Již 200 let nás dělí od narození Karla Jaromíra Erbena (7. 11. 1811) a o rok staršího Karla Hynka Máchy (16. 11. 1810), dvou zakladatelských osobností nové české literatury, jejichž umělecký význam stále trvá a v mnohém je i dnes inspirující. V osobnostním i tvůrčím životě měli oba leccos společného (plebejský původ, všestranné múzické schopnosti, německy psané literární počátky, obdobné středoškolské a vysokoškolské vzdělání, klopotné počátky profesionální činnosti, cestovatelské zájmy a romantická východiska tvorby). Měli ovšem i mnoho rozdílného, a to nejen ve fyzické konstituci a psychickém ustrojení, ale v celkovém tvůrčím vývoji.
   Erben se narodil v podkrkonošském kraji pod Zvičinou v Miletíně, kde jeho otec – vyučený švec se převážně živil sadařením. Matka, dcera učitele a varhaníka, porodila devět dětí, z nichž sedm zemřelo v útlém dětství. Dospělosti se dožili pouze Karel a jeho mladší sestra Josefa. Karel, pocházející z dvojčat, jehož bratříček v kojeneckém věku zemřel, měl chatrné zdraví, byl slabý, celoživotně trpěl plicní chorobou a v dětství nervovou řečovou vadou, která mu znemožnila být učitelem, jak si přáli rodiče. Díky doporučení miletínského faráře Jana Arnolda, později známého účastníka událostí r. 1848, chlapec studoval na proslulém královéhradeckém gymnáziu. Hudebně a výtvarně nadaný student již v šestnácti letech uveřejnil v Zvičinské pamětní knize první německy psané literární pokusy. První českou báseň napsal a uveřejnil jako devatenáctiletý pod pseudonymem Květomil Podlipský, další pokusy jako Jarmil a posléze pod jménem Karel Jaromír Erben, které ho proslavil.
   Povahově uzavřený student vstoupil v r. 1831 na filozofická studia do Prahy, kde se seznámil s Karlem Hynkem Máchou a následně jako on studoval práva. V té době se setkává s Palackým, který mu umožnil, aby si přivydělával přepisováním historických dokumentů. Po absolutoriu práv (1837) nastoupil bezplatnou praxi u pražského soudu.
   V době studií se vytvářel Erbenův zájem historický a národopisný. Za pobytu v rodném Miletíně i při dalších cestách na venkov si zapisoval historické nápisy, zkazky, pověsti a písně. Putoval po Chodsku a zvlášť si oblíbil Berounsko. V městečku Žebráku se seznámil s dcerou zesnulého kupce a purkmistra města Barborou (Betynou) Mečířovou, se kterou se v r. 1842 oženil. Uplatnil tehdy i zájem divadelní spoluprací s tamními ochotníky, pro něž napsal lidovou veselohru Sládci. Koncem třicátých let úspěšně časopisecky publikoval své první balady. Tehdy se v Praze seznamuje s ruskými, polskými a slovinskými učenci zabývajícími se národopisem a sběrem lidové poezie (I. I. Srezněvskij, K. V. Zap, Stanko Vraz). Z němčiny překládá první svazek Palackého Dějin národu českého v Čechách a v Moravě a v r. 1841 získává první minimální plat ve Společnosti nauk. Díky zámožné manželce a prvním honorářům v r. 1843 se může vzdát bezplatného úřednického místa u soudu. Během tří let publikoval dva svazky Písní národní v Čechách (1841 a 1843), které zachytil i s nápěvy, jež pro klavírní doprovod zharmonizoval jeho přítel Jan Pavel Martinovský.
   Souběžně s cestami za lidovou písní putoval po archivech ve Frýdlantu, Třeboni, Jindřichově Hradci a Českých Budějovicích a podnikl i výpravu do Lužice. Při vydávání písní uplatnil srovnávací hledisko stejně jako při sběru pohádek, kterému se v té době začíná věnovat.
   Čtyřicátá, padesátá a šedesátá léta předminulého století jsou dobou Erbenovy tvůrčí zralosti. Významné jsou vedle tvorby beletristické jeho aktivity badatelské, editorské a společenské. K nejvýznamnějším jeho pracím patří texty o slovanském bájesloví, o starých památkách českých, edice spisů Husových, Tomáše Štítného, Komenského Labyrintu světa a ráje srdce a dvoudílného Výboru literatury české. Pozornost zasluhuje i jeho překlad Nestorova letopisu ruského, dvou staroruských zpěvů (O výpravě Igorově, Zadonština), nemluvě o tlumočení původních pohádek ze všech slovanských jazyků.
   Veřejně zastává funkce v Národním muzeu, Měšťanské besedě, stává se archivářem hlavního města Prahy, spolupodílí se na přípravě Slovanského sjezdu v r. 1848, téhož roku je redaktorem vládních Pražských novin, z nichž však po roce pro nesouhlas s vládní politikou odchází.
   Erbenovi se dostává i významných zahraničních funkcí a ocenění. Je např. dopisujícím členem Carské akademie nauk v Petrohradě, Císařské akademie ve Vídni, členem Lyonské botanické společnosti, Charkovské univerzity a Záhřebské akademie. Získal mj. ruský řád Sv. Anny i řád Za nezávislost Černé hory.
   Dvě klidná Erbenova manželství (Barbora zemřela v r. 1857), z nichž se narodilo šest dětí, byla narušena úmrtím obou synů a dcery, zemřelých v útlém dětském věku, což zřejmě s obdobným zážitkem smrti vlastních sourozenců ovlivnilo i jeho básnickou tvorbu.
   Erbenovo nepevné zdraví a celoživotní pracovní vypětí umělecké, sběratelské, editorské a společenské, přispěly k jeho smrti 21. listopadu 1870 v Praze.
   Beletristický odkaz Erbenův, který je z jeho rozsáhlé tvorby nejvýznamnější, je převážně epického charakteru. Jeho básnické dílo má počátky v milostné a přírodní lyrice ovlivněné lidovou písní a rodným krajem. Korunou je baladická tvorba od poloviny třicátých let devatenáctého století. Jedinečná Kytice z pověstí národních rostla desítky let od prvních náčrtů Polednice z doby prvotin, přes dvě knižní vydání z let 1853 a 1861 až k verzi poslední ruky, která vyšla už posmrtně v r. 1871.
   Sbírka je promyšleně komponována od úvodní Mateřídoušky, která vyjadřuje poslání knihy až k závěrečné Věštkyni, v níž básník využívaje bájných českých proroctví s kritickým ostnem vyslovuje vizi národní budoucnosti. Dobově i nadčasově aktuální programovost obou zmíněných básní rámuje baladické jádro sbírky.
   Autor, znalec lidové poezie, využívá podněty lidových pověstí, bájí, pohádek a legend k vyjádření trvalých existenciálních hodnot, které vyplývají z neměnné platnosti lidové moudrosti, jak se po věky upevňovala v mytologickém a náboženském duchu. Základem existence světa jsou podle Erbena klíčové principy mateřství, dětství, neměnnosti osudového určení, viny a trestu a křesťanské pokory. Nejčastější postavou balad je žena v podobě matky, milenky, vražednice i tvora zaslepeného bezmeznou láskou i nenávistí, které určují její osud. Vina je zpravidla potrestána, zločin je pomstěn. Vítězství přirozených lidských vztahů nad pomíjivými hodnotami je základním rysem trvalých morálních hodnot vyplývajících z příběhů jednotlivých básní.
   Romantické východisko některých balad je začasté v rozporu s romantickým individualismem vzpoury a buřičství a je překonáno nadosobní vyrovnaností, smířením s osudovou určeností, pokorou, pokáním i službou neměnným mravním hodnotám. Prolínání živého a neživého světa a ztotožňování lidského osudu s koloběhem přírodních sil je dalším znakem Erbenových balad (a to nejen v Kytici). Prostota básníkova vyjadřování spočívá v elementárních dialozích, v poměrně konvenčním slovníku, v gnómické stručnosti, v epigramatických závěrech a v konkrétní, často symbolické a kontrastní znakovosti.
   Není divu, že se k Erbenovi, jako mistru české balady hlásí jeho následovníci Neruda, Hálek, slovenští štúrovci, Vrchlický i Wolker. O věhlasu nevadnoucí Kytice svědčí dodnes množství profesionálních i amatérských reflexí a interpretací v jednotlivých uměních. Jde o díla hudební, výtvarná, dramatická, baletní i filmová, z nichž mnohá patří k špičkovým výkonům české umělecké tvorby, jak to dokazují Dvořák, Fibich, Martinů, Talich, Páleníček, Aleš, Zrzavý, Tesař, Jíra, Suchý, Brabec a další. Jejich věhlas překročil i hranice, o čemž svědčí příklad erbenovských námětů u A. Dvořáka a B. Martinů. Dokladem čtenářského zájmu jsou nové a nové edice, jejichž počet na počátku jednadvacátého století dosáhl 168 vydání.
   Folklórní východisko mají i Erbenovy pohádky. Jak právem uvádí životopisec a největší znalec jeho díla Antonín Grund, básnické a pohádkářské údobí spisovatelovy tvorby jsou si rovnocenná umělecky i časově. Po prvním vydání Kytice se Erben převážně věnuje „poslání čistě výpravnému“. Jeho dřívější zájem sběratelský a badatelský inspirovaný mj. německými pohádkami bratří Grimmů, se upírá na české a slovanské pohádkové náměty, které transformuje do konečného tvaru. Erben nezapisuje jejich podání od lidových vypravěčů doslova, ale zaznamenává si pouhou dějovou kostru vyprávění a stručné charakteristické rysy postav a prostředí, které pak osobitě ztvárňuje. Mladičká Božena Němcová, kterou poznal začátkem čtyřicátých let, poznala spisovatelovy první pohádky z časopiseckých otisků a poznamenala: „Nikdy nebudu umět vypracovat tak jako Erben, leč bych dlouho na venku byla a ducha národního tak naskrz pojala jako on.“ Erbenovi šlo totiž o to zachytit pomocí srovnávací metody různé varianty domácí i cizí a zaznamenat pratvar pohádky. Toto úsporné vyjádření odpovídá jeho badatelskému zájmu a uměleckému záměru dobrat se jádra lidové moudrosti a jeho trvalé platnosti z hlediska morálního i estetického. Z toho důvodu v Erbenových textech nalezneme jen dvě výjimky pohádek v nářečí (Jirka s kozú v chodském a Švec a čert v hanáckém). Božena Němcová šla posléze cestou beletrizace a emocionálně pohádky obohacovala.
   Erbenovu záměru dobrat se jádra příběhu vyjadřujícího vítězství dobra nad zlem, chytrosti nad hloupostí, statečnosti nad zbabělostí, věrnosti nad zradou, jak to vyjadřuje lidová morálka, odpovídá i výběr jazykových prostředků. Jeho řeč je jasná a přímočará bez abstraktních pojmů, v syntaxi převažují krátké věty a souřadná spojení. Nevyhýbá se hovorovosti, ale vesměs udržuje spisový rámec.
   V pohádkách slovanských uplatňoval především badatelský zájem. Vycházel převážně z textů tištěných i rukopisných. Jejich tlumočením a srovnávacím studiem usiloval nejen o vyjádření vzájemných vztahů, ale i o vyslovení souvislostí s ostatními evropskými národy. Zkoumal též pohansko-mytologickou podstatu mnohých pohádek i její přeměnu do křesťanské symboliky. Při této práci Erben osvědčil i své rozsáhlé jazykové znalosti. Vedle původního znění (Sto prostonárodních pohádek a pověstí v nářečích původních, zaznamenaných v originální podobě deseti slovanských jazyků včetně kašubštiny) je přetlumočil do češtiny (Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských).
   Chystal ucelenou sbírku Českých pohádek, které vyšly v uspořádání prof. Václava Tilleho (jinak pohádkáře Václava Říhy) až posmrtně a posléze v kritickém vydání Antonína Grunda jako třetí svazek díla Karla Jaromíra Erbena v r. 1939. Jako zakladatel české pohádkářské tradice byl a je příkladem i pro moderní autory – jako K. Čapka, J. Drdu a V. Čtvrtka, kteří se k jeho odkazu hlásí.
   Význam Erbenova díla básnického vystihl F. X. Šalda slovy: „Erben je jeden z největších mistrů básnického slova českého a uzavřel tím do mramoru svého verše nejen celou jednu epochu, nýbrž celý svět, celý vesmír hodnot etických i mystických.“ Nejvýznamnější znalec Erbenův Antonín Grund ho lapidárně charakterizuje jako „intelektuálního básníka a básnivého vědce.“
   Karel Jaromír Erben stejně jako Tyl, Mácha, Havlíček, Němcová a Neruda je jedním z pilířů novodobé české národní literatury. Jeho dílo překročilo národní hranice a je přinejmenším součástí evropské literární tradice. Podstata jeho tvorby je živá a pro svou tvůrčí solidnost a výrazovou pregnantnost je příkladem i v současnosti.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]