Jestliže si dovoluji nazvat recenzi MECENÁŠE V OBNOŠENÉ VESTĚ (Šulc-Švarc, Praha 2012) parafrází názvu jedné ze dvou nejčtenějších a nejvydávanějších knih Valji Stýblové, ačkoli to vůbec není příběh z lékařského prostředí, mám k tomu snad dva dobré důvody. Jak slovo skalpel, chirurgický nožík (ne nůž, jak hrubě definuje skalpel jinak v mnohém výborná šestidílná československá encyklopedie) stejně jako zdvořilé slovíčko prosím výborně charakterizuje způsob i slovesného díla známé lékařské osobnosti; napovídá její jemnost. Skalpel ovšem umožňuje nemilosrdně vyříznout, co organismu škodí a co ho ničí, a i to mne snad ospravedlňuje vidět v autorčině obraze úsilí o zřízení a vybudování České akademie pro vědy, slovesnost a umění také odvahu a odpovědnost chirurga, který odstraňuje z paměti, z mozku – v tomto případě paměti národa – bující zhoubné nádory, které jsou s to celý organismus národa zahubit.
   Osobnosti mecenáše Josefa Hlávky věnovala Stýblová už dokonce celou románovou trilogii Lužanská mše (Vita brevis, 2005, Ars longa 2006, Musis amicus, 2009), která je portrétem skutečného mecenáše, obrazem, jaký by měl jako noční můra strašit dnešní sponzory, kteří jsou s to pustit chlup, často mizerně malý, jen když je to mediálně zviditelní a díky tomu na tom mnohonásobně vydělají; rádi sponzorují doslova všelijaká show, jimž tak narůstají astronomické zisky, osud skutečných hodnot české národní kultury jim je zcela ukradený, cítí se dávno za vodou českého rybníčku; za velkou louží si ostatně kupují sídla. Z české kultury je zajímá a chutná jim už jen pivo.
    Mecenáš v obnošené vestě není umanutá nástavba vyzývavě vyčítavé lužanské trilogie, jen – obnošenou vestou – nově akcentující Hlávkovu osobní skromnost, dnes nevídanou, neslýchanou, médiím, libujícím si v předvádění přepychu, ani trochu neimponující. I to by stačilo na uvítání nejnovější knihy zkušené autorky. Valji Stýblové jde však o mnohem víc: o ohrožený osud české vědy, umění a slovesnosti; ohrožený ztrátou paměti podporovanou všemi kanály. Stýblová podrobně (poslušna poznání, že pravda bývá roztroušena v detailech) vypráví o tom, jak se obtížně prosazovala idea České akademie věd a umění (když přece už taková Akademie byla v metropoli polyetnického rakousko-uherského mocnářství); jak myšlenku České akademie úporně torpedovali v Čechách žijící Němci i jejich čeští přisluhovači; jak mnoho diplomacie musel Hlávka vynaložit, a jak mnohé trpké ponižování musel snést, aby mu milostivě dovolili v Praze nejen probojovat záměr, ale i zásadním způsobem financovat zřízení ryze české instituce, o jakou by nebylo vůbec třeba stát, kdyby česká věda nebyla všemožně odstrkována a dušena a kdyby české umění a slovesnost nebyly na tom stejně nejen ve Vídni, ale ještě tehdy i v Praze, kde se cítili Němci stále pány, byť už se třesoucími strachem o svá privilegia.
   Už víc než dvě desetiletí jsme úlisně bulvárem, bulvárními médii i bulvární „vědou“ denně masírováni, abychom uvěřili, že Franta Pepa Jednička byl skutečně jednička, vlastně sympatický chlapík a vlídný děda, a že c. k. mocnářství bylo vlastně ideálním státem. Tomu mohou uvěřit jen lidé, jejichž mozkovny zcela vyplňují informační drinky míchané marketingovými mágy, jen lidé, kteří buď nikdy neměli, anebo nadobro nazlo ztratili národní paměť; a ovšem to tvrdí ti, co národní paměť programově zatratili a jimž jde o to, aby se po staletí slibné české emancipace Češi, Moravané a Slezané „dobrovolně“, nuceni k tomu „jen“ ekonomicky, tj. strachem, že nevzdají-li se své identity, své kultury, zajdou hladem, chladem a bez střechy nad hlavou, vrátili do chomoutu a sloužili jako lokaji, kočí a služtičky. Velikost Mecenáše v obnošené vestě, románu o jednom z mužů, kteří dokázali svým úsilím pomoci české vědě, umění a slovesnosti obstát v nelítostné konkurenci evropských národů a oprávnit smysl existence národa, je v tom, že se mu věcně, jemně a přitom důrazně daří ukázat, jaká opravdu byla dnes i u nás adorovaná c. k. monarchie. Stýblové se daří jejím slovesným skalpelem – účinněji, než kdyby řinčela mečem – likvidovat zhoubně narůstají nádor mýtu o nepotřebnosti a omylu národního obrození.
   Neméně cenný je Mecenáš v obnošené vestě i tím, jak muž velkého technického, praktického, ekonomického a diplomatického nadání věděl o potřebnosti národní hudby, výtvarného umění, literatury, jak proto podporoval nejen rozvoj české vědy, ale jak u nich doma v Lužanech nejen hostil velké talenty a poskytoval jim zázemí k práci, ale také jak se u nich zpívalo, muzicírovalo, recitovala poezie; jak se tam kulturně žilo. A Stýblová o tom všem vypráví nejen na základě všeho, co by měl znát a pohříchu už dnes nezná každý český maturant, nejenom oživuje kulturní vzdělání po zkoušce dospělosti brzy se scvrkávající, ale mnoha detaily ze života a díla Karoliny Světlé, Jana Nerudy nebo Julia Zeyera a bratří Mrštíků překvapí a udiví i promované absolventy vysokoškolské bohemistiky, a o Antonínu Dvořákovi a jeho vztahu jak k Novému světu, tak domovu prozrazuje leccos, co hojná dnes dvořákovská literatura spíše nepřipomíná.
   Autorčin malý chirurgický nožík úspěšně podřezává a vyřezává z mozků napadených dnešní politickou demagogií leccos velmi akutního, například mýtus o domnělých výhodách studia (nadaných dětí z chudých rodin) na úvěr. Stýblová vypráví, jak zdánlivě přijatelnou myšlenku Hlávka zavrhl, když si dal vylíčit, jak to dopadlo v praxi podpůrného spolku Radhošt. Z původního čestného závazku splácet dluh, až si absolvent vydělá aspoň 800 zlatých ročně, stala se brzy povinnost, kterou sotva kdo mohl splnit:
   „Alois, Vilémův bratr z Diváků, se tomu smál, až se za břicho popadal, kdo si hned tak vydělá 800 zlatých? „Kdo je dá třebas mně na té mé jednotřídce? Ale i když si je někdo nakrásně vydělá, jak se má oženit a mít děti? To aby je poslal na pole sbírat klásky, aby měly na kus chleba, když musí dát každou zlatku na dluh? A Vilém? Ten mi řekl rovnou: než celý život splácet dluhy, to si radši hodím oprátku!“
   Stýblová dávno proslula jako autorka psychologické prózy. I zdánlivě jen románová biografie má také rozměr románu historického a psychologického. A protože je autorka nad jiné moudrá, nikde netlačí na pilu a neupozorňuje, jak velice naléhavě se příběh Josefa Hlávky dotýká dneška. Nechává na čtenáři, jemuž důvěřuje, aby si domýšlel smysl díla sám. Aby pochopil, že vysilující úsilí o vybudování České akademie věd a umění nebylo marné, i když ta instituce už od počátku trpěla ambiciózní hašteřivostí adeptů o členství v ní a neubránila se časem v mnohém degeneraci a ztrátě renomé. A aby porozuměl, že třeba Hlávkův povzdech na adresu Taafovu, Krausovu a Klapsovu – „nikomu z toho panstva se nedá věřit“ – má i obecnou platnost.
   Úhrnem: jedno z nejlepších, nejlépe napsaných i nejpotřebnějších děl posledních let. Zdalipak se mu dostane státní ceny?



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)