MARTIN KUČERA

   Myslíte si, že ve veřejnoprávních a soukromých sdělovacích prostředcích zaznívají hlasy levicově orientovaných intelektuálů a umělců a jaké máte osobní zkušenosti?
   V tzv. globalizovaném světě otázka objektivity masových sdělovacích prostředků musí být nutně problematická, a to v obecném - nejen českém - měřítku. V situaci, kdy téměř celá planeta je dlužníkem jediné supervelmoci - USA, není divu, že masmédia (ať veřejnoprávní, ta zejména, ať soukromá, ta zase proto, aby obstála) unisono hlásají ideologické slogany oné supervelmoci. Do nich se jaksi levý intelektuál nevejde. Poněvadž: koho chleba jíš...
   Méně pochopitelné je, že to prozatím málo vadí veřejnosti. Vox populi je nedostatečně slyšet. Vymývání mozků bodrému lidu nikterak nepřekáží, neboť už přece T. G. Masaryk říkával, že myslet vlastní hlavou bolí. Ale v českých poměrech je nezbytně třeba se nevzdávat, apelovat na tradice, nezapomínat na ně a při každé možné příležitosti je zdůrazňovat. Česká minulost od národního obrození je lidová, demokratická a boj za demokracii lze pokládat za prvořadý úkol dne. Ne, není úplně marný denodenní zápas za nezkreslený výklad historie! Bohužel to platí i patnáct let od roku 1989. A ještě hodně dlouho bude trvat stav vakua kulturnosti v Česku...
   Poněkud lepší atmosféra vládne v českém rozhlase než v televizi (televizích). Veřejnoprávní televize prezentuje např. střet sochaře Davida Černého, mladého provokatéra bez paměti i potřebné zásoby vědomostí, se Svazem bojovníků o pomník obětem nacismu na Klárově jako střet zásadového antikomunisty se starými strukturami sentimentálních starců. Ve skutečnosti však ten mladík úmyslně odečetl z úhrnného počtu českých obětí války všecky mrtvé z řad komunistů! Kdo je p. Černý proti Bedřichu Václavkovi, zeptal bych se rád v diskusi na televizní obrazovce. Nemám šanci - ani já, ani nikdo jiný.
   Má osobní zkušenost je symptomatická. Když jsem se nedopatřením zúčastnil natáčení pořadu o předčasné smrti Konstantina Biebla, přinesl jsem doklady z pozůstalosti Jiřího Taufra o tom, že Biebl byl uštván redakcí Tvorby na pokyn tehdejšího přednosty Kanceláře prezidenta republiky Františka Nečáska a že ho před nespravedlivou kritikou neuchránil ani tým Václava Kopeckého z ministerstva informací, což jsem dotvrdil vzpomínkami svých přátel Jiřího Taufra, Lumíra Čivrného, Václava Laciny, Marie Bieblové, Víta Obrtela a paní Františky Nezvalové. Poněvadž ovšem vážený chartista, bývalý odpovědný redaktor Tvorby z těch stalinských let, byl hlavní akvizicí pořadu a prohlásil, že Biebl spáchal sebevraždu proto, že byl BLÁZEN, byly všechny mé promluvy i s dokumentací vystříhány a zbyla z nich jen jediná, nic neříkající věta o souvislosti Bieblova skonu se skonem Karla Teiga. Objektivní rozbor minulosti se nehodil do krámu, disidentově alibistické lži (či polopravdě) by totiž protiřečil. Navíc by ukázal vnitřní protiklady doby, kde zdaleka ne všichni se chovali stejně a není správné je častovat stejnými nálepkami... Znovu a znovu uvádím: patnáct let po 28. říjnu 1918 mohl vyjít Kaplického Gornostaj jako vážný příspěvek do diskuse o legiích a jejich reálné úloze. Jak jiné je to dnes, za vlády Ameriky nad myšlením lidí. Kampak je až dovede indoktrinace amerických »věčných pravd?«

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]