je hlavní chyba na pokusech o řešení pelešince, jímž manipuluje zhruba stovka miliardářů a 281 zákonodárců, kteří svou zadnicí z větší části zahřívají parlamentní lavici a čekají na patřičný pokyn, které tlačítko mají v daném okamžiku stisknout.
Autor: FRANTIŠEK KŘÍŽ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)