Redakce Světa v obrazech byla v osmdesátých letech, kdy jsem tam jako vyjukaný novinářský elév nastoupil, místo lehce zatuchlé. Nemyslím to nijak zle. Chci tím jen prostě říci, že tam panovala atmosféra maloměšťáckého poklidu, narušovaného jen mdlými směrnicemi, které z porad na ÚV KSČ přinášela nevrlá soudružka šéfredaktorka. Tou byla Věra Hellová, nepříliš charismatická paní, jejíž dlouho neotřesitelná pozice byla založena hlavně na tom, že „Věruška“ byla manželkou významného básníka a kulturního normalizátora Ivana Skály. (Na druhé straně je třeba říci, že Věra žila se svými podřízenými, vesměs novinářskými veterány se škraloupy z osmašedesátého, ve zvláštní ochranné symbióze.)
V každém případě to ale bylo místo, kde se nic nedělo. „Staří vlci“ z Pražského jara si lízali své šrámy a už ani nepomýšleli na nějaký vzdor - a dáma v čele pečlivě hlídala, aby na stránky SVO nepronikl ani stín nějakého buřičství.
Musím říci, že mě život v tomto prostředí ukolébával až k letargii. V té chvíli však do redakce vnikl uragán. Jmenoval se Zdeněk Hrabica.
Nový šéfredaktor, který vystřídal „Věrušku“, přišel do redakce s pověstí sovětofila. To bylo v té době oficiálně samozřejmě dobré doporučení, my redaktoři jsme však při této informaci poklesli v očekávání dalšího dogmatika.
Zapomněli jsme však na to, že ze Sovětského svazu právě fouká jiný vítr, vítr perestrojky! Snad proto místo sucharského aparátčika přišel energický chlapík s otevřenou myslí, ochotou naslouchat a velkou chutí vytáčet zkostnatělé nadřízené. Velmi férově postupoval i uvnitř redakce - najednou šly stranou staré zásluhy a hra s drobnými kšeftíky. Zdeněk nám dal všem zelenou a neulpíval na margináliích – vrhli jsme se do velkých témat, věnovali jsme se vymetání nejrůznějších kostlivců ze skříní a skutečným problémům, které tížily lidi této země. Rozjeli jsme se také do světa, byť tím byl myšlen hlavně socialistický Východ.
Na Zdeňkovi nás bavilo i jeho bohémství – s veselou společností dokázal probdít a propít noc a uměl dělat i zcela nešéfovské hlouposti.
Zájem čtenářů o Svět v obrazech za jeho vedení zřetelně rostl. Stávali jsme se nedostatkovým zbožím - až se na ÚV KSČ začalo rozčileně debatovat o tom, že s „tím Hrabicou“ se už musí něco udělat. Zdeňkovy známosti v perestrojkovém Rusku mu však vždy pomohly neutralizovat nepřízeň tuzemských mocných. A to i v situacích, kdy šlo o hříchy jeho podřízených. Vím, o čem mluvím – ve stejné době, kdy jsem se měl stát kandidátem KSČ, jsem podepsal petici za propuštění Havla z vazby. Přesto jsem mohl v redakci zůstat a nic mě nepostihlo.
Pak ovšem přišla sametová revoluce. Zdeněk po ní jako by ztratil svůj pověstný elán. Nebylo by ostatně divu – to, co se tu po osmdesátém devátém děje, se hodně rozchází s představou reformy společnosti, tak jak si ji Hrabica představoval v době před listopadem.
Pro mne však vzpomínky na předrevoluční Svět v obrazech rozhodně nevybledly. Když si vzpomenu na tu dobu, vybaví se mi hlavně férový šéf, dobrý kamarád a vizionář Zdeněk Hrabica, který chtěl a doufám, že i nadále chce změnit svět k lepšímu.
K jeho pětasedmdesátinám mu přeji vše nejlepší a doufám, že dostojí heslu, které má na vizitkách: „Semper Vivens“ (Stále živý).
Zdeněk Hrabica, člen Unie českých spisovatelů a stálý přispěvatel Obrysu-Kmene, nositel Ceny Daniela Strože a UČS za rok 2006, oslavil 25. října 75. narozeniny. Srdečně blahopřejeme!
Autor: DUŠAN SPÁČIL
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)