Před deseti lety vydal Karel Sýs co poctu Miroslavu Florianovi k 65. narozeninám bibliofilsky s kresbami Josefa Velčovského cyklus Čemu se láhev říká, letos je tu jeho další bibliofilie, tentokrát se sedmi kresbami a k uctění památky a grafika Miroslava Houry (1933-2006) DŽBÁN S DVOJITÝM DNEM (ten připravili přátelé a spolupracovníci jako pozornost k šedesátým narozeninám Karla Sýse, o vydání pečoval Milan Friedl, vysadil a graficky upravil Jiří Dušek, vytiskl Pavel Vaniš, vzornou knihařskou práci provedla Jarmila Sequensová). Tenoučký tisk z roku 1996 tvořilo čtrnáct kratičkých básní (až na dvě pětiverší vesměs čtyřverší), knížečka z léta 2006, rovněž bílá, formátu dvaapůlkrát menšího a počtem veršů dvaapůlkrát rozměrnější, sestává z úvodních jedenácti dvojveršových Popěvků, které se dají (a snad i mají) číst i jako souvislá báseň psaná pravidelnými strofami, a pětatřiceti kratinkých básní (opět vesměs čtyřverší až na tři s počtem veršů 6, 5 a 3). Ty dvě příležitostné knihomilské publikace evidentně patří k sobě, podobají se jako vejce vejci, byť jedno je zároveň větší i menší než druhé.
   A obě jsou vrchovatě plné vína, napsány básníkem, který je zrozen pro hrozen, pro žízeň nezrozený, nicméně stále po víně žízní, jak deklaruje už v prvních malých popěvkovitých doušcích ze Džbánu s dvojitým dnem. Jako víno i básníci zrají, a tak od Sýsovy knížky K. ještě po deseti letech (1989), v níž se opovrhuje levným železitým vínem a muž s vyspělým patrem si oblíbí Chateauneuf-du-Pape, básníkova chuť zplebejštěla; na otázku, co chce, nyní básník odpovídá: Víno bez etikety / neprověřené lety / víno bez rodokmenu / nepančovanou ženu, jen když víno koštětem smete / čím obtěžkals nás světe. Tady se pije až k pádu na zem, družně v předsmrtném secondhandu: Piju já piješ ty / propijeme kalhoty, možná i ony v daném prostředí ještě bezmála zánovní, jen čtrnáct let staré Zasklené kalhoty dospělého muže. Cyklus také končí Náhrobním kamenem s prosbou nechte mne přátelé / zetlít do sytosti.
   Ale nebyl by to Karel Sýs, kdyby se tu vinný list nesvinul v milostný závitek a kdyby se básník, potrava pro vývrtku, byť polyká leden a v hrdle je svírán taninem z pekelných planin, nehrnul k červenci, ovšem vínem veden. A kdyby se jedno čtyřverší přímo nejmenovalo Všemu navzdory a básník v něm opilý jako slíva nezpíval do nebes: Ať spadne kdy spadne klec / zpíval jsem přec! Sestup na samé dno pod hvězdou zvanou Pelyněk neznamená kapitulaci a rezignaci na lásku, ani ztrátu chuti a úrovně, ba právě na dně se ví, jak sladká je láska / i když hořkne; a není snad ledové víno z nejlepších? Jsem pozdní sběr, praví Vlastní busta. Jak si nepřipomenout Šaldovy slavné verše Mé ovoce je z onoho, jež dlouho nezraje,/ jež sládne mhami až, luk smutných u kraje? Ty verše vepsal FXŠ jako motto do svých Bojů o zítřek. I ve Džbánu s dvojitým dnem jde o zítřek. Cyklus Čemu se láhev říká končil přípitkem a převládaly v něm básně-apostrofy, ve Džbánu s dvojitým dnem tvoří víc než 51 % (i gramaticky vzato) básně-osobní vyznání; vyznání žití všemu navzdory.
   Byla by to celá kniha, pokud bych měl vymezit oba Sýsovy cykly veršů o víně v poměru k mnohatisícileté světové poezii o víně, ale píšu jen malou recenzi, a tak jen dva odkazy k české poezii vína. Z poezie současníků má víno mimořádné místo v extatickém díle Jiřího Kuběny, je v názvu hned pěti jeho sbírek, z nichž jedna dala jméno i velkému výboru Krev ve Víno. Sýsova poezie vína krystalizuje až na výjimky v drobných čtyřverších popíjení všem a všemu navzdory, Kuběnova v dlouhých básnických skladbách opojení láskou i mnohostí světa; míní-li Sýs ve čtyřverší Pravidlo mokré čtvrti, že katolíci pijí pod jednou / husité podobojí, o katolickém básníkovi Kuběnovi ono pod jednou neplatí. Ostatně oba se hlásí, každý po svém, k Vítězslavu Nezvalovi a jím k meziválečné avantgardě. Ta vzdala svůj hold svému nápoji (často i s despektem vůči pivu) stostránkovým sborníkem Víno (1930, redigoval Adolf Hoffmeister). Knihu otevírali V+W+J rozmarnou Baladou o džbánu; Sýsův Džbán s dvojitým dnem není rozmarný, je naopak spíš baladický.
   Což není rozdíl v poetice, je dán dobou - dobou, kdy se pochybné víno pro chudé neprodává už v lahvích, ale v papírových krabicích (tak jako se v papírových pytlích pohřbívají mrtví, pro něž není rakví), ve špekáčkách je už tak málo masa, že se nedají opékat, a pančuje se všecko. Bibliofilská vydání Sýsových veršů o víně, inspirovaných ubohou dobou, na její mizérii mimoděk upozorňují i tím, že jsou jiné i ve způsobu, jak se servírují; jsou jiné ovšem především svou vyzrálostí, neslazeností, perlivostí. Myslím, že po této knihomilské prezentací obou cyklů pro zvané (300 kusů tisku Čemu se láhev říká, 150 Džbánu s dvojitým dnem) musí dojít, snad po alespoň ještě jednom dalším cyklu veršů o víně (asi by měly být čtyři, když už jde hlavně o čtyřverší!), k obecněji přístupnému vydání pro širší čtenářskou obec; a to nutně v podobě knížky na dříve dosažené (a obecněji nyní už nedostupné) vysoké úrovni české knižní kultury.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]