Byla to jen taková nenaplněná studentská láska. On se příliš neodvažoval, ona se trochu bála.
Napsal pro ni básně, ale nedal jí je. A přestal psát. Začal znovu až po mnoha letech. Básně plné stesku, beznaděje, deziluzí.
Říkali mu smutný básník. Potkali se více než po půl století. Náhodou. Poznali se okamžitě. Chvíli si povídali, pak letmý polibek, dva doteky rukou, lehké objetí kolem pasu. Začal na ni myslet už na zpáteční cestě. A začal ji hledat. Hledal ji dlouho. Pak jí poslal své studentské básně. Odpověděla „Díky“.
A přišly první SMS. Žasla. Co to je? Tady to znám, to je můj domov, krajina, kterou jsem tak dlouho hledala.
Při prvním setkání jí dlouho vyprávěl. Proč Ti to vlastně říkám? To je přece Tvůj příběh, řekla, musíme překlenout tu polovinu století. A začala vyprávět příběh svůj. A zas ten úžas. Na stejném znamení zrozeni, všechny podstatné události jejich života byly totožné. Setkala se kosmická dvojčata, smáli se, prý se to vzácně stává.
A začali vytvářet svůj vlastní svět. Duhovou bublinu svých snů. Jaká lehkost, volnost, štěstí…
Mysleli na sebe bez přestání. Dny, týdny, měsíce, ve dne v noci. Čas se teď dělil na telefonáty ranní, odpolední, večerní a noční, ostatní bylo jen čekání na ty chvíle. Měli svůj vlastní slovník, svá hesla a signály. Dal jí desítky jmen, protelefonovali tisíce hodin, poslali si stovky SMS. Setkávali se znovu a znovu, osud jim byl velmi nakloněn.
Pak koupili obraz. Klidná krajina, průnik slunečního paprsku mrakem. Obraz se jmenoval Očekávání. Jejich očekávání se plnila, začali zvolna splývat v jednu bytost.
Milovali své duše, fantazii, sny, milovali svá těla, neutuchající touhu, vášeň, své milování. Jsi naplněním všeho, co jsem si kdy tajně přál, říkal.
A pak přišly básně. Tři útlé sbírky. Nádherné, něžné, zrcadlící bezprostřední prožitky. Odezněly signály, Jedním dechem, Vemlouvání. (Vemlouvám se stále v Tvoji přízeň.)
A malíř, který ilustroval všechny básníkovy sbírky, navrhl na obálku dvě štíhlé postavy, jdoucí krajinou do neznáma. On ji drží kolem pasu, ona k němu otáčí hlavu s dlouhými vlasy.
Občas říkal: Proč jsme se potkali tak pozdě a na tak krátko. Já ti stejně umřu. Ona se smála. Jsme bez věku, máme spoustu času, učíme se spolu žít pro život příští. Za každý neprožitý rok dostali deset dní. Naplnili je vrchovatě. Časem řekl znovu: Já ti stejně umřu. A ona plakala. Co bych si počala bez půlky těla, půlky duše.
Řekl: neplakej, já na Tebe počkám. Nikdy jí nelhal.
A za krátký čas, po něžném nočním povídání, pod ránem náhle odešel. Rychle a důstojně, jak si vždy přál, nepochopitelně.
Byla zoufalá, bezradná, cítila se ošizená, chtěla přeci odejít s ním.
Ale tím ten zvláštní příběh neskončil. Básník dál vede její kroky a ona bedlivě naslouchá.
Vyhledala osobu nejpovolanější, vzala s sebou sbírku Vemlouvání. Vznikla před několika týdny, nikdo ji nikdy neviděl. Vyšlo sedm básní.
Pak na výstavě běloruského malíře uviděla obraz. Zlatě ozářenou bukovou alej, mizející v oslnivém jasu někde v neznámu. A tam v té dálce, ona a on, postavy z obálky Vemlouvání. Naprosto stejné. Ruka kolem pasu, ona s dlouhými vlasy k němu otáčí hlavu.
A tak vyhledala malíře, sešla se s ním a obraz koupila. Obraz se jmenuje Naplnění. Poprosila malíře o příběh obrazu. Řekl jí ho: Na podzim uviděl onu alej. V únoru, kdy básník odešel, začal obraz malovat. A napadlo ho: takhle se odchází ze života, do neznáma, s prázdnýma rukama. Doplnil mužskou postavu. Vzít si s sebou může jenom velikou lásku. A doplnil ji. Obraz nazval Naplnění. Očekávání, Vemlouvání, Naplnění …
Pod ránem se mi zdály verše:
Čtyřspřeží už je zapřaženo.
Nasedej rychle, moje ženo.
Kam pojedeme ty můj muži,
srdce mi buší dech se úží.
Pojedem na náš ostrov štěstí
bez domů, ulic, bez náměstí
Tam staneš se zas ženou mojí
a víc nás nikdo nerozdvojí.
Čeká na mě, půjdu za ním, nikdy mi nelhal.
Očekávání
Vemlouvání
Naplnění
Autor: JARMILA KOPEČKOVÁ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)