Skutečnost, že české národní sebevědomí, hrdost, úcta k hodnotám mravním a kulturním podstatně poklesly, je nesporně důsledek faktu, že počínaje rokem 1990 nejvyšší hodnotou u nás se staly peníze, tedy kapitál.
   Nejistota a úzkost třetího tisíciletí, obava z budoucnosti dosud neprozkoumané, kdy věda je vytlačována pověrami a mýty i rozmanitými pavědami, nutí k zamyšlení, proč je mj. opomíjena vrcholná etapa české, resp. československé historie, počátky české státnosti, kultury, husitské revoluční hnutí, tradice bratrská, národní obrození, národně obrozenecký zápas za první a druhé světové války, boj proti fašismu a za národní a sociální spravedlnost.
   K tomu přistupuje falšování historie, které se v našem „demokratickém“ státě stalo jakousi nepsanou zákonitostí. K nekonečnému opakování nepravd o hrůzném teroru, násilí a zločinnosti „za bolševika“, jak je dnes oficiálně uváděno, po té „sametové“ se ochotně připojili čeští herci, kteří kdysi rádi přijímali filmové a divadelní role a nemuseli mít obavu o svou existenci.
   Krátce po listopadu 1989 vyjádřila naše přední filmová a televizní hvězda politování nad tím, kterak její synáček musel – vzhledem k náročnému povolání své matky – navštěvovat mateřskou školu.
   Bylo to – podle její formulace – hrozné, neboť v jejím synovi byla ubíjena individualita, nadprůměrná inteligence, víra ve vlastní výjimečnost; byl totiž nucen s ostatními (tedy méně výjimečnými) dětmi zpívat „lidůvky“, při nich mnohdy i společně tleskat, společně do rytmu podupávat. Poněvadž matka záhy pochopila „synovo utrpení“, předala ho do péče paní, u níž byl takového „násilí“ uchráněn.
   Dotyčná umělkyně si tehdy sotva uvědomila, kolik žen vykonává náročné povolání, kupř. lékařky, aniž svou odpovědnou profesi zdůrazňují, přestože pracují s „živým materiálem“ - s lidmi, jimž mnohdy zachraňují život, že jsou rovněž matkami; bez obav svěřovaly svá dítka do péče školených učitelek mateřských škol, kde o ně bylo vzorně pečováno.
   Nevím, zda dnes z jistě už dospělého syna oné umělkyně vyrostl nový Einstein, anebo zda pochopila, jak jednoduché není postavit dítě do života tak, aby se z něj stal – v relacích dnešní doby – spořádaný jedinec.
   Na tento zážitek jsem si vzpomněla v souvislosti s opovržlivým tehdy vyjádřením k „lidůvkám“. Namísto výchovy k vlastenectví, zejména českou poezií a hudbou, předhánějí se rodiče, hlavně ti movití, ve snaze dostat dítě už předškolního věku do draze placených mateřských škol, v nichž jsou výukou pověřováni angličtí lektoři, neboť dokonalá angličtina se stala nyní výlučně záležitostí „inteligentů“.
   Šťastné děti, které se v předškolním věku seznámily s půvabnými českými lidovými písněmi a s českou poezií, kupř. J. V. Sládka (Zlatý máj, Skřivánčí písně, Zvony a zvonky), Karla Čapka (Devatero pohádek a jedna od Josefa Čapka), či nezapomenutelné Povídání o pejskovi a kočičce), Františka Hrubína (jeho Říkanky, Špalíček veršů, Běží ovce běží) ad. Větším dětem nebyl neznámý kupř. Bohumil Říha a jeho Honzíkovy cesty, O letadélku Káněti s nádhernými ilustracemi Heleny Zmatlíkové. S touto vynikající ilustrátorkou se pak setkávaly i v Dětech z Bullerbynu (švédské autorky Astrid Lindgrenové). Mezi oblíbené dětské knihy patří snad dodnes Pinocchiova dobrodružství (Carlo Collodiho), či Malý princ (A. De Saint-Exupéryho), ilustrované rovněž H. Zmatlíkovou, kromě dalších knih a mnoha leporel pro nejmenší. Velmi oblíbenými se staly kreslené postavičky Walta Disneya: Mickey Mous, Donald Duck, Dumbo ad.
   Přímo symbiózu vytváří hudba a poezie. Vychází z hudebního folklóru, tedy hudby lidové, jakožto spontánního projevu lidové hudebnosti. Rozvíjí se, uchována ústní tradicí a její tvůrci zůstávají většinou anonymní. Základem lidové hudby evropské je píseň. Mnohé z písní byly natolik oblíbeny, že si je předávaly celé generace; staly se tak nejpřirozenějším a nejčistším projevem obecné hudebnosti. Folklór vznikal a dosud vzniká v nejrůznějších částech světa a na mnoha místech je dosud jediným hudebním projevem vůbec. Různí se podle kontinentů, zemí a tradic v melodice, rytmu i harmonii a odlišnosti užívaných hudebních nástrojů.
   Nejstarší zápisy českých lidových písní pocházejí z 16. století. V 19. stol. se u nás zájem o lidovou píseň projevil bohatou činností sběratelskou. K významným sběratelům písní patřili K. J. Erben a František Sušil.
   V souvislosti s lidovou písní nelze nepřipomenout Bedřicha Václavka, jenž už jako středoškolák vypracoval řečnické cvičení na téma slovenských lidových písní.
   Českou světskou písní zlidovělou, jež je součástí lidového zpěvního repertoáru, začal se Václavek zabývat v r. 1920 z podnětu svého učitele - literárního historika prof. Jana Jakubce, jehož semináře navštěvoval. Zlidovělá píseň byla tehdy u nás oblastí ještě téměř nedotknutelnou a Václavek kromě několika statí Homolkových se neměl o co opřít. Hledal proto v cizí, německé literatuře, kde problematika zlidovělé písně byla už do značné míry propracována Johnem Meyerem, Hansem Naumannem aj. To však nic nemění na dosažených výsledcích jeho vlastního vědeckého bádání, k němuž dospěl později a jímž obohatil folkloristiku českou.
   K tomu bylo třeba znát i veškerou umělou poezii doby obrozenské a poobrozenské, i to, co z této produkce mohlo zlidovět. Dalším předpokladem byla podrobná znalost lidových písní v Čechách a na Moravě.
   O klasické sbírky Erbenovy a Sušilovy se Václavek opřít nemohl, protože tyto sbírky byly vytvořeny se zřetelem estetickým, který vylučoval vše, co obrozenským, buditelským představám o ryze lidové písni neodpovídalo. K tomu přistupoval ještě aspekt moralistický, který eliminoval kupř. písně koprolalické apod. Písně zlidovělé nebyly do těchto sbírek zahrnovány vůbec, a proto si je Václavek velmi pracně obstarával sám. Studuje nepřeberné množství sbírek rukopisných, archívovaných i různě rozptýlených, tištěných i netištěných. Mnoho poznatků o zlidovělé písni načerpal z tzv. memoárové literatury, jako byly kupř. Fričovy Paměti.
   Při hledání nových materiálů, jež se stávaly přímo objevitelskými, nachází Václavek prameny, které až dosud zůstávaly poměrně nepovšimnuty, především písně kramářské.
   Bedřich Václavek byl prvním folkloristou, který si uvědomil význam kramářské písně pro všestranné studium písně lidové a zlidovělé a ocenil i její funkci ve vývoji lidového zpěvu.
   Nazíráno z tehdejšího hlediska, plnila kramářská píseň úkoly především zpravodajské. Z toho vyplývá také okruh látek, které zpracovává: kramářské písně informují o vraždách, katastrofách, válkách a novotách doma i v cizině. Největší rozmach kramářského zpěvu nastává v století osmnáctém a trvá ještě v první polovině století devatenáctého, zatímco začátek století dvacátého znamená jeho naprostý úpadek. Protože se kramářské písně zmocnila záhy protireformace a využívala ji k svým účelům, charakterizují kramářskou píseň motivy duchovní, poutnické, zázračné i hrůzné, které vnášejí do lidu ideologii náboženskou. Mezi lid se tyto písně šířily kramářskými tisky nevelkého formátu, jež obsahovaly ve většině případů jednu píseň.
   Ve srovnání s písní lidovou má píseň kramářská své specifické rysy, vyplývající jak ze způsobu šíření kramářskými tisky, tak i z velikosti produkce. Nejdůležitějším znakem je délka písně – v průměru má deset, dvacet i více slok, není totiž vázána na paměť lidu; její tisk zabezpečoval přesnou interpretaci jakkoli dlouhé písně. To je však zároveň nevýhodou písně kramářské; zatímco lidová píseň je v ústním podání stále zdokonalována, je písni kramářské přisouzeno ustrnout na původním tvaru, který bývá převážně velmi primitivní. Dalším charakteristickým rysem kramářské tvorby je důraz na text; melodie bývá většinou přejímána z lidových písní.
   V 19. století vznikl tzv. Český společenský zpěv (Český národní zpěvník zpracoval B. Václavek a Robert Smetana, muzikologický spolupracovník Václavkův), úzce související s celkovým sociálním a politickým vývojem českého národa. Zatímco na počátku století představuje český národ ještě téměř výlučně vrstva selská, v prvních desetiletích vzrůstá a sílí již české měšťanstvo a vedení národního života se ujímají čeští spisovatelé – buditelé.
   Poněvadž za metternichovské reakce nebylo možno politické organizování, projevoval se národní život alespoň četnými společenskými zábavami, českými besedami a bály, na nichž se recitovalo, hrálo a zpívalo. Vedle toho vznikaly i kroužky domácí, kavárenské, hostinské a studentské, které diskutovaly aktuální otázky národní a posilovaly se ve svých názorech a snahách zpěvem. Víme kupř. o kroužku Máchově, který se uchyloval do Seminářské zahrady, aby zde v bezpečí mohl zpívat i písně nejodvážnější.
   Mezi léta 1930 a 1848 spadá také vznik Tylovy a Škroupovy Fidlovačky a po roce 1834 spontánně rozšířená píseň Kde domov můj? Začínají se uplatňovat i ostatní české hymnické písně Hej Slované a Hankova Moravo, Moravo. V r. 1844 vzniká, jistě pod přímým vlivem doby, Matúškova píseň Nad Tatrou sa blýská. Píseň, ať lidová nebo umělá, ovládla v této době i české koncertní síně a divadla.
   Umělé písně vznikaly v úzkém vztahu k písni lidové, která je vlastně rovněž písní umělou v tom smyslu, že má svého tvůrce také anonymního. Témata lidové hudby nacházíme v umělé hudbě od středověku dodnes; velmi výrazně inspirovala skladatele hudby klasické období romantického (Antonín Dvořák, Bedřich Smetana, Edvard Grieg, Ferenc Liszt aj.) V generaci skladatelů první poloviny 20. století jí vyhradili zásadní místo kupř. Leoš Janáček a Béla Bartók, kde lidová hudba prolíná prakticky celou jejich tvorbu.
   V umělé hudbě s výraznými prvky hudby lidové vznikly u nás na přelomu 19. a 20. stol. významné vojenské pochody Františka Kmocha, který je spolu s Juliem Fučíkem považován za nejoblíbenějšího skladatele pochodů mezinárodního významu. Dílo Fr. Kmocha zahrnuje přibližně 500 skladeb; zachránil a zpopularizoval 105 českých národních písní. Mistrným interpretem nejen Kmochovy tvorby je v současné době dechový orchestr Hudby Hradní stráže a Policie České republiky, obsazen vynikajícími profesionály, reprezentujícími českou kulturu nejen doma, ale i v zahraničí.
   K interpretům umělé hudby se silným akcentem písně lidové náleží i písničkář, herec, textař, skladatel a dramatik Karel Hašler, který své písničky věnoval především své milované Praze a Pražanům. Zahynul, ušlapán nacistickým vrahem, v koncentračním táboře Mauthausenu v r. 1941.
   Tímto úzce ohraničeným a vymezeným tématem jsem zdaleka nevyčerpala vše, co by mělo prokazatelně říci dnešku, zejména nově nastupující generaci, totiž, aby si vážila vlastní národní minulosti, kulturních hodnot, zanechaných předchozími generacemi, které v dobách ohrožení naší státnosti dokázaly slovesným uměním a hudbou účinně přispět k boji proti velmocenskému útlaku a násilí.

   Věnováno Václavkově Olomouci 2012

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]