Nakladatelství Paseka přineslo v edici Zmizelá Praha lahůdku pro obdivovatele začátků vzduchoplavby – knihu Michala Plavce LETIŠTĚ A LETADLA. Kurátor letecké sbírky Národního technického muzea po snad až příliš krátkém úvodu prezentuje sbírku vzácných fotografií z počátků pražského dobývání vzduchu. A nejen z počátků – máloco tak stárne jako letecká technika a třeba takové túčko už dnes patří k vyhynulým aluminiovým ptákům.
Praha nezůstávala pozadu za evropskými metropolemi, ovšem co bylo v Paříži velké, to bylo v Praze jaksi zmenšené. První letiště – to byly jen závodiště, louky a pole, s obtížemi vykupované a scelované, skoro jako při združstevňování venkova.
Co se týče „létadel“ lehčích vzduchu, Praha se nemá za co stydět. Balon s lidskou posádkou vzlétl ve Stromovce již 31. října 1790. Stromovka ovšem nebyla žádným letištěm, ani pozdější místa vzletu balonů – například karlínská plynárna v místech dnešního Negreliho viaduktu, ba ani ad hoc zřízená „balonová aréna“ na Jubilejní výstavě zemské Království Českého 1891.
Letadlo těžší vzduchu proletělo nad hlavami nadšených Pražanů 2. ledna 1910, tedy sedm let po prvním vzletu bratří Wrightů (nebýt nepřízně počasí, mohli bychom jeden rok ubrat, neboť vzlet francouzského pilota Louise Gauberta byl původně plánován na 26. prosince 1909). Startoval a po pouhých dvou minutách přistál na dostihové dráze ve Velké Chuchli. Na témže pro českou vzduchoplavbu posvátném místě zakončil 13. května 1911 Ing. Jan Kašpar rekordní dálkový přelet z Pardubic.
Na první letiště si Praha musela počkat až do léta 1918. Plánů bylo dost, ale realizace – jak už to bývá v království bez krále – kulhala na obě nohy. V květnu 1910 měla v Praze přistát vzducholoď hraběte Zeppelina na oslavu osmdesátin Franze Josefa, který se ne a nedal v Praze korunovat. K přistání, které se nakonec neuskutečnilo, radní vybrali okolí Letohrádku královny Anny na Hradčanech, v záloze čekaly Strašnice a husitský Vítkov.
V srpnu téhož roku se představil Ing. Kašpar na improvizovaném letišti na Proseku. Přihlíželo 150 000 diváků, z toho 60 000 načerno – zdarma.
Vzlétalo a přistávalo se také v Letňanech, v Břevnově, na karlínské Invalidovně, na poli na Pankráci (průkopník František Šimůnek). To vše v dobách, kdy aviatici i organizátoři se museli podrobit běhu zemědělských prací. (Národní listy omlouvaly zdržení exhibice pořádané na polích: „Leč nebylo možno je získati, až po žních.“)
Nová republika se od 1. listopadu 1918 chlubila Leteckým sborem, avšak – bez letadel. Teprve druhý den dezertoval z rakouského Fischamendu šikovatel Rudolf Polanecký a četař Bedřich Starý s letounem Hansa-Brandenburg. Přistáli na Žižkově poblíž SK Union a aspoň trochu ospravedlnili hrdý název zárodečné československé letecké jednotky. První velitel sboru setník Kotrba bydlel nedaleko strašnické letecké „základy“ ve vile Vilhelmína a Pražáci se smáli, že velí z okna.
Teprve od té doby se mohlo jakžtakž naplňovat hrdé heslo „Vzduch je naše moře“. Vymyslel ho vlastně podplukovník generálního štábu Vlastimil Fiala, když v roce 1922 vydal knihu Náš vzduch – naše moře. (Fiala, zakladatel čs. leteckého oddílu na Sibiři, neudržel jazyk za zuby. Před členy francouzské vojenské mise prohlásil, že armáda nebude kupovat letadla z Francie, neboť dokážeme vyrobit vlastní, a tím jeho kariéra skončila.)
Letiště se brzy stěhovalo ze Žižkova do Vysočan (dnes Mladoboleslavská ulice), aby zakotvilo ve Kbelích. Civilní část letiště nenavrhl nikdo menší než architekt Josef Gočár. Načrtl i tři provizorní dřevěné domky, které však vydržely až do 70. let, kdy je pro pražské zoo zachránil ředitel Zdeněk Veselovský! Teprve zde se dalo hovořit o mezinárodní dopravě, když v prosinci 1920 do Kbel přiletěl stroj Compagnie franco-roumaine de navigation aérienne, budoucí Air France, aby otevřel linku Paříž – Štrasburk – Praha. Vznikly dvě tuzemské společnosti: Československé aerolinie (1923) a Československá letecká společnost (1928).
S výstavbou letiště v Ruzyni civilní provoz ve Kbelích skončil, ale dodnes zdaleka viditelný maják (a současně vodárenská věž) vysílal identifikační značku v morseovce ještě v první polovině 60. let 20. století.
Architekt ruzyňského letiště Adolf Benš získal za projekt ústřední odbavovací haly zlatou medaili v Paříži. Provoz byl zahájen 5. dubna 1937 a letecký přístav slouží dodnes. Fotografie z pestrého dění na ruzyňském letišti tvoří podstatnou část obrazové přílohy. Nechybí ani idylický snímek mechaniků s babkou svačinářkou v šátku.
Kniha dokumentuje i osudy stíhačky Avia B-534, páteře a pýchy našeho letectva. Do bojů nezasáhla (zdokumentována je asi jediná její akce za Slovenského národního povstání) a zřejmě by jakožto dvojplošník mnoho úspěchů nezaznamenala. Vždyť třeba bombardovací a průzkumná Avie B-71 (původně Tupolev SB-2) tuto stíhačku rychlostí předčila.
Protektorát neznamenal konec, naopak dost ostudný rozkvět výroby letadel. Říše bez meškání zapojila český vyspělý průmysl a využívala samozřejmě i pražská letiště. V továrnách pro Luftwaffe pracovalo ještě v lednu 1945 více než 120 000 lidí. Němci jim ovšem nevěřili a místo bojových letadel se v protektorátu vyráběly vesměs cvičné stroje. Nakonec v květnu 1945 z Ruzyně zaútočily německé proudové stíhačky proti povstání.
Depresivně působí fotografie československých letadel opatřených hákovým křížem, s dosud nepřemalovaným nápisem „Chraňte se špionů!“ v pozadí. Stejně jako rozebraná dopravní letadla, potupně odtahovaná po silnici z letiště do neznáma.
Nad kbelským letištěm se 20. dubna 1945 odehrála jedna z posledních leteckých bitev druhé světové války mezi americkými a německými stíhači.
Po válce bylo ruzyňské letiště několikrát zmodernizováno. Když v červnu 1956 přiletěl první Tupolev Tu-104, plně se projevila malá délka ranvejí. (Anonymní fotograf později zachytil na ploše právě přiletěvšího Jiřího Šlitra.) Nové letiště zahájilo v červnu 1968, v roce 2005 byla dokončena zatím poslední inovace – Terminál 2.
Kbely však nebyly odepsány. V letech 1949 až 1953 byla prodloužena hlavní betonová dráha a zalétávaly se zde stíhačky MiG 15, jejichž výroba zachránila letecký průmysl před úpadkem.
Sovětská dopravní letadla, jimž to na snímcích Jovana Dezorta a Karla Mevalda sluší, sloužila až do konce 90. let 20. století (Il-62M) a jedno TU-134 bylo vyřazeno z rejstříku v říjnu 1997, po dvaceti letech služby. Kniha snad symbolicky končí fotografií Gustáva Husáka, který v prosinci 1980 v Ruzyni vítá prvního zambijského prezidenta Kaundu.
Co bylo potom, víme už z vlastní zkušenosti. Letiště bylo nedávno přejmenováno a bezmála prodáno za cenu jediného motoru boeingu. Ale to už je jiná kapitola.
Autor: KAREL SÝS
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)