S básníkem Ivanem Divišem jsem se vůbec poprvé setkal u vrátnice budovy č. 8 v Panské ulici. Jednou týdně tam taxík přivezl vedoucího populárně vědecké redakce nakladatelství Mladá fronta, které sídlilo ve třetím a posledním patře této budovy plné schodišť, průchodů a pavlačí, od mládí obrnou postiženého Jiřího Sixtu. Vrátný pokaždé volal do redakce tak dlouho, dokud nenašel dva mládence (byli jsme tehdy všichni mladí), kteří by ho usazeného na židli vynesli po schodech (v celé budově nebyl výtah) do zmíněného třetího patra. Tenkrát našel nás dva. Ivan Diviš byl v redakci krátce, možná jen několik dní, spolu s básníkem (a malířem) Oldřichem Nouzou, který na rozdíl od nás už mladý nebyl, pracoval v redakci poezie. Ivanova žena Jindřiška pracovala za rohem v Jindřišské ulici v trafice a syn Martin snad právě začal chodit do školy. Ivan chystal v Mladé frontě k vydání svou novou sbírku; jakožto autor ji sám nemohl redigovat a obrátil se na mne. Jednou ráno jsem za ním jel do hloubětínských polí, kde v dřevěném domku Divišovi bydlili, sbírku jsme za dopoledne zredigovali a s konečnou platností se spřátelili.
   Když mě p. Verecký z deníku MF Dnes požádal o podrobnosti »hry«, kterou jsme s Ivanem v redakci »hráli«, pro článek, který chystal k Divišovým nedožitým osmdesátinám, odmítl jsem mu je poskytnout. Měl jsem dojem, že bychom o ní, aby nabyla toho smyslu a té podoby, které mívala, musili vyprávět oba, já i Ivan. To však už není možné. Vadilo mi, že ji z kontextu šedesátých let, neopakovatelných nejen naším mládím, ale i atmosférou, má vyjmout někdo, kdo tato léta zná jen z doslechu a mohl by tudíž portrétu tehdejšího Ivana Diviše dodat rysy, které k němu nepatří. Když pak Vereckého článek vyšel a já si jej přečetl, zmocnil se mě dojem opačný a řekl jsem si, že bych měl o Ivanu Divišovi přece jen něco napsat. Vzpomínku i svědectví.
   Prožil jsem s ním spoustu situací, které by mohly na čtenáře působit jako veselé čtení i jako popis Ivanovy vědomé vzpoury, jakéhosi disidentství ante letteram. Nebyly však jedním ani druhým. Jezdíval jsem taxíkem do Hloubětína, když mě třeba ve dvě hodiny v noci v telefonu probudil jeho hlas a slova, že se »k němu okny hrne tma a že tomu udělá konec«. Docházívalo k tomu, když se vrátil domů ne zcela střízlivý (stačilo mu k tomu opravdu jen málo) a jeho žena vzala synka a odešla s ním ke své matce. Když jsem přijel, v oknech se svítilo a Ivan byl připraven recitovat své básně. Prožil jsem si s ním jakési kolektivní psychodrama v protialkoholní léčebně, které mělo posílit jeho odolnost proti vábení alkoholu. Pomáhal jsem sbírat stránky básnických rukopisů, které v doprovodu pohrůžek házel za mladými adepty poezie prchajícími dolů po zadním strmém schodišti. Atd.
   Ivan chtěl být dítětem s právem na beztrestnost, jaké k dítěti náleží, ponořeným do údivu nad podobou světa, v němž je mu dáno žít, a zároveň ale i svrchovaným soudcem s právem tento udivující svět podle okamžitých sympatií a antipatií soudit. Chtěl být dítětem s právem zlobit a odpírat poslušnost v jakési skryté naději, že se vzápětí objeví ten, koho bude musit respektovat. Dlouho obdivoval Castra, který byl jak rebel, tak vládce. Vyprávěl mi, jak při nedělních špacírech po náměstí Jiřího z Poděbrad, s otcem a matkou, v námořnickém oblečku, musil zdravit otcovy kolegy a jak dostal pohlavek pokaždé, když nepozdravil. A co potom? zeptal jsem se. Co by bylo, zdravil jsem a pak zas nepozdravil. Byl to jeho modus vivendi. »Zlobil«, objevil se otec, vlepil mu pohlavek a Ivan zlobit přestal. Na chvíli. V očích pak měl výraz spojující pocit křivdy a vděčnosti. Neznal, jako neznají děti a ti, co dětmi být chtějí, pocit viny.
   Jednou v létě, kdy jeho rodina prožívala jedno ze svých občasných zhroucení, odjel Ivan s jedním děvčetem ven z Prahy. Měl tam zůstat několik týdnů, za tři dny jsem ho ale potkal v Praze. »Co tu děláš?« zeptal jsem se ho. »Natloukl jsem jí,« odpověděl mi rozpačitě a zároveň jakoby pyšně. A každou ránu jsem doprovodil větou: »To je za Jindřišku, to je za Martina!« Komentář by tu byl samozřejmě zbytečný. Údiv a soud byly konstitutivní složky Divišovy poezie, dodávaly jí její výjimečnost a nenapodobitelnost, zároveň však zakládaly i jeho každodenní život. Vyháněly z něj pocit viny. Pokud hledal viníka, pak jen toho, jímž by nebyl on sám.
   Naše »hra« patří do tohoto pocitového kontextu, i v ní se střídaly naivita, údiv a trest. Jak začala a kdo ji začal, nedokážu si vzpomenout. Hráli jsme ji rok, možná dva, tři. Pohybovala se někde mezi policií a vojskem (nebyla to však Čeka, o níž se zmiňuje Verecký), náhoda ji lokalizovala tu do Prahy, tu do Paříže (Ivan si oblíbil letiště Orly: vracím se z Vorlů, říkával) i jinam. Příchod do práce býval vstupem do hry: nadřízený zahlédl podřízeného (tento vztah určovala náhoda) z okna kanceláře na pavlači, zavolal na něho, nebo vyrazil pavlačí k němu, podřízený se buď lekl a utíkal pryč, nebo naopak podal hlášení, atd. Nejčastěji ukládaným trestem bylo oplachování krve z dlaždic v mučírně, která se nacházela někde dole pod zadním schodištěm. Podřízený se pokaždé jmenoval Kadraba. Bůhvíproč. Časem hra nabývala reálnějšího časového rozměru, kdo šel plnit rozkaz, ten opravdu odešel z budovy, kdo dostal domácí vězení, šel domů. Jednou jsme se »odveleli« do lázní Koruna, na rohu Václavského náměstí, kde jsme v páře tu a tam strávili dopoledne. V přilehlém automatu na témže rohu jsme se zastavili na kávu. U pultu se postarší paní dlouho neuměla rozhodnout, zda chce kávu nebo čaj, koláč nebo kremroli, fronta se nehnula kupředu. Stačilo říci: »Kadraba, my nestačíme splnit rozkaz«, a Ivan začal častovat nebohou paní nadávkami tak jadrnými, že jedna z prodavaček běžela telefonovat na policii. Včas jsem vzali nohy na ramena. Zásah policie nám jednou hrozil i uvnitř lázní Koruna, kde Ivan v páře, nahý, předváděl výjev zvaný Americká ložnice (masturbující voják na stráži slibuje svému děvčeti všechno možné, s blížícím se orgasmem i americkou ložnici: slib pak okamžitě odvolává slovy: »Nic nedostaneš!«) tak věrohodně, že přesvědčit přivolaného vedoucího o tom, že to byl žert, nebylo nijak snadné. Stačilo v Jindřišské ulici ukázat na procházejícího důstojníka a pošeptat Ivanovi, že to je ten pán, co ho chce přeložit z Prahy do Kyjova, a okamžitě mu »hodil stoličku«: důstojník se marně snažil něčeho zachytit, ruka mu sklouzla po skle výkladu. Znova jsme vzali nohy na ramena. Ani jednou jsme se tomu, co se stalo, ale nezasmáli.
   Pak Ivan odešel (někdy v roce 1967) z MF do časopisu Sešity a hra skončila. Už jsme se nevídali tak často, naposledy na zahradě hloubětínského domu k podzimu roku 1969. Ivan přijel z Německa a chtěl se tam vrátit, o Svobodné Evropě se nezmínil. Jeho úmysl jsem mu nerozmlouval, říkal jsem si, že v Německu zkrotne a nebude ohrožený tak, jako by byl v Praze. Odjel, německá realita ho však nezkrotila. Jedna známá, která Ivana znala z MF, ho zaslechla křičet v mnichovském muzeu na invalidního kustoda, jenž se opovážil pokárat jeho dítě: »Ty holomku, kolik jsi v Rusku stačil postřílet lidí, než jsi přišel o hnátu?«
   Závěr naší hry není zrovna nejveselejší. V lednu roku 1990 mi zavolal z Mnichova, postěžoval si na své »cyklické deprese« a pak řekl: »Přijímám v klubu na Národní příští týden v pátek od tří do pěti. Můžeš přijít.« Nebyl to žert, myslel to vážně. Autoritu, kterou po léta hledal jinde a v jiných, najednou našel v sobě. Nedodala mu ji však poezie. Řekli jsem si pár nepěkných slov, uprostřed vět, které jsme pronášeli oba současně, se telefon rázem odmlčel. Po letech, na jaře roku 1999, zazvonil v noci telefon. »Tady Ivan.« »Který Ivan?« nechápal jsem. »Vole, copak je ještě nějaký jiný Ivan než Diviš?« V krátkém nočním rozhovoru jsme se domluvili, že mu zavolám, dal mi své číslo. Velikášství mu z hlasu odešlo, připadal mi opuštěný a nostalgický. Jenže jak balvan tolika let odvalit z cesty od jednoho ke druhému? Vyřešil to Ivanův odchod na onen svět, asi měsíc po našem rozhovoru.
   Ivan Diviš nechtěl svými výstupy nikoho potěšit, stejně jako nechtěl těšit (natožpak utěšovat) svou poezií. Právě naopak. Naše »hra« nebyla vůbec zábava, bylo to něco jako odejít ze života, se kterým se nedá hnout, do života, který může být tvořen z minuty na minutu. Prekérnost tohoto fiktivního života se zdá být odstranitelná, zatímco prekérnost skutečného života je skutečná a neodstranitelná. Ivan, bytost odsouzená k poezii, hledal v té hře sebe sama mimo poezii. Já zase naopak nejspíš poezii. Problém jak žít byl vlastní mnoha básníkům. Ivanův vztah k lidem byl obdobou jeho vztahu k poezii: nemohl žít bez ní a ani bez nich, a proto ji i je občas za to neměl rád. Uměl se ale, aniž by to měl v úmyslu, přizpůsobit tomu nebo těm, s nimiž právě byl, a jeho podoba v různých očích může být různá. Což mne právě má k tomu, abych mu dnes předložil tu svou. Třeba se v ní najde.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]