Je to již 90 let, co 7. listopadu (dle juliánského kalendáře 25. října) dal výstřel z Aurory signál k dobytí Zimního paláce. Velká říjnová socialistická revoluce zvítězila v Petrohradě, vzápětí v Moskvě a do března 1918 i na většině území bývalé carské říše. Avšak k nastolení mírových poměrů a k zahájení výstavby nové, spravedlivější společnosti bylo třeba urazit ještě přetěžkou cestu - Křížovou cestu, jak ji svou románovou trilogií (1920-1941) symbolicky pokřtil Alexej Tolstoj. Na martyrium 1. světové války navázala válka občanská, německá okupace části Ruska a Ukrajiny, zahraniční vojenská intervence mocností Dohody (včetně čs. legií), válečný komunismus, teritoriální ztráty, hospodářský chaos, masová emigrace, sucho a hladomor v Povolží a na jižní Ukrajině... Život zmítající se mezi nejkrajnějšími póly; tryskem pádící Přítomnost, v níž probíhala nelítostná bitva mezi Minulostí a Budoucností... To vše brzy nalezlo svůj mnohostranný, ideově různorodý odraz v ruské literatuře - v té majoritní, která zrodila éru sovětskou, i v té minoritní, která sovětské Rusko opustila a pokoušela se uchovat si vlastní kulturní existenci bez vlastní otčiny. - Nejslavnějším reprezentantem ruského poříjnového literárního exilu byl nesporně Ivan Alexejevič Bunin. Umělecké kvality jeho díla potvrdilo i udělení Nobelovy ceny v r. 1933, třebaže v rozhodnutí stockholmské komise sehrály roli také politické aspekty.
   Nicméně zpátky do revolučního roku 1917: Ivan Bunin (narozený 1870 ve Voroněži), byl tehdy již uznávaný, zralý spisovatel. Pocházel sice z aristokratické rodiny, leč chabý odlesk statkářského blahobytu stěží ozářil jen jeho nejranější dětství. Občinové Rusko a venkovská nobilita koncem 19. století podléhaly hlubokému rozkladu. Majetkový úpadek, urychlený otcovou rozmařilostí a alkoholismem, poznamenal Buninovo mládí hmotnou bídou - a hlavně doživotním nostalgickým sněním o "starých zlatých" časech, které sám nikdy nepoznal. O časech, kdy si šlechta mohla šťastně hýřit, lovit, cestovat, tančit a básnit, zajišťována péčí (p)oddaných mužiků a opírajíc se o skálopevné tradice: o pravoslavnou víru s jejími malebnými rituály a o nezpochybnitelnou autoritu imperátora v čele svaté matičky Rusi. Aristokracii jako třídu pasoval Bunin automaticky i na aristokracii "ducha". Jeho okázalé elitářství vyvěralo též z iluze o starobylosti rodu Buninů, a to zcela v rozporu s fakty. Škola ho svazovala v rozletu, pročež dokončil pouze čtyři třídy gymnázia a nadále se vzdělával sám. Již jako patnáctiletý se vydal na nejistou žurnalistickou dráhu. Vyzkoušel několik zaměstnání (korektor, knihovník), výborně překládal anglickou poezii. Pod vlivem staršího bratra Julije, odsouzeného za politickou aktivitu v revoluční narodnické organizaci Zemlja i volja, si mladičký Ivan rovněž zaflirtoval s tímto hnutím,
   intenzivněji pak s tolstojovstvím, avšak záhy a navždy zaujal stanovisko konzervativní, monarchistické. Ačkoli způsobem života patřil k "raznočincům", přesvědčením byl ortodoxní šlechtic.
   Na přelomu století básník Bunin konečně dosáhl uměleckých úspěchů, např. sbírkou Listopad (1901), odměněnou Puškinovou cenou; a začal publikovat i zdařilé prózy, např. novelu Antonovská jablka (1900) - tu jeho tehdejší přítel Maxim Gorkij ohodnotil přiléhavě: "Voní hezky, ta Antonovská jablka, ano! Ale - voní nějak nedemokraticky, není-liž pravda?"
   V bouřlivém revolučním čase si Ivan Bunin vedl soukromý deník, posléze uveřejněný knižně pod názvem Okajannyje dni (1925). Pod titulem Proklaté dny vyšel česky v překladu Libora Dvořáka (Argo, Praha 2006). Deník zachycuje dění od 1. 8. 1917 do 20. 6. 1919. Bunin se držel staré datace dle juliánského kalendáře, stejně jako starého ruského pravopisu, jejž v rámci sveřepého odporu vůči všemu "bolševickému" používal až do svého skonu. Buninovým zápiskům chybí závěr: "Listy papíru, které následovaly, jsem na jednom místě zakopal do země tak dobře, že před útěkem z Oděsy v lednu 1920 jsem je za žádnou cenu nedokázal najít."
   V Proklatých dnech zprvu převládají běžné poznámky o návštěvách, výletech a četbě - např.: "Stále čtu Maupassanta. Téměř všechno jsou to jen nicotnosti, skici, občas banality." "Blb a plebejec Brjusov." "Zrovna si čtu v knize Polevého (N. A. Polevého - pozn. I. B.) o vladimirsko-suzdalském knížectví. Lesy, močály, ohavné podnebí a ze všeho nejspíš i mimořádně ohavní, divocí a sprostě zlí lidé. Cítím spojitost toho všeho se včerejškem - a je mi odporně." Žlučovitému odsudku neunikne např. ani jeho někdejší guru A. P. Čechov: "Pořád se hrabal v lidském hnusu! Tenhle odpudivý sklon rozhodně měl."
   Zvláštní pozornost věnuje (tak jako ve všech svých prózách) podrobnému popisu přírodních scenerií, estetických proměn krajiny, počasí a ročních dob: "...a stále muka, muka, že nic takového nedokážu vyjádřit a vykreslit!"
   Čím dál neodbytněji však pronikají do deníku údaje o průběhu války a politických událostí. Zprávy nejdříve - na venkově - lapané z tisku a ústních zvěstí, jakož i postřehy z osobních kontaktů (a střetů) s rolníky. Bunin, zarytý monarchista a aristokrat, upíná své naděje na generála L. G. Kornilova, který se koncem srpna 1917 pokusil vojenským pučem svrhnout Prozatímní vládu A. F. Kerenského: "Kornilovovo provolání je podivuhodné!"
   Na obranu (buržoazní) vlády ale rázně vystoupily sověty a z jejich zástupců zejména bolševici: "Státní převrat! Byla vyhlášena republika. Jsme omráčeni - Kornilov je zatčen." "...ve všech vzrůstá divoký vztek na sověty. /.../ Kerenského by patřilo oběsit. Bezmocná zloba."
   Porážkou pučistů si bolševici v sovětech zásadně upevnili postavení. - "Zdrtila mě vládní deklarace, hlavně začátek: Kornilov šíří anarchii! Ti ničemové! /.../ Zvěrstva i nízkost mužiků jsou přece příšerné, přímo legendární!" "Nikdo není hmotařštější než náš lid. Ten vykácí všechny sady. Dokonce i když jedí a pijí, chuť je nezajímá - hlavní je se nažrat. /.../ A jak vlastně nesnášejí jakoukoli vládu, jakékoli donucení. Jen to zkuste a zaveďte povinné vzdělání! Těm je třeba vládnout s revolverem u spánku." Bunin se po příjezdu z venkova do Moskvy (počínaje zápisem 30. 10. 1917) ocitá přímo v druhém ohnisku říjnového revolučního povstání. Lyrické pasáže o přírodě, počasí, případně bohoslužbách, se objevují již jen sporadicky. Veškerý prostor zabírá raportování o vojenské a politické situaci a spílavé komentáře. Bývalý přítel M. Gorkij, u něhož se kdysi rekreoval na Capri, je mu nyní "tak protivný", že s ním nechce ani mluvit. Vítězství bolševiků v Moskvě Bunin vnímá jako pohromu: "Včera jsem nemohl psát, byl to jeden z nejstrašnějších dnů celého mého života. Ano, předevčírem v pět odpoledne byla podepsána mírová smlouva. Včera asi v jedenáct jsem se dověděl, že bolševici odebírají junkerům zbraně. /.../ Tváře chámů, kteří Moskvu okamžitě zaplavili, jsou otřesně zvířecí a odporné. /.../ Usnul /jsem/ kolem sedmé ranní. Hodně plakal. Osm měsíců strachu, otrocké poníženosti a urážek. A tenhle den vše korunuje! Moskvu rozvrátili lidožrouti!"
   V nenávistném proklínání, démonizování, nálepkování a hanění všech, kteří jakkoli projevili své sympatie k proletářské revoluci, Bunin poté pokračuje až do konce deníku. Např.: "... Andrej Bělyj a Blok /.../ se stali bolševiky. No Bože, a koho to zajímá, co se stalo nebo nestalo ze dvou zkurvysynů, ze dvou arciblbů!" "Sjezd sovětů. Leninův projev. Ach, jaký je to živočich!" "Majakovskému se na gymnáziu říkalo Idiot Polyfémovič." Zápisky z r. 1918 končí odstavcem: "Koupil /jsem/ si knihu o bolševicích /.../. Jak příšerná galerie trestanců! Mladý Lunačarskij má krk dlouhý dobře na půl lokte."
   Následující poznámky z r. 1919 si Bunin psal již v Oděse, kam ujel se svou životní partnerkou Věrou Muromcevovou. V Oděse a Sevastopolu se v listopadu 1918 vylodily dohodové jednotky francouzské a řecké, podporující ruské kontrarevoluční armády na jižní frontě - k radosti Bunina, jenž (jak připomněl list Izvestija) "opěvoval příchod Francouzů do Oděsy". V dubnu 1919 se interventi stáhli a pouze francouzský torpédoborec v zálivu blokoval přístav. Města se přechodně zmocnily bandy grigorjevců. Ataman N. A. Grigorjev se sice naoko přihlásil k bolševikům, leč vzápětí proti nim povstal a utrpěl porážku. Trosky nadějí pak vkládal Bunin do ofenzivy bílé Dobrovolnické armády generála A. I. Děnikina (činil se v jeho tiskové agentuře). Děnikinovce Rudá armáda rozdrtila do počátku r. 1920 a státy Dohody v lednu zrušily i blokádu sovětského Ruska. (Domácí kontrarevoluce a zahraniční intervence byly potom úplně zlikvidovány do konce r. 1920, zbytky bílých ze Sibiře a Dálného východu byly vytlačeny r. 1922.)
   Oděská část deníku dokládá, jak Bunin čím dál zoufaleji sbíral informace, převážně neověřené a protimluvné, o situaci na frontách občanské války a interpretoval je dle hesla "přání otcem myšlenky". Zároveň se však obezřetně připravoval na úprk do ciziny (např. sháněl pasy, vybíral si úspory z banky). Po lyrických dojmech již skoro ani stopa. Stránky zaplňuje nepřetržité láteření a zatracování. Je až komické, jak se Bunin rozčiluje např. nad tónem novinových článků "rudých", aniž si připustí, že jsa "v dresu bílých", libuje si v tomtéž expresivním slovníku i argumentaci. Např. ironicky cituje zprávu: "Charkov padl pod lavinou carského katana Děnikina... Vrhl proti Charkovu hordu chlastem zvlčilých Hunů se zlatými nárameníky. Tato divoká horda se jako sarančata sune po zmučené zemi a ničí vše, co bylo vybojováno za cenu krve nejlepších bojovníků za světlou budoucnost. Posluhovači a pochopové světové smečky imperialistů přinášejí dělnému lidu jen šibenice, katy, žandáry, galejnickou dřinu a bezvýchodné otroctví." - A zatím Bunin sám permanentně zuří a osočuje, např.: "Říká se, že námořníci, které k nám vyslali z Petrohradu, úplně zvlčili z opilství, kokainu a naprosté svévole. V Čece opilí vpadají do cel a bez rozkazu nadřízených zabíjejí, koho zrovna najdou."
   Jen jedinkrát si autor v deníku uvědomí svou "zaujatost" v hodnocení revoluce. A rozumně dodá, že "skutečná nezaujatost v tomhle ohledu stejně nikdy nepřijde. Ale především - pro příštího historika přece bude nesmírně cenná právě naše 'zaujatost'". Bunin tudíž se "zaujatostí" až nepříčetnou cejchuje bolševiky, ruský "lid" i ruskou literaturu - a právě v literatuře paradoxně spatřuje úhlavního viníka, který dle jeho názoru stoletou horlivou "výchovou" dohnal společnost k revoluci: "Často vzpomínám na ono rozhořčení, s nímž mnozí reagovali na má zdánlivě příliš černá líčení ruského lidu. Rozhořčují se vlastně dodnes - ale kdo? Přesně ti, kdož jsou odkojeni literaturou, která sto let hanobila doslova všechny třídy, tedy 'popa', 'maloměšťáka', měšťana, úředníka, policajta, statkáře i zámožného rolníka - zkrátka a dobře všechno a všechny vyjma jakéhosi 'lidu', samozřejmě bezzemeckého, a vyjma bosáků!"
   Proklaté dny si autor původně evidentně psal coby čistě privátní výlevy: "Těch zápisků musím nechat. Když si je poznamenávám, drásám si srdce ještě víc." Bunin očividně svým deníkem neshromažďoval "materiál" pro nějaké chystané dílo. Revoluci 1917 (stejně jako 1. a 2. světovou válku) jako umělec nikdy nijak konkrétně nereflektoval. Přesto lze Proklaté dny přesně lokalizovat v kontextu jeho prozaické tvorby, a to jako důležitý mezník vývojového "kruhu" (abstrahuji zde od jeho poezie).
   První etapa "kruhu" zahrnuje krátké prózy od 90. let do r. 1909, kdy Bunin začal pracovat na novele Vesnice (1910). V této etapě se autor soustředil na téma "zániku šlechtických hnízd", nejčastěji v kombinaci s tématem milostným. Realistickou tradici obohacoval o impresionisticky laděný lyrismus a postupně, zejména pak ve třetí etapě, dospěl k jejich virtuózní syntéze. Druhá etapa pokrývá časový úsek od Vesnice po Proklaté dny. Téma milostné - základní a celoživotní Buninovo téma - se sice nevytratilo (např. povídky Lehký dech, Čangovy sny), do centra zájmu se však dostává problematika sociální, společenská kritika, podmíněná autorovým "omezeným" demokratismem: "Buninův demokratismus byl silný a zřetelný, pokud se dotýkal těch stránek života rolnictva, které zasáhly i jeho samotného a jeho rodinu. Buninovy sympatie k strádajícím rolníkům byly svým způsobem upřímné a hluboké. Ale nedůsledné. A v čemsi dokonce nelogické. Bunin, který soucítil s bídou a ožebračením rolnictva, na druhé straně nestrpěl jeho úsilí osvobodit se z této bídy." (V. Gejdeko: A. Čechov i I. Bunin. Sovetskij pisatěľ, Moskva 1976)
   Třetí etapa - více než třicet let, jež Bunin strávil v emigraci, značí programový návrat k příběhům milostným, které se až na výjimky (např. povídky Galja Ha?ská; Heinrich) odehrávají v předrevolučním (lépe: "mimočasovém"), nostalgicky zrcadleném Rusku. Umělecky je uzavírá cyklus Temné aleje (1943, 1946), jehož chmurnou atmosféru ovlivnil nejen exil, nýbrž i 2. světová válka. V souladu s idealizací zaniklé vlasti (carské Rusi) Bunin ve třetí etapě úplně rezignoval na sociální kritiku, jak to ukázkově dokládá např. bukolická povídka Sekáči (1921). Totéž platí i pro stěžejní knihu onoho období, "vymyšlenou autobiografii" či "autobiografii vymyšlené postavy" (srov. O. N. Michajlov: I. A. Bunin. Nauka, Moskva 1967) Život Alexeje Arseňjeva (česky též jako Život Arseňjevův). - Aneb jak doznává mladý Arseňjev ("Bunin"): "Napsal jsem a uveřejnil dvě povídky, ale všechno je v nich falešné a protivné: jedna je o hladovějících vesničanech, které jsem neviděl a kterých mi v podstatě není líto, druhá je na triviální téma o statkáři, který přišel na mizinu, a také vymyšlená, ačkoli jsem vlastně chtěl napsat jen o obrovském, stříbrném topolu, který roste před domem chudého statkáře R., a také o nehybném vycpaném jestřábovi, který stojí u něho v pracovně na skříni /.../. Kdybych psal o zchudnutí, chtěl bych vyjádřit jen jeho poetičnost. (Život Alexeje Arseňjeva. Odeon, Praha 1989, překlad T. Hašková a J. Zábrana.)
   "Současné tíhnutí k šlechtickým tradicím i jejich odmítání - taková je podstata Buninovy sociální podvojnosti. Dokud žil ve své vlasti, určovala tato podvojnost autorovu osobitost. Ale po odtržení od živé ruské skutečnosti, v období emigrace, se pocit stavovské příslušnosti znovu probudil - a to rozvratným způsobem." (O. N. Michajlov: Strogij talant. Nauka, Moskva 1967)
   Život Arseňjevův vyzdvihuje a rozvádí leckteré myšlenky, jež v syrové podobě zaznívají již v Proklatých dnech, např. demonstrativní vlastenectví (žal nad ztrátou carské Rusi): "V tu chvíli jsem se zrovna díval na zázračně zelené nebe nad Kremlem, na vzácné zlato jeho prastarých bání... Moskevská velkoknížata, paláce, Spas na Boru, Archangelský chrám - jak velice je mi to blízké, jak je to mé, teprve teď doopravdy procítěné a pochopené!" Nebo již uvedené tvrzení o údajně zhoubném vlivu ruské (kritické, revoluční) literatury (ideologie) na vývoj ruské společnosti, jež Bunin v deníku několikrát opakuje: "Jak strašlivou a nepřirozenou výchovou prošly celé generace chlapců a děvčat, kteří si do hlav napěchovali Ivaňukova a Marxe, hmoždili se s tajnými tiskárnami, se všelijakými sbírkami 'na Červený kříž', hmoždili se s 'literaturou' a nestydatě předstírali, že hynou láskou k Pachomům a Sidorům, a přitom v sobě vytrvale rozněcovali nenávist ke statkářům, k fabrikantům, k měšťanstvu, ke všem těm 'krvelačníkům, pavoukům, utlačovatelům, despotům, satrapům, maloměšťákům, obskurantům a rytířům tmy a násilí'!"
   Bunin, jenž v tolika prózách obnažil alarmující hospodářskou a kulturní bídu různých venkovských vrstev, současně s "aristokratickou" slepotou ignoroval zákonité důsledky společenských antagonismů, které explodovaly ve třech ruských revolucích (buržoazně demokratické 1905-7; "únorové"" 1917, svrhnuvší carismus; a konečně socialistické). Tedy nikoli obludné vykořisťování rolnictva a polofeudální zaostalost (nevolnictví bylo v Rusku zrušeno až r. 1861), nikoli ekonomický, politický a duchovní útisk, nikoli nástup kapitalistické exploatace proletariátu (jak ji analyzoval V. I. Lenin např. v práci Vývoj kapitalismu v Rusku), nikoli imperialistická světová válka, jíž definitivně přetekl pohár utrpení, nýbrž "literatura rozněcující nenávist" (a to v zemi s masovou negramotností!).
   I když v deníku s reportážní věrností nezřídka načrtne signifikantní výjev (jako např. v Moskvě 9. 2. 1918), vyvodí z něj mylnou ("zaujatou") diagnózu:
   Na Strastné stál dav. /.../ Dáma s rukávníkem a ženská s ohrnutým nosíkem. /.../ "Pro mě tohle vůbec není kámen," říká kvapně dáma, "tenhle klášter je pro mě posvátný chrám, a vy se mi snažíte dokázat..."
   "Já se vo nic snažit nemusim," skáče jí ženská drze do řeči, "pro tebe je posvátnej, ale pro nás je to jen šutr, nic než šutr! To známe! Třeba ve Vladimiru! Mazal si vzal obyčejný prkno, popatlal ho barvama - a prej že Bůh. Tak se k němu modli sama." /.../
    Žlutozubý stařec s šedivým strništěm na tvářích se hádá s dělníkem: "Teď už vám samozřejmě nezůstalo nic - ani bůh, ani svědomí," říká stařec.
   "To jo, to nezůstalo."
   "A pátého jste stříleli do mírumilovných lidí."
    "No to se podívejme! Vy jste zase lidi stříleli tři sta let!"
   Na Tverské stojí bledý stařičký generál ve stříbrných brýlích a černé beranici a cosi prodává: stojí plaše a skromně jako žebrák...
   Jak překvapivě rychle se všichni vzdali a klesli na duchu!
   Při horečném hledání důvodů dějinného zvratu Bunin nedokáže překročit svůj ideologický stín a rozpoznat opravdové historicko-společenské příčiny obou revolucí 1917. Vlastní osobní (či obecněji "třídní") prohru chápe jako tragédii celonárodní, jako definitivní konec Ruska a veškeré jeho kultury.
   Proklaté dny kontroverzně uzamykají sociálně orientovanou (druhou) etapu Buninovy tvorby, kterou zahájil r. 1909 psaním novely Vesnice (1910). - Vesnice vznikla v tíživém čase po zardoušení revoluce 1905-1907. Právě tehdy vděčný lid obdařil cara Mikuláše II. přízviskem "krvavý". Následný stolypinský teror vyburcoval k uměleckému i občanskému protestu ruské literáty rozličných světonázorových pozic (např. jak revolucionáře M. Gorkého, tak i osmdesátiletého "fatalistu" L. N. Tolstého.) A Ivan Bunin, dosud lyrický poeta a povídkář tesknící nad dokonáváním "šlechtických hnízd", šokoval novelou Vesnice, svou sociálně nejangažovanější prózou. Vesnice představuje mistrovský epilog ruského kritického realismu - jeho sílu i slabost ("kritický realismus v slepé uličce" - srov. R. Parolek, J. Honzík: Ruská klasická literatura. Svoboda, Praha 1977). Vesnice je zároveň i zlomovým bodem v genezi Buninovy tvorby. Ne náhodou se spisovatel v Proklatých dnech na tuto novelu několikrát odvolává, např.: "V průseku znovu kůň s povozem - zase už kácejí! Ti mizerové, zdivočelá pakáž! Přemýšlel /jsem/ o své Vesnici. Jak je to tam všechno přesně! Měl bych napsat ještě předmluvu: budoucímu historikovi - věř mi, vybral jsem vše typické. A vůbec je čas napsat o svém životě, stáhnout kůži z té verbeže /.../."
   Mimochodem, ihned po Říjnu Gorkého nakladatelství Parus zařadilo Buninovu Vesnici a další díla (se souhlasem autora) do edičního plánu: "Proč si mě asi Gorkij koupil, proč mi předem zaplatil sedmnáct tisíc a zatím nevydal ani jediný svazek?" znepokojuje se v deníku Bunin, dříve přítel a nyní odpůrce Gorkého.
   Na první pohled jako by Proklaté dny opravdu navazovaly na Vesnici, nejvíce svým vypjatě kritickým, či spíše naturalistickým zobrazením "ruského lidu" - tj. ve Vesnici nuzných mužiků, tuláků, opilců, žebráků, bitých a znásilňovaných žen, hladových děcek, nemocných starců, mrzáků, idiotů, syčáků a pomatených "lumpenrevolucionářů" (z r. 1905); a vedle nich i zkrachovalých šlechtických statkářů, chamtivých zbohatlých sedláků, hamižných kupců... Figur vesměs fyzicky a psychicky ohavných a chorobných, doslova i přeneseně "nečistých". Právě slučování znaků tělesné a duševní odpudivosti, nebo naopak přitažlivosti, je u Bunina metodou kladné či záporné klasifikace charakterů a jevů. Kterýkoli znak účinkuje jaksi axiomaticky a generálně (viz např. i výše uvedený "živočich" Lenin nebo Lunačarskij s "dlouhým krkem" - již tím jsou přece odsouzeníhodní, a basta!). Kritérium estetické substituuje i symbolizuje kritérium etické (politické, ideologické atd.). V Buninových milostných příbězích potom po boku Krásy kráčí vždy Smutek (zánik lásky a zánik života) - jako např. v nejproslulejší z těchto próz, v novele Míťova láska (1925). Akcentováním Smrti jako měřítka Života autor těsně předchází literaturu francouzských existencialistů. Toliko Krása má právo stát se objektem Lásky coby věčně pomíjivého smyslu bytí jedince i národa. Jedinými nezpochybnitelnými nositeli Krásy (a tudíž i objekty Lásky) jsou u Bunina: krajina, přírodní živly, chrámy (s církevními rituály, svícemi, zpěvy); "posvátné" tradice a kategorie (vlast, Rusko, car, šlechta, Bůh, umění); a samozřejmě ženy - mladé, půvabné, elegantní, vzdělané, pokud možno "dobrého" původu. Bez "rodové" kultivace (a peněz) by totiž nebyly ani elegantní, ani vzdělané. Výjimky jsou udělovány pouze pěkným vesnickým dívčinám, obětem tu suverénních pánů, tu brutálních kmánů. Ve Vesnici je takovouto postavou - a proto takřka jedinou osobou budící soucit - služka Mladá. Vše ostatní, co by snad bylo také hodno soucitu (autora, vypravěče, čtenáře), je současně přesyceno tolika nechutnými detaily a negativními rysy, až z toho mrazí děsem a odporem. V Proklatých dnech Bunin vyjadřuje stejný děs a odpor, nicméně je sporné, zda jej spolu s ním tentokrát sdílejí i všichni jeho čtenáři. - V dějinném kontextu svého vzniku totiž přinesla Vesnice rozhodující poselství, a to všem: "Piju," tiše odpověděl Tichon Iljič (Krasov, lakomý kulak a kupec - jedna z hlavních postav; pozn. I. B.). "Co mi zbývá? Ty myslíš, že jsem k té zlaté kleci přišel snadno? Myslíš, že to bylo lehké žít celý život jako pes na řetěze, a ještě k tomu s bábou? Neměl jsem s nikým slitování, ale mě taky nikdo nepolitoval. Myslíš, že nevím, jak mě všichni nenávidí? Ty myslíš, že by mě ti naši mužici surově neodpravili, kdyby je to pořádně popadlo a kdyby se jim vyvedla ta revoluce? Jen počkej, to ještě bude mela! Dohnali jsme je až k zoufalství." (I. Bunin: Vesnice. In: Antonovská jablka. Odeon, Praha 1975, překlad R. Havránková.)
   Po Vesnici kulminuje Buninova "sociálně kritická" tvorba znamenitými prózami, jako je novela Suchodol (1912), v níž se slévají všechny Buninovy tematické linie: nešťastná (nerovná) láska, rozpad šlechtického hnízda i společenská poroba. Dále např. kratičká povídka Stařena (1916) - bleskový živočichopis lidské marnosti. A brilantní
   novela Pán ze San Franciska (1915), jejíž zdánlivě nezúčastněné vyprávění o náhlém skonu amerického milionáře, cestujícího za zábavou na parníku Atlantida, přerůstá v podobenství o zkáze západní civilizace.
   Revoluce 1917 poselství Buninovy Vesnice (a varování: "Jen počkej, to ještě bude mela! Dohnali jsme je až k zoufalství.") naplnila. Pro Bunina byla však každá revoluce nepřijatelná: "Zrovna si čtu v Lenôtrovi. Saint-Just, Robespierre, Couthon... Lenin, Trockij, Dzeržinskij. Kdo je podlejší, krvelačnější, hnusnější? Nakonec přece jen ti moskevští. Ale pařížští taky byli pěkní ptáčci."
   V deníku ostatně Bunin sám přiznává: "Kdyby se mi nakonec i podařilo někam uniknout, třeba do Itálie nebo do Francie, stejně by mi to všude lezlo na nervy - člověk je mi prostě protivný! Život mě donutil vnímat ho tak bezprostředně, tak ostře a pozorně si prohlédnout celou jeho duši i jeho mrzké tělo."
   Ten jediný a nejlepší svět, svět, který zpráchnivěl dávno před revolucí a před počátkem 20. století, svět nikdy neexistující statkářské selanky, nebylo možno vrátit zpět. Nebylo možno vzkřísit Buninovo iluzorní patriarchální carské Rusko, nebylo možno vybudovat iluzorní patriarchální Rusko ani dle tolstojovského projektu, Rusko, v němž (by) v blaženství žili jak šlechtičtí statkáři, tak jejich mužici.
   Ztotožnění reálného Ruska se polofeudální zaostalou vesnicí (Vesnicí) a ruského lidu s venkovskou "lůzou" (jakpak asi vznikla?) (de)formovalo Buninovu filozofii dějin, omlouvalo jeho historický pesimismus a determinovalo jeho (ne)chápání hybných sociálních sil a potenciálních perspektiv. Bunin pojímal historii jako kruh opakujících se katastrof. Žádný div, že již na buržoazní "únorovou" revoluci 1917, natož poté na socialistický Říjen, reagoval nejen skepsí, nýbrž i otevřeným přechodem do řad politické reakce. Sovětské Rusko bylo pro Bunina absolutně nepřijatelné. Spisovatel začátkem r. 1920 emigroval do Francie, kde žil (v materiálním nedostatku, ba i o hladu) až do své smrti v Paříži r. 1953.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]